I když je teprve začátek března, jaro už klepe na dveře. A spolu s ním i slunce, teplo a světlo, které po dlouhé zimě plné mlhavé šedi a mrazů láká z hlubin země na povrch ta nejkrásnější jarní kvítka. Ta začínají prorážet zmrzlou půdou, aby se vykoupala ve slunečních paprscích a skrze jejich záři se kochala vidinou pozitivní budoucnosti a zítřků, na které svítá na obzoru.

Jemnost i síla lotosu
Květinou, která pevně koření v zemi a která si skrze studené vody neohroženě razí cestu až ke světlu sattvy, je i krásný lotos – jemný a jedinečný – jenž je symbolem jógy a má mnoho společného i s ženstvím. Když si jej budeme vážit, když o něj budeme pečovat a hýčkat si jej, rozkveteme jako lotos, který se s východem slunce otevírá, jako lidské tělo při nádechu, a se západem slunce se zase zavírá, jako lidské tělo při výdechu.

Žena mnoha tváří a přeci jedna jediná
Oslavme osmého března své ženství, splyňme s ním a souzněme s ním, zapomeňme na význam tohoto svátku, který je spjat s komunistickou ideologií, pročež nám většinou bývá spíše k smíchu než k oslavě a vážení. Vnímejme jej letos jako připomínku jemnosti, která uvnitř každé ženy sídlí, která ji zahřívá teplem jistoty a ozařuje světlem naděje, jež slibuje, že bude vždy dobře, pokud na něj nezapomeneme. Žena dcera, matka, sestra, přítelkyně, kamarádka, partnerka, manželka, babička, učitelka… Můžeme pokračovat dál, donekonečna, protože každá si jistě vymyslí tisíce dalších přízvisek, která lze za kouzelné slovo „žena“ dosadit.

Jmenujme důvody, pro něž milujeme své ženství
Žena tvůrčí, žena čarokrásná, žena milovaná, chápaná, chtěná, žádaná, žena kreativní, trpící, souznící, plačící, třesoucí se, žena odvážná, žena pokorná, vzpurná, nezbedná, sebevědomá. Žena taková, jaká je, milující se proto, že je taková, jaká je, milovaná ostatními proto, že je taková, jaká je, a že se takto miluje. Zamysleme se, my ženy, v tento den nad tím, proč milujeme své ženství. Sepišme si v duchu seznam toho, čeho si na sobě ceníme a co podle nás vychází z našeho ženství. Uvědomme a zvědomme si, proč jsme vděčné za to, že můžeme být ženami.

Ranní praxe pro rozsvícení vnitřního světla
Přivstaňme si osmého března, abychom přivítaly slunce ještě předtím, než se vydá na svou denní pouť po obloze. Začněme den jemnou meditací, kdy si v sobě uvědomíme princip lotosu a necháme jej společně s novým dnem v sobě rozkvést, stejně jako nádheru a plnost vlastního ženství, které přijmeme v celé jeho kráse i velikosti, se všemi závazky, jež z něho plynou. Zaujměme pohodlnou polohu – jeden z meditačních sedů. Zavřeme oči a vnímejme, jak se země (nebo polštářku, jímž máme podloženy hýždě, aby kolena klesla k zemi) dotýkáme hrází, sedacími kostmi a koleny.

Zalévejme svůj vnitřní lotos
Hráz a sedací kosti jsou hlízou kořenící v zemi, nohy a tělo jsou kořeny stoupající vzhůru, hlava je květ směřující k laskavému světlu sattvy. Obraťme pozornost k dechu a dráze, kterou v těle vykonává. Dýchejme plným jógovým dechem a vnímejme, jak se náš vnitřní lotos otevírá a zavírá. Vnímejme světlo, které je uvnitř nás, jeho teplo, sílu a pozitivitu – je to naše vnitřní slunce, které nás podrží za všech situací, nezapomeneme-li na něj a nepřestaneme-li o něj pečovat. Je to náš pilíř, naše spojení se sebou samým i se světem. Je to naše ženství a radost i láska a spokojenost, které jeho přijetí a aktivace přinášejí. Otevřeme svůj vnitřní lotos. Staňme se jím. Zalévejme jej a udržujme. Jako své ženství.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com