Zastavit se, ohlédnout se...

11. 01. 2019


... Proč tenhle jednoduchý princip vlastně neaplikuji v životě? Zastavit se, ohlédnout se, poplácat se po zádech a říct sám sobě, udělal jsi kus práce, jsi dobrej. Ne, ne, místo toho se podívám na ten kopec před sebou...

Vleču se do kopce a vztekle kopu do kamenů před sebou. Nemůžu popadnout dech a nohy mě bolí tak moc, že se ke každému kroku musím vysloveně přemlouvat. A ten kopec nekončí… a ke všemu jsem tu cestu vymyslel já sám. Nemám ani komu vynadat, že to vymyslel úplně blbě. Fyzicky jsem úplně na dně a hlavou se mi začíná honit myšlenka, kolik by stálo zavolat záchranu v podobě vrtulníku. Rychle tu představu zaženu. Jsem v rakouských Alpách, skoro ve třech tisících metrech, na skále, kde stejně nemá kde přistát, a navíc bych hned v nemocnici musel prodat ledvinu, abych za něj zaplatil účet. Musím jít dál, nedá se nic dělat. Něco bych potřeboval rozbít, abych ulevil té bezmoci, ale nic tu není…

Vzpomínám si, jak mě táta bral jako malého kluka na běžky, já byl líné dítě a nikdy se mi nechtělo šlapat do kopce. A často jsem se vztekal. Sednul jsem si do sněhu a řekl, že raději umrznu jako Vrbata. Nebo jsem jednou sundal běžky a hodil je z kopce dolů. Táta mě vždycky trpělivě vysvětloval, proč musíme pokračovat dál, kolik jsme toho už ušli, že vracet se nemá smysl, a když byla situace bezvýchodná, uhrál to na zmrzlinový pohár na další chatě. Nechápu, že se nikdy nerozčílil a jednu mi neseknul.

Teď už ale opravdu nemůžu a musím si sednout. Žuchnu na šutr před sebou a chce se mi brečet. Pak se ale podívám do údolí, které se rozprostírá za mnou. Jsem vysoko nad mraky, které líně plují hluboko pod mýma nohama. Tak to jsem vyšplhal pěkně vysoko. Pozoruji tu nádheru a najednou ten svůj dnešní výšlap vidím v jiném světle. Vidím tu dlouho cestu, kterou jsem ušel, to převýšení, které jsem absolvoval, a ta cesta, co mám před sebou, už není tak strašná. Vlastně za támhletím kopcem už je chata, kde si dám něco k jídlu, a pak už se cesta stáčí dolů. Dochází mi, že je dneska vlastně nádherný den. A k té proměně stačilo se jen zastavit, posadit se na zadek a rozhlédnout se.

Proč tenhle jednoduchý princip vlastně neaplikuji v životě? Zastavit se, ohlédnout se, poplácat se po zádech a říct sám sobě, udělal jsi kus práce, jsi dobrej. Ne, ne, místo toho se podívám na ten kopec před sebou, který přede mě postavili a řekli, že to musím dotáhnout hodně vysoko, že mi jedničky, vyznamenání, střední škola, vysoká škola, skvělá kariéra přinesou úspěch … O zastavení nějak nikdo nemluvil. Nikdo neříkal nic o tom, dělej to pro zábavu, hlavně ať jsi šťastnej.

Když jsem byl v osmé třídě a musel jsem se rozhodnout, na jakou školu budu chtít po základce, řekl jsem mámě, že se chci jít učit cukrářem. Od malička jsem totiž zbožňoval sladké a rád jsem zkoušel péct koláče, bublaniny, štrůdly a další dobroty. Když to máma slyšela, málem omdlela. Tvůj dědeček byl ředitel školy, babička učitelka, měl bys pokračovat v jejich šlépějích. Půjdeš na gymnázium! Zapomněl jsem říct, že máma je také učitelka. Jak jinak.

S mojí přípravou na studium gymnázia zmizel všechen volný čas, musel jsem začít chodit na doučování češtiny a matematiky, abych neudělal ostudu. A od té doby už jsem také nikdy nic neupekl. Ztratil jsem na to chuť.

A začal jsem postupovat dle pokynů. Šprtal jsem se na přijímačky a ve skrytu duše jsem si přál, abych se na tu školu nedostal, což se mi také, k mojí velké radosti, splnilo, a abych dovršil tu svoji vnitřní rebélii vůči rodinné tradici, tak jsem nastoupil na průmyslovku, která jako jediná přijímala, pravděpodobně proto, že tam nikdo nechtěl studovat.

Mnoho let poté jsem seděl s mámou na chalupě, svítilo sluníčko, my jsme pili kafe z hrníčků po babičce a máma najednou povídá: „To je stejně zajímavé. Ani jeden jste nechtěli učit a všichni učíte.“ Začal jsem oponovat, že to není pravda, ale máma nesouhlasně zakroutila hlavou. „Bára učí keramiku, Šáma učí předporodní přípravu a ty učíš jógu.“ Vzteky mi šla pára z uší, jak jsem se vnitřně rozčílil z toho zjištění, že jsem po všech těch životních peripetiích vlastně taky učitel. Ale pak jsem si uvědomil, že mě to baví. A přestože jsme všichni tři říkali, že nikdy, opravdu nikdy, nebudeme mít s učením nic společného, tak nás k tomu cesta dovedla.

A tak dál lezu na ten kopec. Už ne proto, že bych musel, ale protože tam lezu rád. Když nemůžu, tak se posadím, rozhlídnu a řeknu si sám pro sebe, že je dneska fakt krásně. A to je to nejdůležitější zjištění.

 

  • autor: Jakub Šamberger
  • foto: Shutterstock.com

Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket