Zakarpatská Ukrajina – Duše Karpat

26. 08. 2019


Dlouho jsem nosila v hlavě plán vyrazit s batohem na travnaté pláně východních Karpat, zvané poloniny. Letos na jaře přišel ten správný čas.

 

Je čtvrteční dubnové odpoledne a před sebou máme 19 hodin dlouhou cestu vlakem a autobusem z Prahy do města Mižhirja. Dostat se sem po vlastní ose je opravdový zážitek. Už počáteční jízda nočním vlakem z Prahy nabízí neopakovatelnou atmosféru východu. Popovídáte si v lepším případě, v tom horším i popijete. Je výhoda, že česky se relativně dobře dorozumíte, a tak nevzniká větší jazyková bariéra. Zážitek z nočního vlaku střídá další v nočním autobuse, kde se vám místní snaží rozmluvit vaše odhodlání strávit několik dní na poloninách. Následuje až několikahodinové čekání na hranici s pasovou kontrolou a závěrečná etapa, cesta autobusem z Užhorodu s místními v ranních pátečních hodinách do cílové destinace Mižhirja.

Krajina, kde nikdo nespěchá

Stav tamních silnic je zoufalý a ještě zoufalejší je situace stran dodržování silničních pravidel, zejména z pohledu bezpečnosti. Místní řidiče nezastaví ani padající závory na železničních přejezdech. Počet lidí v autobusech mnohonásobně převyšuje jejich kapacitu a samozřejmostí jsou kolemjdoucí nebo jedoucí zvířata. O výmolech, dírách a vůbec rozbitých silnicích, které řidiče nutí jet většinu času v protisměru, nemá smysl hovořit. Operační programy sem prostě ještě nedorazily. Ale víte co, možná je to dobře. Jako by se tu úplně zastavil čas. Nikdo nikam nespěchá, vše běží ve svém neměnném a lety prověřeném tempu. Máme se co učit. Dokonce narazíte na dopravní značky s maximální povolenou rychlostí 5 km za hodinu. Fakt je, že 100 km z Užhorodu do Mižhirja trvá 4 hodiny.

Abychom podpořili místní ekonomiku, využíváme maršrutky, velmi populární druh dopravy. Obecně maršrutky představují druh veřejné dopravy a jsou jakýmsi sdíleným taxi, které jezdí na stanovené trase, ale v nepravidelných intervalech. Zpravidla odjíždí až poté, kdy je vůz plně obsazen. V případě Ukrajiny tato přeprava funguje v rukách soukromníků a jedná se o velmi levný způsob, jak se v oblasti rychle přepravovat.

Zákonným platidlem na Zakarpatské Ukrajině je ukrajinská hřivna, která je tvořena 100 kopijkami, a název hřivna měla už měna Kyjevské Rusi v 11. století. V současné době je na úrovni 0,84 Kč za 1 UAH. Pro zajímavost, cena jízdného z města Mižhirja do Koločavy činila pouhých 100 UAH za 30 km jízdy. V ceně jsme měli započítanou i čekací dobu přibližně 1 hodinu na prohlídku města.

Přes město, vesnice i poloniny bývalého Československa

Město Mižhirja leží v oblasti Zakarpatské Ukrajiny. Tato oblast se nachází na historickém území Podkarpatské Rusi, která byla za první republiky součástí Československa. Kromě českých četníků, úředníků a učitelů se sem v té době vydávali i členové Klubu československých turistů, kteří se snažili pohoří východních Karpat zmapovat turistickým značením a výstavbou horských chat. Bohužel poslední chata z té doby vyhořela v roce 2015.

Dochované stopy bývalého Československa nacházíme ve vesnici Koločava, ležící v okrese Mižhirja na jižní hranici Siněvirského národního parku. Koločava proslula jako rodiště loupežníka Nikoly Šuhaje, skutečné postavy literárního díla Ivana Olbrachta, který zde v 30. letech minulého století žil. Noc v Koločavě trávíme v prostorách bývalé prvorepublikové četnické stanice. Ochutnáváme vydatný ukrajinský boršč a těšíme se na druhý den, kdy se vydáme na třídenní přechod ukrajinské poloniny Boržava.

Boržava je rozlohou největší poloninou v oblasti. Hlavní hřeben je dlouhý přibližně 45 km a nejvyšším vrcholem je Velikij Verch s nadmořskou výškou 1 598 m. Poloniny představují subalpský travnatý pás na hřbetu hřebenu, který je zespodu ohraničený hustým lesem. Slovo polonina je slovanský výraz a pochází ze staroslovanského slova polonina, které označuje plané, pusté, neužitečné místo. Přesto jsou poloniny dnes hojně využívány pro pastvu dobytka anebo sběr borůvek, kterými jsou zdejší travnaté pásy doslova obsypány.

Divoké lesy a jejich obyvatelé

Karpatské husté lesy – to je divočina. Jsou obývány obávanými vlky a medvědy. Už cestou sem si místní lidé klepali na čelo, proč se k nim do kopců vlastně trmácíme a že lesy jsou plné těchto šelem a zmijí. Možná šlo jen o místní humor, nelibost z přílivu turistů nebo opravdové varování, bůhví. Nicméně během stoupání jsme na medvědí stopy a trus opravdu narazili. Pořád jsme ale doufali, že jde o plachá zvířata a vítr bude na naší straně. O setkání s medvědem jsem toho četla již hodně. Člověk nikdy neví, když se dostane do životu nebezpečné situace, jak se zachová. Na každý pád, kdo neriskuje, nic nemá, a tak s přibývajícími výškovými metry a možností dívat se shora na tu krásu se mé veškeré obavy rozplynuly. Všude pusto a prázdno. Vzhledem k ročnímu období ležely při cestě ještě zbytky sněhu a příroda se teprve probouzela ze zimního spánku. Přesto bylo krásné slunečné počasí, úžasná viditelnost a do toho pofukoval příjemný větřík. Krása. Všude se to zelenalo a kvetlo jarní kvítí. Příroda je tu překrásná a lidé v horách přátelští a pohostinní. Ubytovali jsme se u místních. Nikdy mě nepřestane udivovat fakt, že čím skromněji lidé žijí, tím více mají chuť se s vámi podělit.

Být v pohodě

Mám ráda chvíle, kdy mohu posedět s místními a klábosit o životě, o obyčejných věcech. Člověk vždycky dostane velkou morální facku. Všechen ten shon a konzumní způsob života západního světa je tak nepodstatný. Naprosto nedůležitý v porovnání s tím, jak zde lidé žijí a tvrdě fyzicky pracují. Stačí jim ke spokojenému životu tak málo. Přemýšlím, za čím se to vlastně pořád tak honíme. I já jako lektor jógy jsem měla období, kdy jsem si řekla dost a na pár měsíců jógu opustila. Ta touha vše znát, vše přečíst, pracovat na sobě, svém těle, předat toho žákům co nejvíce. Nemít pocit, že jste jen o jednu kapitolu napřed. Nešlo přece jen o to být nejlepší, nebo možná ano. Už ani nevím. Je mi to jedno a přijde mi to směšné. Jde přece hlavně o to být v pohodě. A tak s chutí dopíjím další pivo. Jsem na horách, ona ta podložka na mě v Praze počká. Nemá nožičky a nikam neuteče.

Jak to v životě chodí, vše hezké rychle uteče a po 3 dnech se v obci Volovec s poloninou loučíme a nasedáme do vlaku na zpáteční cestu do Užhorodu. Tento vlak začíná svoji pravidelnou trasu v 675 km vzdálené Oděse a urazí ji za necelých 17 hodin. Cesta tímto spojem se musí zažít. Během cesty mě fascinovalo oblečení místních žen. Dámy byly pečlivě upravené a ustrojené, jako by se právě chystaly na ples ve vídeňské opeře. Ve vlaku, ve kterém by se hodilo převážet vše vyjma lidí, opravdu nevídaná podívaná. Holt, jiný kraj, jiný mrav. Po 4hodinové cestě vystupujeme zcela vyždímáni, jsme zralí na sprchu a postel, ale zároveň zcela ohromeni nově zrekonstruovaným vlakovým nádražím. Čeká nás poslední den před cestou zpátky do Prahy a chceme ho strávit právě v Užhorodu.

Prvorepublikový Užhorod

Užhorod je vstupní branou na Ukrajinu a centrem Zakarpatské Ukrajiny. Leží na řece Už, která dává městu promenádní atmosféru. Podél nábřeží vede nejdelší lipová alej v Evropě, která byla založena za první Československé republiky. Pokud jste milovníky prvorepublikové architektury, Užhorod si zamilujete. V dobách, kdy byla Podkarpatská Rus součástí bývalého Československa, byl Užhorod politickým a kulturním centrem země, bohužel zaostalým. Tehdejší československá vláda byla nucena významně investovat do výstavby silnic, železnic, nemocnic a škol. Byla vybudována sídla státních institucí a vhodné bydlení pro úředníky, kteří se sem přistěhovali. V té době vznikla čtvrť Malé Galago, které připomíná pražské Dejvice. Za zmínku stojí návštěva Užhorodského hradu z 13. století, který se tyčí vysoko nad městem, skanzen lidové architektury v jeho sousedství, který je tvořen zhruba 30 tradičními dřevěnými stavbami, které stály původně v Zakarpatí, a Užhorodská synagoga, vystavěná v maurském slohu v roce 1904, která od doby holocaustu slouží jako koncertní síň filharmonie. Připomínkou na dobu první republiky je například pomník T. G. Masaryka na Masarykově náměstí, české nápisy na tehdejších obchodech a i některé ulice nesou česká jména. Dokonce jsme objevili kousek od hradu v ulici I. Olbrachta i českou hospodu. Nicméně, my se s Ukrajinou loučíme stylově na trhu u řeky Už a pochutnáváme si na tradičním šašliku, pečených bramborách na otevřeném ohni a Obolonu, kyjevskému pivu.

Doufám, že se někdy vrátím, a přemýšlím, kam mě vítr zavane dál. Na náhody v životě nevěřím. Věřím v to, že v životě dostáváme věci, které potřebujeme, a ne moc často ty, které bychom chtěli. Život je krásný a plný překvapení. Mám ráda film Forrest Gump. Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš, říkávala Forrestova matka. Tak dobrou chuť.

 

  • autor: Lucie Pacovská
  • foto: Shutterstock.com

Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket