Tu chvíli si umím dodnes vybavit úplně jasně a zřetelně.

Stojím v bílém úboru na pódiu v dokonale nasvícené O2 Areně. Hraje krásná hudba a na ploše, která obvykle patří hokeji, tenisu nebo jakémukoli dalšímu sportu, podle mých pohybů cvičí aerobik přes tisíc lidí. Cítím, že sestava, kterou jsem připravil pro Wellness Marathon 2004, začíná gradovat. Všichni jásají, všichni se dostávají do extatického stavu.

Všichni až na mě.

Díval jsem se na tu scénu a poslouchal svůj vnitřní hlas, který říkal:
„Ty debile, co tady děláš?“

Ráno jsem vstal jako člověk, který umí svým pohybem strhnout davy, a lusknutím prstu to skončilo. Najednou jsem se začal cítit blbě, najednou mě přestalo bavit juchat a ukazovat se.

Ve třiatřiceti letech jsem cítil jediné. Trapnost.

Skončilo vystoupení a přišel moment, kdy jsem řekl dost. Původně jsem všem kolegům a kamarádům oznámil, že si dám jen pauzu. Už jsem se ale k tomu, abych se vystavoval jako tvář sportovního aerobiku, nikdy nevrátil.

„Každý den je malý život, každé probuzení je malé narození, každé ráno je malé mládí a každé usínání je malá smrt.“

Hodně lidí očekává, že tuhle a podobné věty budu ve velkém sypat z rukávu všude, kde se objevím.

Jako člověk, který se věnuje posledních dvacet let józe nejen tak, že ji praktikuje, ale i tak, že ji vyučuje, je opravdu pronáším poměrně často. Zároveň mám především v poslední době zájem, aby v tom, co dělám, nebyla za každou cenu hloubka, ale spíš jednoduchost.

Výše zmíněný citát jsem se proto nenamáhal vymyslet, jednoduše jsem si ho propůjčil od pesimistického filozofa Arthura Schopenhauera.

Pokud vím, necvičil jógu, ale v mých očích měl jogínskou mysl.

Jsem schopen tohle říct o každém člověku, který se na něco umí soustředit. Na cíl, na výkon. Ať už je jeho konání spojené s jeho prací, s jeho vírou, nebo s vrcholovým sportem. Příměrů je celá plejáda. Svět je sice obvykle popisován racionálně a velice složitě, ale za tím vším se skrývá jednota.

Proto všechno, co člověk dělá „ponořeně“, je jóga.

Největší meditací je, když si dítě hraje a neslyší mamku ani taťku, prostě je uvnitř, neptá se, proč má něco dělat, jen koná. Krásně se to dá propojit se všemi činnostmi, kde se člověk musí soustředit na cestu a na samotný průběh. Tak se dostane ke svému snu, který je vnitřní motivací, ale nikoliv obsesí vytvořenou vnějšími vlivy. Toho, kdo to tak má, nevykolejí, když jde za svým cílem a najednou musí uhnout doleva nebo doprava. I tam se totiž něco dozví o své cestě, směřující k celkovému naplnění. K pocitu celistvosti.

Říkám to jako člověk, který vzešel z prostředí sportu.

Začínal jsem s atletikou, proložil to tancem, a nakonec jsem si plnil ambice v aerobiku. Byl jsem zaměřený na výkon a částečně to ve mně pořád je. Nechal jsem toho, protože mě vyčerpávala konfrontace, a rozhodl jsem se opustit prostředí, kde jí bylo plno.

Proto už sport prakticky nesleduju, ale ani ho nehaním. Naopak, občas se mě něco dotkne a já si řeknu, že to tam je.

V mých očích tohle dřív vyjadřoval například fotbalový brankář Petr Čech. Ne, neříkám to proto, že u nás v Power Yoga Akademii jeho žena před lety přišla na školení. Prostě jsem zapnul televizi, on byl v bráně, koukal jsem na něj a viděl vyladěného sportovce, ze kterého vyzařoval klid. Když chytal, i když mluvil.

Na tohle téma by se dala rozvést složitá filozofická debata, protože sport, především ten vrcholový, je pro mnoho lidí opakem jógy z důvodu, že se v něm pořád o něco usiluje. Lze to ale rovněž otočit a připustit, že je to v jádru totéž. Může za to princip pohybu a dosahování cíle.

Je schován ve všem.

Nemyslete si, i v józe je výsledek, jen není tak extrémní jako třeba v hokeji, protože nemáte co vyhrát. Pozice jsou pořád stejné, ale váš přístup k nim se může praxí měnit.

Pro mě navíc jóga byla na začátku vyloženě sport a pohyb, až časem jsem objevil její mentální zákoutí a práci s emocemi. Tahle přidaná hodnota nakonec začala být dominantní.

Díky tomu mě už dvacet let uspokojuje to, co dělám.

Největší praxí pro mě je, když odjedu z Prahy na chalupu k Příbrami a jdu se psem do lesa. S ním je to nejlepší meditace a zázrak. Jen ho pozoruju a jsem koncentrovaný. Na přírodu, na procházku.

Vypnu hlavu a vrátím se úplně vyčištěný.

Kdysi jsem se stal prvním mistrem České republiky ve sportovním aerobiku.

V roce 1993 jsem získal titul po pár měsících cvičení u známých lektorek Heleny Jarkovské a Hanky Kynychové, pomohlo mi, že jsem až do maturity procházel atletickou průpravou a do toho tancoval. Tehdy nikdo pořádně nevěděl, co náš sport obnáší, ale lidi to zajímalo. Na scénu totiž vtrhla Olga Šípková, která byla mistryní světa, a navíc skvěle vypadala, takže jsem se s ní svezl. Je to historie, kde má hlavní hodnotu fakt, že jsem byl průkopníkem tohoto sportu. Video z mého výkonu se pouští dodnes na všemožných školeních, ale spíš jako rarita pro pobavení.

Dnešní optikou jsem předváděl kombinaci diskotékového tance a kozího poskakování.

Jenže v devadesátkách to bylo úplně jinak. Jako mistr republiky v disciplíně fitness jsem byl populárnější než profíci, co dneska mají zlato z mistrovství světa v kdejakém olympijském sportu.

Chlapy sice vždycky nejvíc zajímal fotbal a hokej, u jejich manželek ale vedl dost jasně aerobik. První titul mi udělal jméno. Já a Olga jsme byli ti, kteří do toho šli naplno, byli jsme vidět a prošlapávali cestu ostatním.

Budovali jsme silnou klientelu, jelo to a my se tím hodně bavili.

Lidi nás vyloženě chtěli a na turné bylo vždy narváno. Platilo to od Ostravy po Karlovy Vary. Skoro každý pátek jsem večer sedl na vlak, jel z Prahy do kdejakého kouta republiky a víkendy byly jako přes kopírák. Já, velká stage a pod ní třeba pět set lidí, kteří cvičí podle mé choreografie za doprovodu energické hudby. Lidi křičeli, pískali a šíleli jako na popovém koncertě. Užíval jsem si to, protože jsem byl zrozený pro to, stát na pódiu. Tak to prostě bylo.

Stoupnul jsem si před dav a cítil se naprosto přirozeně.

Bavilo mě vysílat energii a byl jsem schopný předávat ji dál jako buřič, který moc neuznává pravidla. Vybavím si Košice, halu Fakulty tělesné výchovy a sportu, kde jsem měl první seminář. V té době jsem neuměl předcvičovat, sám jsem se aerobik pořád teprve učil, ale dělal jsem show. Odborní kolegové mi to neodpustili, jenže moje schopnost strhnout lidi byla kolikrát víc než preciznost. Jako tehdy. Pustil jsem diskotéku, předvedl všem jednoduchou sestavu a najednou cvičili i ti, kteří stáli venku před halou, protože se dovnitř prostě nevešli. Bylo to tak uvolňující, že jsem ani pořádně nevěděl, co dělám.

Když jsem skončil, ostatní jeli sami od sebe furt dál, nechtěli přestat. Bylo to neuvěřitelně silné.

Vystupoval jsem jako nějaká celebrita a k tomu jsem měl podmínky jako vrcholový sportovec.

Partneři Russel Athletic, Nike a Reebok mi dávali tolik oblečení, kolik jsem chtěl. Dělal jsem kampaň pro kosmetické firmy Nivea a Oriflame, pro operátora Eurotel a pro čokoládovny Nestlé a dostával od nich v polovině devadesátých let za práci třeba půl milionu korun. Když jsem začal jezdit autem, podporovaly mě i někdejší benzínky Total.

Všechno bylo super. Do chvíle, než jsem to rozjel na pódiu v O2 Aréně.

Hořel jsem, hořel… Zapaloval jsem ostatní. Než jsem to přepálil a vyhořel. Ze dne na den.

Jógu jsem nehledal, já ji potkal. Stalo se to ve chvíli, kdy jsem poznal i životního partnera.

Převlékal jsem se zrovna v šatně fitka Factory Pro na Smíchově. Bral jsem to jako svůj domácí prostor, celý komplex jsem měl na starosti jako manažer, byla to skvělá práce s pěkným platem zhruba osmdesát tisíc měsíčně. Obvykle jsem si byl na této půdě jistý sám sebou, ale najednou jsem začal být hrozně nervózní.

Kousek ode mě totiž to samé dělal i Jakub. Kamarád mé kamarádky, která ho jen pár dní před touhle scénkou přivedla na mou lekci aerobiku. V narvaném sále pro padesát lidí cvičil v poslední řadě a já se do těch míst musel pohledem pořád vracet. Celou dobu jsem se ptal, co to je, co to tam v rohu září… Bylo to zvláštní fluidum. Když jsem pak viděl, že jede s holkama proskleným výtahem do restaurace, napsal jsem své známé, že příště půjdu rád posedět s nimi.

Prostě jsem se vetřel, protože se mi ten chlap líbil.

To, že je Jakub taky na kluky, jsem přitom nevěděl. Jestli existuje něco jako gay radar, já ho rozhodně nemám, homosexuála na první dobrou nepoznám.

Takže jakmile jsme se spolu převlíkali v šatně s tím, že oba zamíříme do sprch, nebylo mi z toho vůbec dobře. Jasně, snažil jsem se nevypadat jako úchyl a zbytečně jsem na sebe neupozorňoval. Dali jsme se normálně do řeči, vyměnili si telefony a domluvili jsme se, že někdy půjdeme na kafe.

Až později jsem se dověděl, že Jakub všechno prožíval úplně stejně.

Náš vztah nabral spád ve chvíli, kdy jsem připravoval otvíračku druhé pobočky Factory Pro na Černém Mostě.

Pracoval jsem dlouho do noci a asi v půl druhé napsal spontánně Jakubovi zprávu, že až bude mít čas, rád se s ním sejdu. Odepsal hned. Byl provozním luxusní restaurace Zlatá studna pod Pražským hradem a tu noc byl taky v práci.

O pár hodin později jsem k němu přijel posnídat a od té doby jsme spolu.

Další den jsem si všechno nechal projít hlavou a pak jsem mu navrhnul, ať se sestěhujeme. Z mého pohledu nemělo smysl nic prodlužovat. Tvoříme pár už dvacet let.

Takhle to mám. Když v něčem vidím smysl, ať už v práci, nebo v soukromí, rozvíjím to. Ostatní sice registruju, ale držím si od toho odstup.

Právě Jakub byl tím, kdo mi ukázal jógu. Má bráchu a dvě ségry, jedna z nich žije v Coloradu, on u ní asi dva roky bydlel a během té doby začal navštěvovat lekce. Když si přede mnou doma poprvé zacvičil, nevěřícně jsem na něj čuměl. Blbost. Nic pro mě. Pak jsem udělal první čaturangy, ve sportovním slangu něco jako „lízané kliky“, a vůbec mi to nešlo. Byl jsem překvapený tím, co všechno neumím. Nezvládal jsem ani základní pozice, fyzicky mě to bolelo, potil jsem se. Hodina power jógy byla utrpením.

První komerční lekci jsem pojal velice sportovně. To znamená úplně bez jógy…

Dostalo mě to tím spíš, že jsem měl ego na obláčku a nebyl jsem zvyklý na situaci, že bych měl mít problém s jakýmkoliv pohybem.

Trochu mě to znejistělo, chtěl jsem to změnit a začal jsem se jógou intenzivně zabývat. Tělo na pravidelné cvičení zareagovalo výborně, a jelikož jsem byl v roce 2001 ve fázi, kdy jsem chtěl seknout s aerobikem, přesně tohle mě nadchlo. Rozhodl jsem se nasávat informace jako houba, udělal jsem si školení v Německu, zpracoval vlastní systém a plný elánu jsem naplánoval první komerční lekci ve Factory Pro Černý Most. Adekvátně jsem to zpromoval. Na aerobik mi standardně mi chodilo přes padesát klientů, takže když jsem všechny nalákal na novinku z USA, přihlásilo se dvě stě padesát zájemců.

Všechno jsem pojal velice sportovně. To znamená úplně bez jógy… Udělal jsem snad všechny ásany, tedy pozice, které existují.

Dnes své studenty učím, že stačí mít ve finále dvacet ásan, být v klidu a dýchat.

Tehdy jsem možná ani nedýchal. Nikdo nedýchal. Lidi ale byli nadšení a chtěli víc.

Pro ně, stejně jako pro mě, to byl v této fázi pouze sport, taková moderní prostná cvičení jako v Sokole, zaujalo je to jako nový směr fitness. Začaly se přidávat další hodiny, vedl jsem je a připravoval se na vydání knížky, na natočení VHS kazety a v duchu i na otevření vlastního studia. Chtěl jsem dělat něco jen pro sebe a neměl jsem záložní plán.

Pak se naskytnul skvělý prostor. Tři sály, posilovna, sauna, pedikúra, terapeutické místnosti. Dal jsem výpověď ve Factory Pro a založil první jógové studio. Pražáci, kteří jezdili autem přes magistrálu, si možná vybaví, jak na Fügnerově náměstí mezi Nuselským mostem a I. P. Pavlova stojí každý den převážně ženská fronta se cvičebními podložkami v podpaží.

Zájem byl prvních pět let takový, že se všichni zkrátka nemohli dostat dovnitř.

I tady jsem ale měl jeden sál pořád vyhrazený pro aerobik, bál jsem se to úplně opustit. Dokonce jsem se nechal vyhecovat, když mě kamarádka přesvědčila, abych se jednorázově vrátil k závodění v týmu po boku Olgy Šípkové.

V Praze se v roce 2003 konalo mistrovství světa a my jako veteráni vytvořili seskupení s názvem „Druhý dech“. Šli jsme do toho z hecu, líbili jsme se lidem a získali stříbro. Doprovázely to bohužel zákulisní boje, někteří lidé tlačili druhý český tým, co to nakonec těsně vyhrál. My si to ale užívali. Dneska bych druhý dech v aerobiku nechytl. Už tehdy mě to neuspokojovalo. Tenhle sport s odstupem vnímám jako přehlídku, která je hodně o tom, jak se komu líbíte. O to víc pak bolí, když nevyhrajete. Na začátku jsem to sice dělal moc rád, ale na konci jsem toho ještě radši nechal.

Najednou mi to nedávalo smysl. Jako tvář fitness sektoru jsem úplně přestal fungovat a následně i existovat. Tahle energie prostě zmizela.

Mám rád, když se věci nemění. Spokojenost a nehledání jsou pro mě důležité, protože hledají ti, kteří jsou nespokojení. Zároveň vím, že všichni máme v životě fáze, kdy se měníme. Musíme.

Něco děláme, dojdeme na určitou úroveň a nastává revize.

U mě dosud tyto chvíle ve sportu, v józe i ve vztazích doprovázelo určité vyhoření. Teprve přes něj jsem se dostal dál a pustil hodně věcí, které mě trápily a které se ve mně kumulovaly.

Když jste v něčem deset let, je přirozené, že nastane období, kdy vás to přestane bavit. Nezbývá vám nic jiného než objevit ve staré činnosti novou radost, nebo jít pryč a zkusit něco nového. Život totiž není o rovnováze, i když si to všichni přejeme. Je o vytváření nerovnováhy, která má sílu rozbombardovat to staré, co je v nás. Jste spokojení? Fajn, ale je to právě spokojenost, která vás jednou dovede do stavu, kdy ve vás něco bouchne. Ocitnete se na rozhraní, a buď se starým způsobem svého uvažování prásknete, nebo se popřete a začnete spíš přežívat než žít.

Osobně jsem následoval model, kdy jsem se vždy pro něco nadchnul, rozvíjel to a nic jiného mě nezajímalo. Dával jsem tomu veškerou energii a jako kreativce mě to pokaždé vyčerpalo.

Jóga pro mě funguje perfektně, ale pokud ji mám učit a předávat energii ostatním, je to jiné. Mít to jako práci na full time znamená dělat především psychologii s lidmi. Klienti přijdou nějak naladěni a vy se je pokoušíte přenastavit do jiného levelu, aby odcházeli s úsměvem. V posledních dvou letech jsem došel do bodu, kdy jsem neměl z čeho rozdávat. Všechno mě unavovalo a večer jsem se nechtěl smát. Odjížděl jsem v pět ráno na akci do Vsetína a záviděl jsem lidem, kteří se tou dobou vraceli z pařby.

Uvědomil jsem si, že díky aerobiku a józe jsem celkem osmadvacet let nepřetržitě vedl ostatní.

Buď jsem závodil, nebo jsem učil, nebo jsem měl turné, nebo jsem cestoval. Skoro každý večer jsem byl mimo sebe a najednou jsem nechtěl pokračovat. Mnohem víc mě bavilo sedět doma a čumět na blbej film. Jakubovi jsem zdůrazňoval, ať zamkne byt a nikoho nepouští dovnitř, přitom k nám návštěvy skoro nechodily.

Bylo toho prostě moc a dovedlo mě to k zamyšlení, že to, co dělám, není normální. Pořád jsem se předváděl a dotáhl jsem to do bodu, kdy všichni chtěli vidět Krejčíka – ať mě měli rádi, nebo mě nesnášeli.

Nebylo to v plánu, ale tohle chování způsobilo, že jsem ze svého pojetí jógy vytvořil fungující byznys… Studio, škola, obchod s vybavením.

Zavařil jsem se.

Byl jsem mnohokrát schopen nepřijít na večerní hodinu, protože jsem se během dne tak vystresoval tím, že mě něco čeká, až jsem za sebe nakonec musel najít na poslední chvíli náhradu. Rok to bylo silné, pořád jsem něco rušil.

V duchu jsem se ptal, jestli si to můžu dovolit.
Můžu necvičit ve svém studiu a nevést ostatní, nebo mám zůstat a trápit se?

Učím lidi, aby k sobě byli upřímní, aby dělali to, co cítí, že je pro ně správné, a sám jsem to najednou nedělal. Choval jsem se jako obchodník. Budoval jsem svůj brand, školil jsem sto padesát instruktorů ročně a ve finále mi v tom nebylo dobře. Když jsem se odhodlal a řekl to Jakubovi, odpověděl hned, ať se na to vyprdnu a dám si pauzu.

Odjel jsem do rakouských hor a pak do Francie. Necvičil jsem, jen jsem chodil do lesa se psem, četl a psal.

Potlačoval jsem vnitřní hlasy, které mi radily zpomalit, protože jsem se dostal k józe na úrovni sportovce.

Teprve při tom jsem si uvědomil, že mě doběhlo, když jsem na sebe v nevýkonové józe kladl nároky, které jsem míval jako sportovec. Došlo mi, že jsem se vyčerpal hned v prvních pěti letech, kdy jsem objížděl republiku. Podobně jako dřív v aerobiku. I tohle připomínalo turné nějaké postavy ze světa showbyznysu. Zvládli jsme třeba šestapadesát měst za rok a na některých místech jsme cvičili několikrát denně, protože se lidé nemohli vejít do hal. Jel jsem na doraz, měl jsem cíl představit power jógu celé zemi a vytvořit základ naší firmy.

Potlačoval jsem vnitřní hlasy, které mi radily zpomalit, přebil jsem je rozumem, protože jsem se dostal k józe na úrovni sportovce. Pro mě to byl nejdřív jen výkon, furt jsem se do něčeho tlačil a prosazoval, chtěl jsem vědět, kdo ve světě učí, co a jak funguje. Snažil jsem se být lepší a lepší, ale byl jsem nakonec jen unavený z toho, jak přesedám z jednoho letadla do druhého.

Vybavím si chvíli, kdy jsem šel ke své masérce a lehnul si na stůl ztuhlý jako beton. V tu chvíli mi dala nejlepší radu. Řekla mi, ať všemu dám jen volnost, ať jen dýchám, ať nehledám, ať to nechám plynout. Protože cokoliv, co nejde z duše člověka, je jen naučená věc.

Na první pohled to byla taková blbost, na druhý velké uvědomění.

V té souvislosti jsem se rozpomněl na své kořeny. Na to, jak jsem byl na začátku malé tlusté dítě z Chrudimi s nohama do iks. Když jsem měl skočit dopředu, skočil jsem dozadu. Jsem ten, který se neohrabaně rozmáchl a hodil granát metr před sebe nebo za sebe.

Táta byl fotbalista a trenér hokeje, babička echtovní náčelnice Sokola, která těžce nesla, že je její vnuk poleno. Neuměla přenést přes srdce, že nejsem zdatný, a na just mě zapsala do atletické třídy. To léto před nástupem na druhý stupeň základky se rozhodla, že mě bude trénovat, abych udělal talentovky. Povedlo se jí to. Skákal jsem dálku do slámy, běhal jsem v zoraném poli, abych se naučil zvedat kolena. Začal jsem dělat čtvrtku i stodesítku přes překážky a v obou disciplínách patřil k nejlepším v kraji.

Babičce jsem za to dodnes vděčný, protože ve mně probudila určitou schopnost vyjádřit se pohybem. Díky tomu, že jsem ji měl u sebe, jsem poznal, že sport je vždy prospěšný prostředek pro to, aby se člověk cítil dobře. I babička měla výbornou kondici a vitalitu, dožila se čtyřiaosmdesáti let a zemřela až po mých rodičích.

I to se mi vyjevilo.

Mamka si šla jednou lehnout a už nevstala. Ve třiapadesáti jí selhalo srdce, což jsem se dověděl teprve nedávno. Byla to rychlá smrt a netrpěla. Táta šel rok po ní, měl plicní embolii.

V návaznosti na tyhle události jsem si pořídil loveckého psa, maďarského ohaře Akiho.

Měl jsem v té době pocit, že potřebuju o někoho pečovat, a nechtěl jsem tyhle stavy přenášet na Jakuba, aby nám to nenarušilo vztah. Zároveň jsme si došli k tomu, že nechceme jako pár dvou chlapů vychovávat dítě. Vím, každý to má jinak, sám k tomu pořád hledám přesné stanovisko, protože řada stejnopohlavních dvojic určitě dovede dát jako rodina stoprocentní lásku. Je to legitimní možnost, ale my to máme takhle. Myslím si, že příroda to zařídila jasně, dítě na svět přivedou chlap a ženská, proto se mají podělit i o výchovu.

Je to hodně dané i tím, co jsem sám poznal jako malý kluk. Rodinná pouta jsou hodně silná.

Možná proto se zdravotní problémy rodičů nakonec přenesly i na mě. Nejdřív to byly tři trombózy. Poprvé jsem přiletěl letadlem z Keni a skončil na jipce, kde mě málem nezachránili. Během dvou let se mi to stalo ještě dvakrát, pokaždé po dlouhé cestě autem. Až pak mi doktoři diagnostikovali genetickou Leidenskou mutaci, takže beru prášky na ředění krve. Když jsem zjistil, že mamka umřela na selhání srdce, šel jsem i na echo a vyšetření objevilo aneurysma, vyklenutou srdeční síň. Možná vše jednou dojde do stádia, kdy budu muset podstoupit nějaký zákrok.

Až po těchhle diagnózách jsem se naučil odpočívat. Do té doby jsem jel jak králíček Duracell.

To, že se mi to stalo, nebylo nic špatného. Problémy mi pomohly zklidnit se a poslouchat sebe. Jóga vlastně nedělá nic jiného a já s jejím vlivem přehodnotil svůj život. Po čase se mi dostala natolik pod kůži a stala se zpomalovačem mého úsilí, že už jsem schopen nechat řadu věcí plynout. Mám rád svůj život a zároveň si umím představit, že bych dělal i něco jiného.

Díky tomu mi teď stačí vést jen jednu lekci týdně. Dokud nepřijde další revize, budu zase spokojený.

Jako dítě jsem šel po ulici, najednou jsem se zničehonic zastavil a zarazil se. Byl to zvláštní stav. Pozoroval jsem sebe i ostatní lidi a věděl jsem, že mám něco úplně jinak než oni.

Dlouho jsem netušil, že jsem na kluky, ale vždycky jsem byl divnej.
Nikoliv fyzicky, ale spíš mentálně, uvnitř.

Nehrál jsem fotbal, ač to po mně táta chtěl. Hrál jsem kvůli němu chvíli hokej, ale nesnášel jsem to. Pro mě byly kolektivní sporty peklo. Ve škole jsme měli míčové hry a tam jsem se našel aspoň v obraně. Kašlal jsem na pravidla, prostě jsem si řekl, že přese mě nikdo neprojde. Šel jsem do kontaktu s protihráčem, abych se vyhýbal kontaktu s balonem. Vyvolávalo ve mně hrůzu, když na mě letěl. Za tu chvíli, kdy se to dělo, jsem si v hlavě přehrával šílené příběhy. Co se mi stane, kam mě trefí, jak ho chytnu, kam ho přihraju. Panikařil jsem z toho.

Nebyl jsem standardní kluk, ale kupodivu se stalo, že jsem měl během skoro celého studia na pedagogické fakultě přítelkyni.

Seznámili jsme se v Mariánských Lázních, kam jsem jel kvůli problémům s hlasivkami. Šíleně jsme se do sebe zamilovali a bylo to úžasné. Po měsíci jsme se rozjeli domů a pořád jsme si psali. Začali jsme se scházet, chodit spolu, navštěvovali jsme si vzájemně rodiny. Byla z Ústí nad Labem, já z Chrudimi, studovala v Hradci Králové, já v Praze.

Takhle na dálku nám to šlapalo čtyři roky, včetně sexu, ale jak jsme se znali líp a líp, ozval se v ní šestý smysl. Byla vědma, měla v sobě něco skrytého a jednoho večera se mě jednoduše zeptala, jestli nejsem na kluky.

Trochu mi spadla brada, ale potvrdil jsem jí, že asi jo. Prostě to ze mě vycítila.

Byl to „aha efekt“.

Večer jsem šel spát jako heterák a ráno jsem vstal jako gay.

...

Pokračování Vaškova příběhu si můžete přečíst v plném znění na stránkách projektu Bez frází.

TIP
V březnu letošního roku vydal Václav Krejčík knihu Žijte jógu 2. S podtitulem „hledání harmonie“ přináší tato publikace mnoho jógových sestav a programů pro každý den. Je pro každého, kdo s jógou chce začít, nebo pro ty, kteří již pravidelně cvičí a hledají inspiraci. Elementární postupy pro cvičení jógy, základní dechové techniky sestavené do efektivní praxe pránájámy (řízení energie), tipy pro očistu organismu, návody pro přenesení jógové filozofie do běžného života a spoustu nádherných fotografií z Čech a Moravy. 

• foto: Jana Mensatorová / Dušan Štraus / archiv Václava Krejčíka