Zážitky nám pomáhají uniknout z reality, která se může zdát fádní a bezbarvá, nudě, stereotypu, pomáhají nám uniknout sami sobě. Jakmile jeden zážitek skončí (nevyhnutelnost koloběhu vznikání a zanikání se bohužel vztahuje i na zážitky), toužíme po dalším. Po dalším odvedení pozornosti od „běžného“ života. Hromadění zážitků dokonce dnes předčí akumulování materiálních věcí.

Ale pak je tu něco, jiná možnost, která nás navrací k nám samým, zpět do duševního domova. Něco, co dává životu jasné kontury a chuť, aniž bychom to museli hledat ve vnějším světě věčného vznikání a zanikání (a s tím spojené tužby a frustrace, když to není) – prožitek. Prožití toho, že se s někým bavíme, přivoníme ke kávě, díváme se na obzor. Prožitek si můžeme dopřát kdykoliv. Bez ohledu na místo, dobu nebo stav našeho konta. Pro dostatečně bdělou mysl může být nepřetržitým prožitkem celý život. Stačí si „jen“ uvědomit přítomnost a vymanit se alespoň na chvíli z rozbíhavosti mysli. Mysli, která má tendence popisovat, posuzovat, vytvářet konstrukty, jak má co ideálně být, a za touto chimérou se ženeme v iluzi, že ideálu jednou dosáhneme. Ideálu života.

Zažití něčeho je pasivní konzumace nějakého stimulu (často uměle vytvořeného a dost drahého), kdežto k prožitku potřebujeme jen vědomě aktivovat naše smysly (stále přítomné a zadarmo). Například některé meditace jsou založené na prožívání vlastního dechu (ne na myšlení na dech, jak se někdy mylně uvádí) natolik silně, že s ním člověk splyne v jednotu. A to je pak prožitková jízda na klidové vlně.

Velkou část života trávíme v myšlenkovém balastu, kdy chceme něco, co nemáme, nebo se bojíme, že o to, co máme, přijdeme. Život tak nějak proběhne, aniž bychom si ho nějak zásadně všimli. A právě bdělost, uvědomění si toho, co je teď, co máme přímo v tento moment pod nosem, nás ukotví. Jan Lamač z buddhistického centra Shambala to stvrzuje slovy:

„Člověk takhle žije ale vlastně jenom napůl, protože pořád hledá další vnější podněty, díky kterým by se cítil líp. Místo toho, aby ocenil tady a teď. A pak jeho život skončí a on byl vlastně už polomrtvý celou dobu.“

Prožívání nás neodvádí od reality, ale naopak nás do ní vrací, v celé své barevné škále. Zážitky člověka časem otupí a potřebuje stále silnější stimul, schopnost prožívat naše vnímání naopak zjemňuje a vybrušuje a „zážitkem“ pak pro nás může být třeba pohled na vodní hladinu (už pro pokročilejší adepty). Nicméně není jednoduché vydat se jinou, tišší a skromnější cestou v době hulákajícího marketingu, který tepe do našich hlav, co všechno musíme zažít, jinak nebude náš život v pořádku. Bude. Bude v pořádku i bez zážitkových agentur a parků.

• autor: Apolena Mortensen Tůmová
• www.yogazone.cz
• foto: Shutterstock.com