Včetně jejich auta. Stála za oknem a sledovala, jak zapadává stále víc a víc, a vnímala, jak se jí cosi uvnitř hrudníku stahuje stejně víc a víc. Bylo to skoro stejně studené a mokré jako sníh. Skoro stejně příznačné jako ona zdánlivá hebkost a měkkost, s níž pokrýval zem. Na první pohled také vypadala klidně a vyrovnaně. Teprve před chvílí vstala. Dlouhé vlasy měla uličnicky rozcuchané. Červené pyžamo s vánočními motivy – soby a skřítkovskými berličkami – rozkošnicky pomačkané. Velký župan, do kterého se teď chumlala místo do deky, pohodlně načechraný. Botky, v nichž měla schovaná chodidla, labužnicky teplé a přívětivé. Všemu scházel jen hrnek s kouřícím teplým čajem nebo kakaem, který by při pohledu z okna na krajinu zapadávající sněhem svírala v dlaních a hřála se jím zevnitř i zvenku.

Zosobněná pohoda a klid. Zdánlivě. Takhle to totiž jen vypadalo. Ve skutečnosti jí nic z toho nedodávalo pocit klidu a pohody, jímž byla jinak o Vánocích i mezi svátky naplněná. Věděla, že je to na ní. Že jen ona si může pomoci. Že je to všechno o jejím vědomém rozhodnutí. Že záleží jen na ní, jaký postoj k tomu všemu zaujme. Že může couvnout. Že to nemusí dělat. A jednu chvíli, no dobře, zcela upřímně – těch chvil bylo víc – si dokonce i myslela, že to udělá. Že se tomu svíravému pocitu marnosti, strachu a beznaděje podvolí. Jen proto, aby se jí udělalo dobře. Hned a teď. Jen proto, aby se jí ulevilo. Aby měla konečně pokoj. Klid. Aby se nemusela snažit. Protože to je tak šíleně únavné a těžké! A do toho si pořád myslet, nebo alespoň tam někde vzadu, kam smí jen ona, vědět o tom zasunutém tenkém hlásku, který se, ač netázán, táže: A zvládneš to vůbec?

Jenže. Kdyby to udělala. Kdyby couvla. Mohla by si sebe sama vážit? Ulevilo by se jí doopravdy? Moc dobře věděla, že ne. Stejně, jako věděla, že to musí udělat. Stejně, jako věděla, že právě proto musí. A tak měla najednou jasno. Ačkoliv měla vlastně jasno od začátku. Jak si to uvědomila, ulevilo se jí. Připadala si lehká jako pírko. I sníh ji najednou takový připadal. Zvládne to. Věděla to. A to jí dávalo sílu. Protože se rozhodla. Každý den může člověk začít znovu, vzpomněla si na slova oblíbeného židovského myslitele Viktora Emanuela Frankla. Životní smysl každého člověka se vyjevuje v situacích, které jej během života potkají, a v postojích, které k nim zaujme. Je to tady. Tady má situaci. A má i postoj. Nebude zbabělá, nebude utíkat. Půjde rovně a čistě vpřed.

Staré obavy a strachy přijala, rozpustila a nyní se plna víry a hrdinného přesvědčení vydala vpřed. Tam, kam cítí, že jednoduše musí, aby si vážila sebe sama. Ve skutečnosti vlastně ani neměla na vybranou. V tom byla ta síla. A také jednoduchost. Usmála se. Od začátku to vlastně bylo jednoduché. Moc dobře věděla, jak se má zachovat. Od samého počátku. Věděla to uvnitř. Cítila to. Vnímala. Našla odpověď, aniž by ji hledala. Přišla za ní. K ní. Stejně jako sníh. Patrný, jasný, nevyhnutelný. Jakmile je několik stupňů pod nulou a mračna jsou potemnělá a plná vody, je jasné, že nebude pršet, ale sněžit. Stejně tak bylo jasné, že pojede. Už nesmí otálet.

Převlékla se a vyšla ven. Na čerstvý vzduch. Bez snídaně. Vypila jen sklenku vody. Nic dalšího teď nepotřebovala. Koncentrovala se na dech. A na to, co musí udělat. Řídit přestala před několika lety. A znovu začala teprve před několika měsíci. Zvládla to už i na sněhu. I když ho nebylo tolik jako dnes. Ale stejně. Podle instruktora autoškoly, kde před nedávnem ukončila kondiční jízdy, řídila dobře. Vlastně on sám řekl: Další jízdy nepotřebujete. Teď už musíte jezdit sama. Takže zkrátka není důvod, aby to nezvládla. Byla plná klidu, míru a ticha. Žádný tichý pisklavý nepříjemný hlásek. Žádný našeptávač. Nebyl. Byl rozpuštěný. Starý. V novém pro něj nebylo místo.

Odmetla sníh, který pocukroval jejich vůz čistě bílým povlakem, jež měl daleko k poprašku a mnohem blíže k pořádné závěji. Nasedla, připoutala se, sešlápla spojku a nastartovala. Zapnula světla. Čisto a jasno. Začínalo vykukovat sluníčko. Usmála se uvnitř i venku. Nasadila sluneční brýle. Stáhla ruční brzdu, rychlost byla zařazená. Dala pravý blinkr a vyjela. Hladce a čistě. Jízda je jako plynutí. Jako život. Jednoduchá a nenásilná. Jen se člověk musí rozhodnout, že se nebude bát. A ona se rozhodla. Stejně, jako se rozhodla, že tak bude přistupovat k dalším situacím, které ji během nového roku potkají. Protože v každé z nich se vyjevuje smysl života, který je pro každého jedinečný a specifický tak, jak je jedinečný a specifický on sám.Jela vstříc novému a staré nechávala za sebou. Nebo v sobě. Protože bylo její součástí. A poučilo ji. Posílilo. Poslední den starého roku začal úspěšně. Byla přesvědčena, že ve stejném duchu se ponesou i další dny. Všechno je jenom o přístupu, pomyslela si.

• autor: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com