Od mala jsme učeni, že odvaha je žádoucí vlastností, kterou je nutné si osvojit. Nikdo přece není zvědavý na poseroutky. Svět si žádá odvážné hrdiny. Není důležité, že se bojíme tmy, strašidel pod postelí, čerta, sousedova psa nebo v horším případě vlastních příbuzných. Je třeba tuto „slabost“ překonat. Poručit si a na sílu ji přemoci. A tak se od útlého věku s vidinou pochvaly a odměny vrháme do zkušeností, které nám nejsou ani trochu příjemné. Při prvním setkání s čertem si možná trochu cvrnkneme do kalhot, ale co na tom, když jsme pochváleni rodiči a tou odpornou příšerou odměněni několika mandarinkami s pár kousky uhlí, abychom nezapomněli. Asi na to, jak umíme být odvážní. Co na tom, že si z hrůzného zážitku možná odneseme trauma do dospělosti a s ním spojenou nevysvětlitelnou paniku z vystupování na veřejnosti. Jsme odvážní a svůj strach přemůžeme, nehledíce na to, že ho jen udusáme hluboko pod povrch, odkud není vidět, ale ovládá nás vesele dál.

Proč potřebujeme být odvážní? Z jakého důvodu je odvaha vůbec nutná? Odvaha je lékem na strach, který se snažíme s její pomocí překonat. Často její použití připomíná akci zavření očí a skoku do neznáma. Co když to jde jinak? Co když lze odvahu projevit i jiným způsobem než hraním si na hrdinu? Strašíme děti a zároveň je nutíme, aby byly odvážné. Děláme jen to, co naši rodiče dělali nám. S tímto nastavením pokračujeme i v dospělosti. Zastrašujeme svou konkurenci. Často strašíme i sami sebe třeba jen potencionálními katastrofickými scénáři, které nikdy nenastanou. Stačí otevřít internet. Většinou ani nepřemýšlíme nad tím, že vytváření strachu pro projev odvahy nedává smysl. Jakékoliv vytváření strachu nedává smysl.

Existují pouze dvě emoce. Láska a strach. Z těchto dvou základních emocí vyvstávají všechny ostatní. Z lásky pozitivní. Ze strachu ty negativní. Zde se neubráníme rozlišování na plus a minus, protože jednoduše žijeme v dualitě. Jinými slovy podstatou všech pozitivních emocí je láska a základem všech negativních je strach. Veškeré negativní lidské projevy vyvstávají ze strachu. Není důležité, o jaký strach se jedná. Zda ze ztráty. Z chudoby. Z nemoci. Z neštěstí. Z vlastní nedostatečnosti. Ze smrti. Poháněni svým strachem se dostáváme do bludného kruhu činů a slov, které bychom si často za rámeček nedali. Požadujeme od ostatních, aby naplnili naše potřeby, které si máme naplňovat sami. Vzájemně se strašíme se svým okolím požadavky a nejsme schopni vidět, že jen slepě pokračujeme v naučeném chování. Očekáváme záchranu od ostatních a přitom máme svůj osud pouze ve vlastních rukách. Vynucení si čehokoliv na základě ovládání strachem není žádná výhra a dříve či později se nám naše jednání vrátí i s pomyslnými úroky.

Odvaha vyvstává z lásky. Nikoliv jako zbraň proti strachu, ale jako jeden z jejích projevů. Strach lze vyléčit pouze láskou. Laskavostí. Vlídností. V první řadě sami k sobě a teprve v momentě, kdy sami dostaneme svoje strachy pod kontrolu, můžeme tyto kvality projevovat navenek. Myslím, že naprosto zásadním činem odvahy je začít žít podle sebe a nikoliv podle očekávání společnosti a lidí kolem sebe. Poznat, kdo skutečně jsem a co mi dělá dobře. Co je pro mě důležité, jak chci žít, kteří lidé se mnou ladí, a tím se řídit. Nečekat, že někdo či něco naplní můj život, a ani nikoho k tomuto činu nenutit.

Naučit se rozlišovat mezi strachem a jeho nekonečnými projevy a sám pro sebe si pojmenovat původ svého jednání je prvním odvážným krokem ke svobodnému bytí. Zeptat se sám sebe: „Vychází mé jednání ze strachu, nebo z lásky?“ A upřímně si odpovědět. Často stačí tuto skutečnost vyslovit nahlas a program určitého chování se objeví a rozpustí sám. Je nutné ke svým slabostem přistupovat vlídně, abychom nespadli do spirály zbytečného sebeobviňování a fňukání nad vlastní nedokonalostí, což je jen další zbraní úskočného ega, které je strachu blízkým přítelem. Ego miluje strach, protože se za rozličné projevy může donekonečna schovávat a vytvořit člověku dokonalou iluzi pekla na zemi.

Nejde o hru, kdo má pravdu. O soupeření lepšího a horšího. Pravda je. I bez nás. Přesto její subjektivní vnímání není často možné objektivně vyhodnotit. A tak je to v pořádku. Nemůžeme se s každým shodnout. S každým ladit. Jednou z největších lidských výsostí je stále ještě svobodná vůle, kterou bychom měli ctít. Jediným kritériem by mělo být, zda je můj způsob života příjemný a užitečný. Pro mě. Zda nejsem obětí, nebo diktátorem. Zda mé činy vychází z lásky, nebo ze strachu a odkud onen strach pramení.

Může se stát, že zjistíme, že žijeme život podle šablony někoho jiného, abychom se zavděčili, nebo jednoduše pro pocit, že nás lidé mají rádi. Úmyslně píši pocit, protože přání být přijat všemi lidmi je naprosto nereálné. Stejně jako není možné krychli napasovat do oválného otvoru, není možné být všemi přijímán. Právě zde přichází na scénu odvaha postavit se sám za sebe a s láskou jít svojí vlastní cestou i za cenu ztrát a přechodných bolestí. Každý máme jen jeden život a jsme zodpovědní pouze sami za sebe.

Může být těžké tuto skutečnost přijmout, zvlášť pokud jsme byli vedeni k tomu „nebýt sobec“ a myslet dříve na ostatní než na sebe. Toto chování je stejně logické jako strašit děti čertem, aby projevily odvahu. Teprve v momentě, kdy mám sám pocit dostatku, mohu štědře nabízet ostatním, budu-li to tak skutečně cítit. V opačném případě tu máme skupinku nespokojených jedinců, kteří ze slušnosti nabízí ostatním, ačkoliv sami mají pocit nedostatku, protože se to tak sluší. Na oplátku očekávají od ostatních stejné chování. Výsledkem je skupina stále nespokojenějších jedinců, protože nikdo nedostal to, co skutečně chtěl. Ze strachu z vyloučení ze společnosti (nebo třeba jen rodiny) ve svém jednání pokračují a frustrace se dál prohlubuje. Nakonec už nikdo neví, co vlastně chtěl, jen cítí, že to rozhodně není to, co má. Spokojený není nikdo.

Myslím, že odvážným činem v dnešní době není skákat padákem ani překonávat svoje limity všelijakými „výkony“. Poznat motivy svého jednání, dobrat se jejich původu, naučit se být k sobě upřímný a především začít žít podle svého cítění vyžaduje skutečnou odvahu, kterou vám ze srdce přeji.

 Dr. David R. Hawkins, který dle mého názoru popsal velmi srozumitelně možnost lidské zkušenosti, napsal mimo jiné knihu, která se jmenuje „Vzestup po úrovních vědomí“. V ní popisuje mapu úrovní vědomí, které od hodnoty 20, čítající „zoufalství a stud“, stoupá až k hodnotě 1000, jež představuje „osvícení“. Odvaha s hodnotou 200 je jakýmsi milníkem, od kterého se negativní vnímání života a bytí ve vleku vnějších okolností pomalu překlápí do možnosti být tvůrcem své reality. Odvaha je tedy základním stavebním kamenem pro svobodné žití a nikoliv přežívání. Přesto se valná většina lidstva pohybuje pod touto hodnotou a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se tato skutečnost měla v nejbližší budoucnosti radikálně změnit. Tuto knihu mohu vřele doporučit a pro její největší přínos je nutné k ní přistupovat když už ne s odvahou, alespoň s myslí otevřenou. I když se najdeme v nižších patrech mapy, není třeba se za takovou skutečnost plísnit, ale naopak využít možnost něco s tím udělat.

• autorka: Dana Walker
• www.walkerdana.cz
• foto: Shutterstock.com