Srovná tělo, klekne na všechny čtyři a zaujme polohu kočky. Dlaně pod rameny, kolena pod kyčlemi. Zavře oči. Prsty se široce rozprostřou po podložce, aby se dlaň stala oporou. Hlava je v prodloužení páteře. S nádechem vede od kostrče obratel po obratli pohyb do jemného prohnutí, hlava může jít lehce do záklonu. S výdechem stejnou cestou sklouzává do vyhrbení, bradu přitahuje k hrudní kosti. Vnímá dech i dráhu, kterou v těle vykonává — stejně klidně, jako když v šavásaně leží na zádech s dlaněmi obrácenými vzhůru. Dech stoupá a klesá podél páteře, sladěn s pohybem v nekonečné, tiché harmonii.

V hlavě jí zní klidný hlas učitelky, jehož tón přesně odpovídá jejímu vnitřnímu ladění. Okolní svět se rozplývá: není třída, podložka, chlad ani shon. Zůstává jen ona, dech a jemný rytmus těla. Postupně mizí i hlas. Zůstává proud dechu, který se vine páteří a sjednocuje ji s pohybem v jediný tok energie. Přestává se držet běhu událostí, stává se tichým svědkem — vidí, ale nehodnotí. Jako by vystoupila z vlastního těla, a přesto nikdy nebyla blíž sama sobě. Vnitřní naplnění nepřichází jako výbuch radosti, ale jako klidné vědomí přítomnosti, s nímž je spokojená tak, jak je.

Nechce nic měnit. Nechce nikam jít. Chce jen zůstat přesně tam, kde právě teď je. S jasností vnímá krásu i jedinečnost tohoto okamžiku, jistotu, že je tu zcela se sebou — opravdová, nezastřená. Fyzické tělo se začne rozmazávat do jemných obrysů pohybu: s nádechem prohnutí, s výdechem vyhrbení. Pohyb zcela kočičí. Její páteř je pružná, ohebná a ona s ní. Ví, že kam skočí, tam dopadne. Kam se rozhodne vyšplhat, tam vyšplhá. Svoboda, kterou cítí, vyzařuje ze středu hrudníku a šíří se celým tělem jako tiché teplo.

Je volná. Ne jako pták — volná jako kočka. S otevřením hrudníku se otevírá i něco uvnitř. Vidí nové cesty a nepřemýšlí, zda se po nich vydá. Stačí jí vědomí, že je vidí jasně a bez mlhy. Ví, že může jít kteroukoli z nich, a když se něco nepovede, stačí se vyhrbit, schoulit, znovu najít bezpečí a pak se zase s nádechem otevřít. Tato možnost volby ji naplňuje tichou, stálou radostí bez výkyvů.

Šelma v jejím nitru se probouzí. Ví, že její síla má být vysílána směrem, který podporuje růst a sebekázeň. Dokáže vystrčit drápy, ale také chápe, že skutečného štěstí nelze dosáhnout tlakem ani hrubostí. Cítí na vlastní kůži chlad takového přístupu — chlad bičujícího deště, který člověka jen uzavírá. Proto se s nádechem otevírá a s výdechem schoulí, aniž by se skrývala, aniž by se povyšovala. Je tím, kým je — a tak se také přijímá. Přijetí se rozlévá ven a zahrnuje i ostatní.

Dokončí dechové kolo, vrátí se do neutrální polohy a pak se uloží do šavásany. Uvědomí si, že je zpět ve třídě. Hlas učitelky k ní doléhá z hlubiny, jako by přicházel z daleka. Kde celou dobu byla? Hluboko. Vyvstává z toho prostoru svěží, čistá a odpočatá. Připravená vstoupit do dalších dní svého dlouhého, spokojeného, kočičího života.

Je volná. A svobodná. Jako kočka.

• autor: Kateřina Lukášová
• foto: Shutterstock.com