Utajený a nezkrocený prostor v nás – Cesta do vnitřního chrámu

11. 11. 2017


Všichni vědomě či nevědomě hledáme svou vlastní cestu do svého utajeného, živého a nezkroceného vnitřního prostoru, který je živou, vibrující a inteligentní sebe-vědomou živostí...

„Zavřu oči a propadám se hluboko do svého těla, vrstvu za vrstvou, propadám se stále hlouběji, až se najednou můj leto-pád zastaví. Všude je ticho a tma. Tak jsem si svou vnitřní krajinu nepředstavovala. Je to vůbec ona? Pomalu si přivykám a zjišťuju, že se ve skutečnosti nacházím v jeskyni. Pomalu šátrám rukama kolem sebe, až nahmatám sirky. Škrtnu zápalkou a omráčí mě prudké světlo. V úžasu se rozhlížím. Stojím uprostřed nádherného chrámového komplexu. Zdi jsou vyzdobené starodávnými ornamenty a všechny ty symboly jsou mi něčím známé, umím je číst. Zcela zřetelně ucítím omamnou vůni myrhy a kopálu. Odkud jen vyvěrá? Krok za krokem procházím novými chodbami a trpělivě zapaluju louče. Vnáším světlo tam, kde předtím bylo jen mrazivé nic. Najednou v jedné z chodeb zahlédnu pohyb. Nedokážu na něj zaostřit, ale vím jistě, že to bylo nějaké zvíře. Zrychlím krok a skoro se dám do běhu. Odbočím do sousední chodby a vběhnu do přímého slunečního světla. Tato chodba vedla ven a já v šoku sleduju nezměrnou divočinu, do které jsem se právě dostala. Pomyslím si, že prozkoumání tohoto území mi bude trvat snad celý život. Nesměle vykročím po téměř zarostlé stezce do nitra pralesa. Z dálky slyším zvuk padající vody. Cítím, jak se uvnitř mě opět roztepalo srdce a prahne po zážitku dobrodružství, které tak dobře znalo v dětství. Konečně jsem tady, a proto našlapuju opatrně, abych nezničila ani jednu ze svých květin.“ (Tereza Ghose)

Všichni vědomě či nevědomě hledáme svou vlastní cestu do svého utajeného, živého a nezkroceného vnitřního prostoru. To, co jsem se doposud o životě a sobě naučila, je uvědomění, že vnitřní prostor, o kterém zde vypovídám, je to nejcennější, co v sobě máme, ale není-li vyslyšen, může se také proměnit v dynamicky destruktivní sílu, která bude nevědomě určovat naše vědomé rozhodování a jednání.

Jak mluvit o neuchopitelném?

Prostor, o kterém mluvím, není abstraktním produktem mysli ani nedostupným mytologickým archetypem, ale budu ho interpretovat konkrétními slovy a obrazy, protože vždy potřebujeme najít nějaký výrazový a komunikační rámec, ve kterém se dá aspoň nějak vypovídat o tom, co je pro nás tajemné a posvátné, téměř tabuizované. To, co nazývám prostorem našeho vnitřního prožívání, vnímám jako živou, vibrující a inteligentní sebe-vědomou živost. Tento prostor neustále přerozuje a rekonstruuje sebe sama. Na základě našich vnitřních (i vnějších) přerodů a zániků prostor uvnitř nás nabývá své konkrétní podoby, tvary, slova a pocity. Přesto ho ve svém vnímání neztotožňuju s tím, co nazýváme myslí, na to je až příliš autonomní a tvrdohlavý. 

Když se našeho prostoru dotkne prostor jiného člověka

Nedávno jsem si během jednoho letního večera několik hodin povídala s přítelem, na kterého jsem znenadání narazila. Slova, která byla toho večera řečena, se mi z paměti už dávno vytratila. Hlavní vzpomínka, která se mnou z tohoto setkání zůstala, byl pocit rozpínajícího se prostoru v mé hrudi, hlavě a těle. Jako by mě naše společná vytvořená aktuální přítomnost zasáhla hluboko uvnitř moji vnitřní krajiny. Bylo to něčím velmi nové, překvapivé a velmi zásadní.

Kudy se dá vstoupit a kde se náš chrám nalézá?

Tento hluboký a tajemný prostor se nalézá v každém z nás, ale málokdo vědomě tuší, jak do něj vstupovat, a především jak o něj pečovat. Upřímně věřím, že „péče“ znamená věnovat pozornost aktivitám, pocitům a emocím, které nám dodávají vnitřní rozechvění a zvláštní typ jiskry – obtížně popsatelného až zdánlivě sebestředného pocitu, který nám tiše, ale intenzivně našeptává, že se stáváme hrdiny svého vlastního života.

Jakkoli banálně mohou tyto věty vyznívat, jsem přesvědčena, že každý z nás si pamatuje na dávné posvátné momenty, kdy se pro nás zdánlivě změnil čas a prostor a naše vědomí najednou vstoupilo do posvátna, které možná chutnalo jako středobod světa, jako mytologický okamžik, kdy jsme se v extázi vnitřní svobody dotknuli hlubiny sebe sama.

Ale zároveň zážitky vstupu do vlastního hlubinného prostoru mohou mít mnohem menší teatrálnost, nemusí být epické a hraniční. Někdy se nás dotknou velmi jemná, něžná chvění, které nás ovanou téměř neznatelně, pouze jako závan vnitřních motýlích křídel, ale přesto zanechají hlubokou stopu léčení a proměny. Není podstatné, zda o svůj vnitřní prostor pečujeme razantními činy, nebo si jen ve svém rytmu vychutnáme jemné proudění jednotlivých přeměn. Podstatné je to, zda s tímto prostorem udržujeme kontakt.

Indie mi pomohla otevřít své vlastní divoké krajiny

Do svého vlastního unikátního vnitřního prostoru jsem vstoupila po mnohých letech ticha a prázdna, když jsem před dvěma lety poprvé navštívila Indii. Nebyla to lehká ani plánovaná cesta, ale otevřela ve mně poznání a ochutnání mé skryté životní vášně. Dělo se to tak rychle a intenzivně, že jsem si skoro ani nevšimla, že se stále častěji dotýkám něčeho živého, mladého a nezkroceně hravého uvnitř sebe. Později jsem si začala už zřetelněji všímat, že všechny tyto hlasy a emoce vycházející z mého středu, se prostě jen konečně začínaly projevovat a radovat se z toho, že jsem jim dala prostor k tomu, aby se opět mohly rozvíjet bez toho, aby je (jak tomu bylo dříve) hned zatratil můj skvěle vytrénovaný vnitřní kat.

Na Indii jako destinaci mi v těchto momentech pramálo záleželo. To, co jsem prožívala, bylo provázeno velkou radostí a vděčností z toho, že se konečně „svlékám ze své staré kůže“ a oblékám si zcela novou, netušenou, nenaprogramovanou podobu, která má možnost stát se kýmkoliv. Velmi jasně mi to připomnělo pocity z dětství, kdy jsem nebyla schopna jasně rozlišit, co je dobré, nebo špatné. Svět byl zahalen do nevinnosti, protože v něm nebylo ještě obsaženo mučivé rozlišování kategorií a ohraničení. Byla to připomínka světa, ve kterém se nebojíme, že zvolíme špatné rozhodnutí, protože vnitřní kompas fungoval v souladu s přirozeným chodem okolního světa.

Tento prožitek trval v Indii několik měsíců, ale s návratem do Česka byl opět udolán obecně přijímaným konceptem stereotypizace a necitlivosti k jemným výzvám a potřebám mého vnitřního světa. O to větší hodnotu pro mě měla vzpomínka na vnitřní rozpínání a divoce si žijící myšlenky a pocity, které nemusily patřit nikomu a ničemu.

Každý chrám vyžaduje úctu a pravidelné rituály

Po této zásadní cestě do Indie, se mi nadále už nedařilo nalézat cestu do svého vnitřního chrámu tak samozřejmě a lehce, ale o to více pozornosti jsem začala věnovat každé sekundě, kdy jsem mohla pocítit, že jsem opět navázala aspoň krátký okamžik kontaktu. Každá taková kapka „spojení“ pomalu zavlažuje mé vnitřní krajiny. Okamžiky propojování se pro mě staly nesamozřejmým darem – ctí, která je člověku požehnáním na nekončící individuační cestě hledání vlastního sebeurčení.

Z knihy „Jako pták ses narodila – Můj Velký indický příběh“:

„Neustále se probouzím do nového rána, kdy se s každodenně stejnou intenzitou musím rozhodovat, jak obstát vůči svým vlastním nárokům a jak je vybalancovat s nároky, které jsou na mě nakládány vnějším prostředím. Je to velmi schizofrenní situace. Málokdo z nás by mohl upřímně říct, že vynucenému tlaku svého okolí nepodléhá. Je to velké dilema, které mě drží v permanentním napětí. Jak být sama sebou, a přitom být milována? Odvěký konflikt mezi skutečným přáním duše a nám vštípenou realitou. Bolí to, když se měním, ale rány způsobuje, když se měním pro někoho.

Když moje skoky do proměn vyvěrají ze skutečných pohnutek mých vnitřních živostí, poznám rozdíl v kvalitě prodělané transformace. Ucítím upřímnou vnitřní hrdost a jakousi zvláštní povznášející oporu, která vychází odněkud z mého nitra. Občas přitom nahlédnu do zvláštní nepoznané krajiny, kterou jsem předtím ještě nenavštívila, nebo jsem na ni možná zapomněla. Při bližším pohledu zjistím, že někdy je mi tato krajina nepředstavitelně blízká, jindy je šílená, odcizená či zanedbaná. Ať už v ní naleznu cokoliv, bude to jen a jen moje.

Často v sobě slyším hlas, který mi říká: ‚Neboj se stát se znovu dítětem. Neboj se důvěřivě vstupovat do svých krajin a vědomě opečovávat vlastní bohatství.‘ Z každého plevele vyroste nějaká zajímavá divoká rostlina plná života! Je velkou svobodou umožnit si do takového vnitřního prostoru vstoupit, a ještě větší svobodou je rozhlédnout se v něm bez očekávání jeho konkrétní podoby. Jediná vnitřní síla se dá načerpat z toho, co je moje, a to, co je doopravdy moje, si uvnitř mě žije svobodně a divoce, aniž bych ‚to‘ krotila a omezovala či kategorizovala.

Vstupů do těchto vnitřních krajin je mnoho. Bohužel, výstupů z nich je snad ještě více. Je zajímavou lidskou schopností, že je pro nás tak lehké zapomínat na to, co nás dělá šťastné. Je tak snadné držet v sobě veškeré nasbírané smutky a křivdy. Jsme masochisté se sadistickými tužbami vůči lidem okolo! Každý z nás to musí znát, tu zvláštní vnitřní snahu někomu pomoci, probrat ho, ukázat mu jeho ‚vlastní‘ vnitřní směr. Ve skutečnosti mu předhazujeme jen svá ztracená, do nevědomí pohřbená přání.

Mám řešení! Potřebuju se naučit vstupovat do té své a pouze jediné autentické vnitřní zahrady co nejčastěji a chovat se vůči ní s respektem, manipulovat jí tak málo, jak je to jen možné. Když se do ní konečně dostanu, projevím jí úctu, budu v ní třeba i truchlit tak dlouho, jak bude třeba. Zasadím v ní své oblíbené rostliny a stromy. Postavím si v ní nové příbytky, domy, doupata a hnízda. Nasaju ji dosyta a budu hrdá na to, že je absolutně jedinečná, že nikdo na světě nemá podobnou. Proto ji budu milovat a ctít nadevše. Věřím, že mi poté vydá svá tajemství a začne mě léčit. Ať už to znamená cokoliv, vím, že se v ní budu cítit skutečná.“

 

  • autor: Tereza Ghose
  • www.taite.cz
  • zdroj fotky: Shutterstock.com

Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket