Pozoruji svého manžela. Respektive, spíš jen tak nenápadně nakukuji, protože on se necítí dobře, když na něj civím při jeho soukromých lekcích jógy (kdo by to ale taky měl rád, že?). Má svůj specifický styl, kdy jógu střídá s posilovacími prvky, a já mu do jeho praxe zasahovat nechci. Ač mám občas tendence jeho tělo v určitých ásanách poupravit, neudělám to. Doma chci být manželkou a mámou, a ne lektorkou jógy svému muži či dětem.

Předstírám, že vařím v kuchyni, a přitom jej stále pozoruji. Vracím se myšlenkami do minulosti, kdy si vybavuji naše druhé setkání. Tehdy jsem měla tak málo času pro sebe, že jsem jej věnovala útěku z reality a pravidelně docházela na lekce jógy. To byla jediná moje útěcha v období, které nebylo úplně snadné. A pak se objevil tento chlapík, pozval mě na první schůzku a vzápětí po ní i rovnou na druhou. V mém nitru se začalo všechno kroutit, protože jsem se s ním chtěla sejít, avšak zároveň jsem se nechtěla vzdávat své pravidelné lekce pozitivní energie, odpočinku, prostě a jednoduše mé milované jógy. Tak jsem toho – pro mě tehdy ještě nepodstatného – muže pozvala, ať jde na lekci se mnou. A vzhledem k jeho zrození ve znamení Blížence mě nemělo překvapit, že bude souhlasit, protože Blíženci milují všechno nové a nevyzkoušené, ale stejně jsem překvapená byla. Před několika lety se ještě muži báli chodit do sálu, který okupují v drtivé většině pouze ženy, a předvádět tam svoje tělo v nejrůznějších ásanách. Spousta z nich měla vůči józe předsudky, což se dnes naštěstí změnilo. Možná je dnes na některých lekcích více mužů než žen, protože i oni přišli na to, že lekce jógy může být výborným doplňkem k ostatním sportovním aktivitám. A možná že muž, kterého teď vidím v pozici chaturanga dandásany, chtěl lekci navštívit z čiré zvědavosti. Ale možná taky chtěl tehdy pozorovat on mě v jiné situaci než u stolu s kávou…

A takhle začala jeho cesta jógy, skrze mě. Protože po další lekci si sám vyžádal další, až se z toho stala naše pravidelná dostaveníčka. Během naší téměř čtyřleté společné cesty jsme jeden na druhém poznali spoustu chyb i předností. Našli spoustu společných koníčků, oblíbeností, ale také jsme poznali, v čem se lišíme.

„Prosím tě, dopomohla bys mi v této ásaně, prosím?“ vyrušuje mě manžel z mého přemýšlení. S radostí přijdu a lehce mu pomůžu srovnat tělo, páteř, také dech. Všímám si totiž, že manžel občas „nedýchá“…

„Dýchej, hlavně nezapomeň dýchat…,“ upozorňuji ho.

Odcházím zpátky do kuchyně a projdu kolem kalendáře. Ale, dnes máme 14. 2., Valentýn. Svátek, o kterém se traduje, že je svátkem všech zamilovaných. Nemám ráda tyhle dny, kdy lidé povinně něco slaví. Obzvlášť svou lásku mezi sebou. Nehledě na to, že tento svátek nepovažuji za náš, český. Souzním více s 1. májem, kdy rozkvetlé louky, lesy, pučící příroda, lákají k oslavám lásky mnohem více. Napadá mě zeptat se manžela, jestli chce Valentýna slavit, ale nehodlám jej rušit při jeho útěku z reality. Beru do ruky svou podložku a zklidňuji mysl. Pryč s Valentýnem a pryč s rozjímáním v minulosti. Teď je teď a nic jiného. Nalaďuji se na svůj dech a připravuji své tělo na několik ásan v plynulém tempu. Tělo mi odpovídá příjemným pocitem protažení a vnitřní energií, která prozrazuje, že dnes to půjde dobře a dlouho. Jsou dny, kdy intenzivně cítím, že mě tělo nepustí. Dnes je ale den, kdy vím, že se dostanu lehounce dál, a tak pokračuji na podložce spolu se svým dechem a jdu do pozic hlouběji. Ani nezaregistruju, kdy skončil manžel, ale všimnu si, že mě pozoruje. Možná taky přemýšlí nad dnešním Valentýnem. Nikdy jsme jej neslavili, že by se letos stala výjimka?

Balím si podložku a ptám se: „Miláčku, dnes je Valentýn, budeme to nějak slavit?“

„No, já nevím, a ty chceš?“ odpovídá manžel na otázku otázkou.

„Asi ani ne, stejně mi to přijde jako každý rok – na povel, jen proto, že všude v obchodech visí červená srdíčka, červené dárečky…“

„Tak slavit nebudeme, stejně jsme to nikdy ani nedělali.“

My si totiž Valentýna děláme průběžně každý rok. Vyjadřovat lásku druhému, mluvit o svých pocitech a prokazovat vděk, důvěru, a svým způsobem i oddanost se má totiž dělat průběžně. A ne jen v jeden konkrétní a daný den, kdy se z toho nakonec stává jakási povinnost.

• autor: Veronika Nadymáčková
• zdroj fotky: Shutterstock.com