Období člověka jsou nevyzpytatelná. Jednou je člověk šťastný, radostný a pak si postupně začíná uvědomovat přirozeně postupující vývoj a v něm svou cestu včetně toho, že stálý úsměv na rtech je kamufláží. Takový je život, protože kdyby byl jen harmonický, nebyli bychom neustále vraceni na svět. A tak se v tom plácáme, radujeme se, smutníme a opět vstáváme, jsme neskutečně šťastní a pak nám je třeba také na „prd“. Prostě jsme jen lidi a tak to je. To je ta krása přítomnosti.

Ohledně člověka, který cvičí jógu, panuje úzus, že jeho úsměv na rtech nikdy nekončí a že se „vlastně má“. Jen si cvičí jógu, nic nedělá a žije radostný a spokojený život. Je toto však realita života? Na sociálních sítích je člověk jógující stále na cestách po kontinentech, raduje se z krásné pláže nebo hor a aranžováním fotografií tvoří „the best place and life“, za což získává lajky. A někdy to ani není záměr, ale vypadá to tak. Instruktor jógy žije svůj život a vystavuje ho na odiv, stejně jako to všichni dělají na sociálních sítích. Vlastně… jóga je vytoužená „práce – dream job“, snový život nebo poslání, splynutí se svým úkolem. Pokud se do přívlastků souvisejících s člověkem připlete slovo „duchovno“ nebo „spirit“, tak ještě taková osoba získává na kreditu a hodnotě. Jak neskutečně klamavý je tento svět.

Učil jsem se jógu v Česku, Německu, Americe, Indii i Francii a vždy to bylo o inspiraci získané na cestě, ne však o cestě samotné. Získáváte informace a ty převádíte svou praxí do zkušeností. Cesta je tedy pouze na vás. Formuje se všemi komponenty, které na ni vstupují. Tím se utváří každý člověk a hledá svou harmonickou vytouženou cestu.

Po 18 letech jsem byl unavený jógou, vlivem sociálních médií a zákulisními boji mezi studii, instruktory a jógovými styly. Přestal jsem mít chuť předávat informace dál, a tak jsem skončil s vedením veřejných lekcí ve svém studiu. Prostě jsem vyhořel… a myslím si (nyní), že je to normální. Vyhoření je důležitá zkušenost, která buď obnoví a prohloubí nadšení díky objevení kvality, kterou v sobě daná činnost má, anebo přinese pochopení potřeby změny a nastolení jiného programu a dalšího hledání cesty. Nic není na stálo. Vše se proměňuje, a tak fixovat se k něčemu, i když to člověku zajišťuje „živobytí“, je stresující a neradostné. A já chtěl v sobě cítit volnost a radost i bez večerních lekcí jógy. Já chtěl v 17 hodin skončit, jít domů, sednout si na sedačku a pustit si film na počítači. Chtěl jsem nic nedělat a jen být doma. A tak jsem to udělal. Přes půl roku jsem necvičil a nevedl lekce, dal si volno a vůbec mi to nechybělo. Ani trošku. A pak jsem odjel na dovolenou. Ocitnul jsem se v pohoří Mont Blanc, šplhal v hrozném 42stupňovém vedru někam nahoru, všude létaly mouchy, okupovaly každý volný otvor mého těla a já se málem zbláznil. Byl to pekelný výstup, ale… z nepohody se vše rodí. A co se zrodilo?

Zrodila se jasnost ve smyslu cesty. A tak když jsem vystoupal, vztekající se a naštvaný, na vrchol, vyřkl jsem zcela svévolně větu: „Kubi… já mám chuť učit jógu.“ Najednou jsem cítil tu svobodu a radost, která s jógou přichází a kterou cítím na každé lekci, když si jdu zacvičit. Najednou jsem cítil, že chci být opět v kontaktu s lidmi, kteří přicházejí za jógou a já je zkouším inspirovat k cestě za příjemnou a pozitivní energií. Prostě jsem v tu chvíli věděl, že si chci vzít opět lekce jógy (ne moc) a učit. A tak jsem zpět. Neručím za to, že budu dokonalý lektor jógy, který vydrží všechno, ale vím, že to dělám rád a pro radost, pro sebe i pro vás. A tak jsem opět ve dvou lekcích v Energy Studiu Heaven a budu rád, když se potkáme.

• autor: Václav Krejčík
• www.vaclavkrejcik.cz
• foto: archiv autora