BLESKOVĚ
Psyché&Duše 19. 12. 2020 PDF Tisk

Vánoce nejsou obžerstvím, ale radostí ze sdílené vzájemnosti

Patříte do klubu těch, kteří si každoročně slibují, že od ledna se začnou držet, zhubnou a konečně skoncují se starými zlozvyky? A řadíte se také k těm, kterým se to pravidelně nedaří? Nic z toho nemusíte zažívat, stačí jen změnit svůj pohled na Vánoce a adventní období, které jim předchází.

Vánoce nejsou obžerstvím, ale radostí ze sdílené vzájemnosti

Pro naše předky byl advent obdobím zklidnění a ztišení, kdy rozjímali o příchodu mesiáše a očekávali narození Páně. Adventní čas se nenesl v duchu bujarého veselí a přejídání se, lidé jej trávili pospolu, těšili se ze vzájemné přítomnosti a v podobně rodinném duchu se potom nesly i samotné Vánoce. Hlavní byla rodina a touha trávit čas společně navzdory všemu – jídlo bylo jen příjemným zpestřením dotvářejícím atmosféru, ne samoúčelným prvkem, kterého si každý mohl nezřízeně užít, kdykoli se mu zachtělo.

Jídlo je jen součástí zážitku
Jak můžeme vidět v Dickensově příběhu o napraveném morousovi Ebenezeru Scroogovi, rodina jeho písaře Boba Cratchita byla chudá, ale navzdory všemu šťastná – vážili si toho, že mají jeden druhého, že mohou být spolu, a jedna malá husa a jeden malý vánoční puding pro ně znamenaly přes svou nicotnou velikost zářivou hostinu, protože hlavní nebylo jídlo, hlavní byl požitek z celkového zážitku, který je hřál až do dalších Vánoc. Toto kouzlo Vánoc se v dnešní konzumní době často vytrácí, jeho plamínek však plane v každém z nás, jde jen o to se mu otevřít a nechat se jím prohřát a prostoupit zevnitř.

Člověk vystačí s málem
Pojďme si tedy vzít příklad z generací před námi a otevřeme svá srdce představě tradičních Vánoc, kdy pramálo záleželo na počtu dárků, které se pod stromečkem objeví, nebo na bohatosti sváteční tabule, ale kdy byl hlavní význam přikládán rodině, vzájemnosti, lásce, toleranci a pochopení, kdy se na sebe lidé na ulicích usmívali a přáli si hezké Vánoce, i když se neznali, a neklopili oči do země zahloubáni do vlastních úzkostných úvah o tom, co všechno ještě musí napéci a uklidit. Neokrádejme sami sebe o radosti života, otevřeme oči a nahlédněme na ně v celé jejich plnosti. A není lepší příležitosti, kdy s tím začít, než zrovna a právě na Vánoce! Takže, jak vrátit Vánocům jejich původní význam a nebát se o pochroumané zdraví fyzické i psychické?

  • Nevybírejme dárky proto, že máme pocit, že musíme. Vybírejme je s myšlenkou na toho, komu chceme udělat radost. A pokud to takto nevnímáme, žádné dárky raději nedávejme.
  • Neulpívejme. Na tom, kolik druhů cukroví musíme napéci – nemusíme. Na tom, co všechno musíme uklidit – nemusíme na to být sami, přizvěme další členy rodiny a udělejme z úklidu společnou aktivitu. Na ceně dárků – vymažme z mysli rovnítko „čím dražší, tím lepší“ – většinou udělá větší radost maličkost, u níž vidíme, že se nad ní darující zamyslel, než drahá cennost, která nás jen uvádí do rozpaků.
  • Nepřejídejme se. Jezme tehdy, když máme hlad. Zobejme – na návštěvě si vezměme od každého trochu, ale pamatujme na známé pořekadlo „jez dopolosyta, pij dopolopita“. Dopřejme si cukroví, ale místo svačiny. Nezajídejme jím dlouhou chvíli. Nezapomínejme také na čerstvost a každý den snězme během rána či dopoledne alespoň jeden kus ovoce a odpoledne zařaďme zeleninu.
  • Jídlo vnímejme jako doplněk. Nejezme z nudy nebo z pocitu prázdnoty. Pokud cítíme, že se ve svátečním čase musíme plnit více než jindy, zamysleme se nad tím, co nám chybí. Nepoužívejme jídlo jako náhražku za něco, co nám nikdy nemůže dát. Travme čas s blízkými, dělejme si vzájemně radost, pomáhejme si a těšme se z oné lásky a vzájemnosti, které cítíme při setkávání se. Vnímejme jídlo jen jako podkres sváteční atmosféry. Jako to dělala rodina Boba Cratchita.
  • Hýbejme se. Nezapomínejme na pohyb ani ve svátečním čase. Nehýbejme se ovšem proto, abychom mohli více jíst. Hýbejme se proto, abychom se cítili dobře a byli zdraví. Vždy záleží na záměrech, s nimiž se do toho či onoho pouštíme. Když je špatný nebo nejasný záměr, mise se nikdy nemůže podařit. Buďme k sobě upřímní a jednejme se sebou otevřeně, sdělujme si jasné záměry svého jednání. Praktikujme satju – jednotu slov, myšlenek a činů.

  • autorka: Kateřina Hájková
  • foto: Shutterstock.com

Objednat předplatné