Máma mi pořád opakovala, že se musím o všechno rozdělit, protože jsem měl další tři sourozence. A já poslouchal a o všechno se dělil a občas se také stalo, že na mě nic nezbylo. Na hřišti mi sebrali všechny hračky a já o ně nebojoval, měl jsem se přeci podělit. Žádná rvačka, tedy ne že by mě děti netloukly. Většinou jsem skončil s kyblíkem na hlavě a pískem v očích. Oproti tomu se mi ale zdatně dařilo nedělit se o jídlo a natajno jsem chodil do špajzu nebo do lednice a naivně si myslel, že si nikdo nevšimne, že zmizely tři šišky štrůdlu ze čtyř.

Nejhorší situace však nastávaly ve škole. Na hodinách hudební výchovy mi paní učitelka už předem hlásila, ať ani nezkouším zpívat, protože můj zpěv je horší než skřípání naší školní tabule, která teda opravdu skřípala děsivě. Moje štěstí bylo, že jsem se zvládal naučit noty, a tudíž jsem proplul hudební výchovou za 3. Což v řeči slov znamená dobrý. Ve výtvarné výchově se mi dařilo, dokud jsme se pohybovali v úrovni přírody, tedy tráva, hory a nebe. Jakmile došlo na kresbu osob, naskočil mi na papír automaticky drátěný program, ať jsem se snažil sebevíc. Bezkonkurenčně nejhorší časy nastávaly při hodinách matematiky a chemie. Myslím, že jsem za celou základní školu nepochopil, o co tady vlastně jde, a často jsem slýchal, že se ani nemám obtěžovat k tabuli. Jediný z učitelů, který si mě opravdu oblíbil, byl náš fyzikář. Bezvadně se do mě totiž trefoval křídou nebo houbou. S pohybem to nebylo o nic lepší. Úplně se vidím v červených trenýrkách a bílém tílku při fotbale. Vždycky jsem skončil v bráně, protože tam jsem nepřekážel a občas se dokonce stalo, že jsem, naprosto necíleně, dokázal míč z brány vyrazit a zabránit gólu. Přestože jsem byl dřevo a moc jsem toho nechápal, dokázal jsem se hodně věcí našprtat a na konci základní školy to začalo vypadat, že bych se mohl dostat i na střední školu. Což se také podařilo. Ävšak ne na gymnázium, o kterém snila máma, ale na strojní průmyslovku, o které snil táta. Což pro logiku a jakoukoli zručnost postrádajícího studenta znamenalo opravdovou výhru. Kupodivu se mi podařilo proplout i střední školou, ačkoli ve mně velký otisk nezanechala. Když tedy pominu spáleninu na ruce, kterou jsem utržil od svojí spolužačky při praxi v kovárně, když jsem se znuděně opíral o kovadlinu a nevěnoval pozornost rozžhavené špičce v kleštích. Přes všechny útrapy být nemotorným polenem mělo své výhody. Doma jsem toho nemusel moc dělat, protože jediné, co jsem zvládnul splnit a nic při tom nezničit, bylo vynést smetí do popelnice.

A jak roky plynuly, nějak jsem si zvykl, že jsem poleno, které zkazí, na co sáhne, a kam vkročím, tam tráva sto let neroste. Alespoň tak to kolem všichni říkali.

Když mi bylo dvacet let, začal jsem zjišťovat, že to s tím polenem nebude tak hrozné, protože mě začal bavit pohyb. Objevil jsem svět lyžování, fitness a kickbox. Teď už jsem si jako dřevo nepřišel, naopak jsem zjistil, že mám cit pro rytmus. Jak šly roky dál, zjistil jsem, že si docela obstojně pamatuju anglická slovíčka, a dokonce dokážu použít i základy matematiky, samozřejmě s kalkulačkou. A hned jsem si spočítal, že jako zaměstnanec v hotelu nebudu mít nikdy moc volna a také nikdy nevydělám tolik peněz, abych mohl cestovat po celém světě. Ze školního zeměpisu jsem vlastně nic nevěděl, sice bych vyjmenoval hlavní města států RVHP, ale po těch jsem zrovna netoužil. A cestování mě začínalo lákat čím dál víc. A tak jsem jednoho dne sbalil kufry, dal výpověď a odletěl do USA. A pracoval a cestoval a potkával zajímavé lidi a jednou mi vstoupila do cesty jóga. A bude to dvacet let a pořád se mě drží. A už se mnou asi zůstane. Díky józe jsem se spoustu věcí naučil a ještě víc věcí pochopil. Zklidnila se moje vzteklá beraní mysl, dokážu se na věci podívat s nadhledem, dokážu se zaměřit na cíl a cestu k němu, vlastně dokážu definovat, co v životě hledám, a i díky józe nacházím. Začal jsem věřit tomu, že dokážu všechno, co si opravdu přeji. A když náhodou přijde propad a na chvíli se zdá všechno beznadějné a přestávám věřit ve svoji sílu, na podložce a v rytmu dechu se mi ty chmury vždycky podaří rozehnat. A věřte tomu nebo ne, začal jsem zpívat ÓM. A protože jde ze srdce, nemůže být falešné.

• autor: Jakub Šamberger
• foto: Shutterstock.com