Za energií severu

03. 06. 2019


Každý máme na světě místo, kam se rádi vracíme a které nás dobíjí energií. Může to být i místo, o kterém sníme a toužíme ho jednoho dne navštívit. Já ho našla v dálkách severu, vysoko v horách a daleko od lidí....

Miluji pocit volnosti, vítr ve vlasech a chladný vánek na kůži, ty nekonečné vzdálenosti, při kterých na vás čeká jedno dobrodružství za druhým. Obdivuji způsob života lidí, kteří se díky nehostinným a často drsným podmínkám museli naučit žít v souladu s okolní přírodou, a s velkou pokorou přijímají fakt, že zítra může být vše úplně jinak. Všude na vás dýchá okouzlující příroda, ale k objevování je toho mnohem více. Vše je protknuto dokonalou čistotou, nenuceností a klidem.

Cestování obecně přináší do života cenné zkušenosti a pomáhá uspořádat si životní hodnoty. Díky poznávání nových míst a kultur se mysl stává otevřenější a stejně tak i naše náruč světu se otevírá dokořán. Stáváme se vnímavějšími a silnějšími. Samozřejmě záleží i na způsobu, jakým se rozhodneme cestovat, a jak daleko jsme ochotni vystoupit ze své komfortní zóny. Rozhodla jsem se v životě nechodit vyšlapanými cestami, a tak jsme pro letní dovolenou zvolili netradiční dvoutýdenní cestu po severu, která začala v Kodani, hlavním městě Dánského království.

Kodaň a její „must see“

Kodaň patří k nejstarším městům na světě, a proto je právem považována za historický klenot. Je to pulzující metropole s úžasnou moderní architekturou a hyggelig atmosférou. V Kodani se velmi rychle zorientujete, neboť je relativně malá. Ve městě samém žije zhruba 500 000 lidí, v celé aglomeraci se všemi předměstími asi 1,2 miliónu osob. Výborně zde funguje cyklistická doprava, a kolo tak představuje důležitý dopravní prostředek a současně i možnost, jak nejlépe poznat město.

Pokud zde plánujete strávit jen krátký čas, je povinností navštívit sochu malé mořské víly, nejznámějšího symbolu Kodaně, inspirovaného stejnojmenným příběhem od dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena. Dále návštěva středověkého přístavu Nyhavn, který kdysi býval pochybnou městskou čtvrtí. Dnes je to místo s úchvatnou atmosférou, kde si můžete pochutnat na vynikajících nakládaných sledích a pivu. Nevynechejte podívanou na střídání královské gardy s čepicemi z medvědí kůže nebo se povozte na kolotoči v zábavním parku Tivoli.

Chleba na všechny způsoby

Procházejte se starobylými uličkami, nebo jen tak posedávejte v kavárně. Dánové milují sladké a možností, kde je pořídit, je opravdu mnoho. Dánskou specialitou je Smørrebrødet, plátek chleba s vydatnou oblohou, například s uzeným lososem, marinovaným sleděm nebo vepřovou pečení. V Dánsku neexistují školní jídelny, a tak jsou Dánové zvyklí jíst od mala chléb místo oběda. Co ke Kodani neodmyslitelně patří, je Pølsevogn, pojízdné stánky s párky v rohlíku. Typický dánský hotdog s kečupem, majonézou, okurkou a smaženou cibulkou, který ještě naštěstí nebyl vytlačen řetězci všech Maců a Burgerů, a dotváří tak kolorit města, stejně jako pivo Carlsberg.

Nechte se unášet davem na hlavní třídu Kodaně, Strøget, kde má Kodaň skutečnou příchuť metropole. Dánský design se stal po druhé světové válce pojmem po celém světě. Jedná se o jedinečnou kombinaci minimalismu a elegance. V Kodani ale nepřeceňujte vnější vzhled, není zde považován za kritérium postavení a statusu. Tady mají svetry, šály a gumové podrážky zelenou. Vše je dokonalou souhrou jednoduchosti, funkčnosti a kvality.

Nakoukněte pod pokličku dánské osvícenosti a navštivte Christianii, svobodný „stát“ squatterů a místních umělců, liberální komunitu v rámci Kodaně, která odmítá konzumní způsob života. Nachází se na umělém ostrově Christianshavn, a sítí kanálů a svou celkovou atmosférou připomíná spíše Amsterdam. Stát má dnes svoji vlaku, měnu løn, soubor vlastních pravidel a zákonů. Žije tu zhruba 1000 lidí, kteří okolní svět moc neřeší. Žijí si svůj život a živí se tvorbou a prodejem všeho možného. Centrem obchodu je Pusher Street, známá jako čtvrť zelených luceren. Zde je dovoleno se dívat, nakupovat, ale ne pořizovat záběry.

My se po třech dnech s Kodaní loučíme, a za deště a mlhy letíme vstříc dalšímu dobrodružství do tajemných a odlehlých míst bouřlivého severního Atlantiku, na Faerské ostrovy.

Faerské ostrovy

Faerské ostrovy, dánsky Færøerne, znamená Ovčí ostrovy, leží na půli cesty mezi Islandem a Norskem. Jsou autonomní součástí Dánska, mají vlastní parlament a státní vlajku. Souostroví je tvořeno 18 ostrovy, s počtem obyvatel zhruba 50 000, přičemž necelá polovina žije v hlavním městě Tórshavn. Pro většinu turistů tyto ostrovy nepředstavují cílenou návštěvu, ale nucenou dvoudenní zastávku na trase trajektu společnosti Smyril Line. Na rozdíl od turistů, kteří nemají ani tušení, že vůbec existují, jsme připraveni a s velkým očekáváním přistáváme za krásného slunečného počasí na ostrově Vágar. Máme štěstí, neboť v průměru je na ostrovech 280 deštivých dnů do roka a počasí je zde velmi proměnlivé. Nicméně já s oblibou říkám „není špatného počasí, ale špatně oblečeného turisty“. Pozitivem je, že se na taková místa nehrnou davy lidí a vy si můžete v plné míře vychutnat krásu krajiny bez zástupů lidí, front a selfie-tyčí. Většinu času stráveného na cestách po Faerských ostrovech jsme nepotkali živáčka a občas jedinou připomínkou života byly stovky kroužících ptáků nad našimi hlavami.

Krásy dešti navzdory

Faerské ostrovy představují strmé útesy, o které se lámou příbojové vlny tak silně a hlasitě, že máte pocit, jako by vedle vás projel nákladní vlak. Silný arktický vítr, při kterém se pouhá chůze stává poměrně náročným úkolem. A díky větru také málokdy prší shora dolů, asi zde není třeba vysvětlovat, co tím mám na mysli.

Nicméně po důkladném prozkoumání objevíte jejich laskavou tvář. Na horských úbočích četná stáda poklidně pasoucích se ovcí, překrásné zelené travnaté a mechové plochy porostlé bílými a žlutými kvítky, pestrobarevné domy v malebných vesnicích na pobřeží, s pohupujícími se rybářskými čluny, kaskádovité vodopády a romantické majáky posazené na skalnatých mysech. Výborné jídlo, faerské pivo Föroya Bjór, na kterém si dlouhá léta pochutnávají praví honáci ovcí, a to nejdůležitější, všudypřítomná přátelská atmosféra.

Jako základnu pro naše výpravy jsme zvolili hlavní město ostrovů Tórshavn, které leží na ostrově Streymoy. Je to malebné přístavní městečko, kde můžete obdivovat směsici sytě červených a černých dřevěných domů se zeleným trávníkem na střeše, s bílými okenními rámy, a pod jejich březovými krovy sušící se ryby. Při procházkách úzkými uličkami se nabízí představa, že takhle nějak mohla vypadat Kodaň před mnoha staletími, v době vzkvétajícího námořního obchodu. Jeho nejmalebnější částí je poloostrov Tinganes, kde město začalo před 1000 lety vznikat a na jehož místě sídlil parlament.

Ptačí domovy

Autem jsme procestovali tři největší ostrovy souostroví – Vágar, Streymoy a Eysturoy. Díky husté a dobře udržované silniční síti a systému tunelů, které spojují jednotlivé ostrovy, se člověk může velmi snadno dostat až do nejzapadlejších koutů. Častým výletem na ostrovech je plavba lodí k ptačím útesům u Vestmanny na ostrově Streymoy. Je to překrásná podívaná, neboť útesy jsou domovem největší ptačí populace na světě. Navštívili jsme bezpočet vesniček při pobřeží, ale k té nejkrásnější bezpochyby patří Saksun, taktéž na ostrově Streymoy. Je položena na vršku a rozdělena řekou Dalsá (Údolní řekou). Tvoří ji několik farmářských domů a kostel s drnovými střechami. Přímo pod ní se rozprostírá krásné ledovcové jezero, na kterém lze rybařit. Z vesnice vede krásná procházka až k místu Ósin (Ústa), kde řeka Dalsá ústí do moře.

Island

Faerské ostrovy jsou si v mnohém podobné s Islandem, a co platí o počasí zde, platí na Islandu dvojnásob. A tak nás po čtyřech dnech putování po Faerských ostrovech vítá po noční plavbě trajektem město Seyðisfjörður ve východních fjordech Islandu svým vytrvalým deštěm, mlhou a silným větrem. Město tvoří barevné dřevěné domky a je obklopeno horami. V přístavu si vyzvedáváme auto a naší první zastávkou je fjord Borgarfjörður Eystri, který je domovem obří kolonie papuchalků. Tito roztomilí tvorečkové přilétají v polovině dubna a v půli srpna zase mizí.

Ledovcová krása

Odsud se vydáváme na týdenní putování po jižní části Islandu do Reykjavíku, odkud plánujeme výlet do Grónska. Tuto část osobně považuji z celého ostrova za nejkrásnější. Úsek Ring Road, dlouhý 200 km mezi Kirkjubæjarklausturem a Höfnem vás provede nádhernými širokými deltami ledovcového písku a černých pláží, kolem zapadlých statků, rozeklaných hor, ledovcových jazyků a zamrzlých lagun. Tomu celému vévodí ledovec Vatnajökull s obrovskými řekami ledu, které se valí do údolí směrem k moři. V těchto místech najdete známou ledovcovou lagunu Jökulsárlón, která tvoří často filmové kulisy. Po její hladině pluje nespočet modrých ledových ker, a i když jste připraveni, že spatříte div světa, její krása vás stejně překvapí a ohromí. A letošní rok nás zde čekalo ještě jiné překvapení. Během pikniku na krásné černé pláži, na které zůstávají uvězněny některé z ker při své cestě z laguny do oceánu, nás připlul přivítat tuleň. Zamával a zase zmizel daleko ve vodách Atlantského oceánu, jehož vody omývají tento magický ostrov.

Země ohně a ledu

Island, přezdívaný zemí ohně a ledu, na kterém žije zhruba 300 000 obyvatel, je právem považován za Mekku cestovatelů. Nabízí ohromnou rozmanitost a podívanou na magickou krajinu. Je vhodné přicestovat v letních měsících a užívat si nekonečně dlouhé dny. Přijíždíme začátkem léta, kdy zůstává ve vnitrozemí ještě hodně sněhu. Některé cesty jsou zavřené, některé nepřístupné kvůli rozvodněným řekám. V tomto případě existuje možnost využít nabídku obojživelných autobusů, které bezpečně řeky přebrodí. Velkým nebezpečím brodění řek na vlastní pěst je silný proud, hloubka, kterou neodhadnete, a velké kameny. My využili nabídky společnosti Trex pro dopravu do zeleného údolí Þórsmörk, ve vnitrozemí. Je svírán třemi ledovci a protéká jím ledovcová řeka Krossá, která umí být při rozvodnění velmi nebezpečná.

Další cestu do vnitrozemí, do oblasti Landmannalaugar (Duhových hor), jsme podnikli na vlastní pěst. Vedou sem pouze horské silnice, tzv. F roads, a k jejich zdolání je potřeba mít vůz 4WD s vysokým podvozkem. Poprvé v životě jsem brodila s autem řeky a musím říct, že je to neuvěřitelný adrenalinový zážitek. Oblast Duhových hor leží ve výšce 600 m nad mořem a jsou druhou největší geotermální oblastí Islandu. Okolní obsidiánové a ryolitové hory jsou zbarveny různými oranžovými, zelenými a šedými pásy. My jsme podnikli cestu k nejvyššímu vrcholu Blahnúkuru (Modrý vrchol, 943 m) a cestou zpět obdivovali horké sopouchy a sirná ložiska.

Za návštěvu stojí rozhodně národní park Skaftafell, kde můžete obdivovat vodopády, lesíky pokroucených břízek, bezútěšné pouště ledovcového písku, tzv. Sandar, a modro-bílý ledovec Vatnajökull s plazícími se ledovými jazyky. Navštivte Skaftafellsjökull, dojděte k čelní stěně ledovce a zaposlouchejte se do dunění a vrzání ledu. Cesta po Ring Road do Reykjavíku utíká bohužel rychle a před příjezdem do hlavního města absolvujeme ještě tzv. Zlatý okruh, návštěvu Pingvelliru, místo kontinentálního posunu a dávného islandského parlamentu, vybuchujícího Geysiru, původního zřídla horké vody, a Gullfossu (Zlatého vodopádu), velkolepé dvojité kaskády.

Islandské delikatesy i vlněné svetry

Říká se, že láska prochází žaludkem, a tak jsme si Island zamilovali i pro dobré jídlo. Nezapomenutelné jsou rybí polévky, Humar, islandský humr (ty nejlepší umí připravit v přístavu Höfn), výtečné jehněčí, žitný chléb pečený geotermálním teplem, Skyr, lahodná jogurtová svačinka, a pro otrlejší všechny možné druhy lékořice (nejlépe se solí) a sušené ryby. Když jsme u nakupování, mojí vášní jsou islandské vlněné svetry (lopapeysur). Navštivte Mosfellsbær, jedno z vnějších předměstí Reykjavíku. Nachází se zde tovární prodejna Álafoss, kde můžete nakoupit ručně pletené svetry za výhodnější cenu oproti cenám v hlavním městě. Poslední okamžiky na Islandu patřily překrásné 90minutové deep-vinyase flow józe ve studiu Reykjavík Yoga.

Druhý den nás čekal let do vzdáleného Kulusuku na východním pobřeží Grónska. Východní pobřeží je izolované a kulturně a jazykově zaostalejší od západního pobřeží. Někteří mladí lidé díky možnostem studovat v Dánsku často odcházejí a volí pohodlnější způsob života v Evropě. Mnozí tu ale přesto plánují zůstat nebo se po studiích chtějí vrátit.

Grónsko – sen všech dobrodruhů

Grónsko, největší ostrov světa, zaujímá první místa žebříčku cestovatelských snů všech dobrodruhů. Drsná a nehostinná země, která nabízí podívanou na holá pohoří, suchou a bažinatou tundru, klikaté fjordy, ledové pláně a kry. Celé vnitrozemí, které tvoří 85 % ostrova, pokrývá led. Všech 56 tisíc obyvatel Grónska žije v malých městech a vesnicích, roztroušených na pobřeží. Vzhledem k velkým vzdálenostem a poloze měst prakticky neexistuje propojení silniční sítí, a tak jedinou možností, jak se dopravovat po ostrově, je motorový člun, kajak nebo v naléhavých případech vrtulník.

Zima je tu tvrdá a dlouhá, v zimních měsících klesá teplota až k minus 50 stupňům a běžně tu bývá 4–6 metrů sněhu. Místní komunita se kvůli dlouhým tmavým zimám potýká s depresemi a souvisejícím nadměrným pitím alkoholu. Je neuvěřitelné, že se Inuitům podařilo přežít tisíce arktických zim a prospívat v zemi, která se nám jeví jako neobyvatelná pustina.

Cesta z Islandu představuje dvě hodiny letu a už samotné přistání nabízí nezapomenutelný zážitek. Z výšky vidíte pomalu se přibližující ledové kry, ladně se pohupující na vlnách Atlantského oceánu, a zasněžené kopečky hor. Přistání vyžaduje speciálně vyškolené piloty vzhledem k různým nepřízním počasí a zároveň příliš krátké přistávací dráze. Ubytování jsme měli zajištěno v hotelu Kulusuk, popravdě jediného hotelu na ostrově, odříznutého od města, ale plně vybaveného tekoucí vodou a bez splachovacích věder na záchodech.  

Kulusuk – pestrobarevné domky, tažní psi a rybáři

Cesta do města Kulusuk zabere slabou půlhodinku. Město čítá necelých 300 obyvatel, kteří se živí převážně lovem tuleňů, rybolovem, výrobou uměleckých předmětů pro turisty a v zimě pak provozováním psích spřežení. Tato vesnice představuje učebnicový obrázek všeho, co Grónsko může nabídnout. Absolutní pustinu nenaruší ani pestrobarevné dřevěné domky, jejichž barvy značí funkci, kterou zastávají. Například nemocnice jsou sytě žluté, obchody a komerční budovy červené, policejní stanice černé a továrny na zpracování ryb modré. Vše je prosté, leč důmyslné. Počet tažných psů mnohonásobně převyšuje počet obyvatel, což si člověk plně uvědomí, když začnou společně výt. Díky nezapadajícímu slunci v letním období jsme podnikli noční výpravu napříč celým ostrovem ke stanovišti staré radarové základny, kterou Američané v 50. letech opustili. Abychom podpořili místní ekonomiku, koupili jsme ve městě tupilaky, tradiční malé řezbičky vyrobené z paroží karibu, soba polárního. Dříve tupilak představoval pomocného ducha inuitského šamana, dnes výnosný zdroj příjmu. Nicméně díky štědré dánské správě má každá grónská vesnice školu, kostel, poštu a letiště, bez kterého by doprava do této oblasti nebyla možná. I v obchodech najdete dánské zboží, za které se platí dánskými korunami.

Krátce před návratem do Reykjavíku ještě podnikáme výlet motorovým člunem k telícímu se ledovci Apusiaajik, 20 metrů vysoké ledové mase, která bohužel za posledních 80 let odtála natolik, že se od vesnice vzdálila o 2 kilometry. Nejsem zarytý ekologický aktivista ani odborník na globální oteplování, ale tady stojíte tváří tvář realitě. Tady končí naše dobrodružství, vracíme se zpět na Island a následně do Prahy. Cestou na letiště v Keflavíku ještě zastavujeme v Modré laguně, v lázních s mléčně modrou vodou, obsahující jemné křemíkové bahno, minerální soli a přehřátou mořskou vodu. Po koupeli je potřeba spoustu kondicionéru a pozor na šperky, voda působí korozivně na stříbro a zlato, ale odměnou vám bude hladká kůže, jako má miminko.

Cestou domů v dlani tisknu tupilak a v srdci uchovávám vzpomínku na pitoreskní pohlednici barevných domků nad ledovými vodami, v pozadí se vztyčenými horskými štíty, na všechny zážitky, dobré i špatné, a setkání s různými lidmi, které jsme na cestě potkali.

Po návratu jsem byla pozvána na krásnou hebrejskou svatbu. Od té doby mě provází životem pastorova slova: „Cesta, která nemá překážky, nikam nevede.“ Je dobré občas vystoupit ze svých komfortních zón a více se sami o sobě a světě kolem nás dozvědět. Naučit se s pokorou přijímat věci, které se nám v životě dějí, neboť se tak dějí z určitého důvodu. A nenechat se strhnout davem, být více sami sebou a se sebou.

 

  • Autor: Lucie Pacovská
  • foto: Shutterstock.com

 


Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket