Tušil jsem, o co jde, a na tuto cestu se mi nechtělo vkročit. Pak ale přišlo ono „vnuknutí“ a já, po letech informačního půstu, pocítil nezřízený hlad po jakékoliv zmínce o józe, spiritualitě a životní filosofii.

Začal jsem hltat knihy po litrech. S urputností tonoucího a naivitou začátečníka jsem pak jakoukoliv myšlenku a jakýkoliv návod, který jsem v nich odhalil, zkoušel aplikovat do svého „nového“ života. Mezi mnoha dalšími to bylo i pobídnutí k nehrabivosti z Pataňdžaliho Jógasúter – aparigraha.

Musím přiznat, že v otázce nepřipoutanosti jsem ve svém rázném postupu zakolísal. Narodil jsem se ve znamení Býka, pro kterého jsou hmotné statky nedílnou součástí identity! Byla muka odložit i tu nejzbytečnější maličkost, kterou jsem léta neměl v ruce a na jejíž existenci jsem dávno zapomněl. Navzdory děsivému utrpení jsem odkládal, odkládal a odkládal, ale stále mnohé zůstávalo! A co hůř, opojné osvobození a duchovní povznesení ne a ne se dostavit. Zato se na mně začaly svými drápky zachytávat pocity ukřivdění, okradení, oklamání a ztrýznění.

Nejvlivnější lekce

Pak jsem odjel za jógou do indického Mysore. Bydlel jsem na předměstí v nástavbě koloniálního domku, která byla zastřešena vlnitým plechem překrytým několika palmovými větvemi. Přes poledne by toto místo dobře posloužilo jako pec k pečení chleba. Přežít se tam však nedalo. A tak jsem často trávil čas venku na terase, ze které jsem pozoroval okolní „cvrkot“.

Nalevo od mého stanoviště, uprostřed zahrady obklopené zdí s ostnatým drátem, stál dům nápadně větší než domy okolní. Napravo stály „stany“ – igelitové přístřešky bez zahrady, natož pak zdi a ostnatého drátu. Stály tam jen tak, na holo. A všude žili lidé! Ti napravo byli polonazí „divoši“ ustrnulí snad v době kamenné. Ti nalevo kultivovaní, vkusně po západním stylu odění, s množstvím personálu starajícím se o dům, zahradu a hlavně ostrahu. Zleva jsem za celý svůj pobyt nezaslechl smích. „Holé zadky“ se chechtaly skoro pořád.

Byla to patrně nejvlivnější jógová lekce celého mého půlročního studia. Přiměla mě přestat se identifikovat se svými předměty! Dohnala mne k tomu, že jsem začal zkoumat, zda je skutečně potřebuji či zda mě činí spokojeným. Tak se stalo, že po návratu z Indie jsem ruče a s lehkostí proměnil svůj byt v holobyt. Zbyla trocha kuchyňského nádobí, futon, deka, jógamatka, rodný list a podobné úřední papíry, stůl bez noh, které se po odchodu židlí ukázaly nadbytečné, fíkus a křeslo pro hosta. Kromě mnoha předmětů, zmizela připoutanost a starost a strach o ně. Likvidací fotografií se pak oslabilo pouto k osobní minulosti. A samozřejmě zmizelo i nutkání k pořizování nových věcí, o kterých si jeden myslí, že je nutně potřebuje, neb je mu to ze všech stran podsouváno tak vehementně, že neváhá plýtvat časem, energií a zdravím pro to, aby si je opatřil, ačkoliv ho ve skutečnosti šťastnějším a spokojenějším nemají sílu nikdy učinit.

Vítězství nad připoutaností?

Vypadalo to na moje velké vítězství nad připoutaností. Bohužel jen vypadalo. My totiž neulpíváme jen na věcech. Ulpíváme třeba na honbě za zážitky nebo na vztazích místo toho, abychom je pěstovali. Vlastně ulpět se dá na čemkoliv, i na myšlenkách a idejích. Jaká pro mne byla hrůza, když mi bylo jednoho dne odhaleno, že ve svém úsilí nezatěžovat se hmotou a nevytvářet tak vazby a „dluhy“ se chovám jako slon v porcelánu. Že ve své snaze o dokonalé naplnění aparigrahy porušuji ahinsu – neubližování – neboť zraňuji zdí odmítání čehokoliv, kterou jsem kolem sebe vystavěl, každého, kdo mi z čiré náklonnosti a přátelství, aniž by si mě chtěl jakkoliv zavázat, chce nezištně darovat byť jen krabičku čaje. Musel jsem sám sobě přiznat, že nejsem o nic svobodnější, že jsem jen z jedné závislosti vklouzl do jiné, poněkud rafinovanější – závislosti na nekritické, slepé snaze o nezávislost!

Tímto se dostávám k tématu pro adepty jógy skutečně vážnému. Zatímco nepotřebný krám snadno zahodíte, tak blbou ideu z hlavy jen tak nevyženete. Stejně tak se z hlavy obtížně vyšťárává špatná informace! Buďme proto obezřetní v tom, co si pustíme dovnitř. Dnes jsme přímo zahlcováni informacemi a máme nevědomý zvyk je soustavně přijímat. Valí se na nás ze všech stran, displejů, stránek a reproduktorů. A naprostá většina z nich je pro nás k ničemu. Ba co hůř, mnohé v nás vyvolávají strach, frustraci či touhu! Nic z toho nám zjevně nepomůže k santóše – spokojenosti. Pročež buďme bdělí v tom, co čteme, sledujeme a posloucháme. Pozor, to platí i pro informace z oblasti jógy!

Jak jsem zmínil v úvodu, po informačním půstu jsem hltal kde co, od knih uznávaných autorů až po totální „jógabrak“. Hromadil jsem informace, memoroval a doháněl zanedbané ve slepé víře, že se tak stanu nejen lepším učitelem jógy, ale hlavně že tudy vede cesta k duchovnímu růstu a svobodě. Dnes si z toho všeho přečteného nepamatuji skoro nic. Ukázalo se totiž, že většina toho, co jsem nabyl, je na cestě za spokojeností naprosto zbytečná, ne-li zavádějící. Ba co hůř, zdá se mi, že od určitého kvanta nastudovaného se s tímto kvantem začíná jeho nositel ztotožňovat, zakládaje svou identitu na vědomostech nahuštěných v hlavě. Pro právníka, lékaře a vlastně pro výkon jakékoliv profese jsou znalosti důležité. Ovšem pro duchovní růst se mohou nashromážděné informace stát břemenem horším než ulpění na domě nacpaném po střechu cennostmi!

Sebevětší hromada vědomostí o konání je zcela něco jiného než samotné konání. Sebevíce informací o ásaně není ásana. Sebevíce informací o pozornosti není pozornost. Bdělá pozornost nepotřebuje nic jiného než bdělou pozornost.

Věci nejsou černobílé

To, do čeho investujeme mnoho energie s cílem to získat, vlastnit, ohromit tím, se stává potenciálním zdrojem pýchy, která však žádnou radost a pohodu nepřináší. Problém ale není v množství energie, ale v záměru, že něco vůbec chceme! Cesta je důležitá, ne cíl. Na cestě nám pak možná stačí jedna moudrá kniha, nad kterou budeme stále rozjímat, jedna mantra, kterou budeme dokola opakovat, či jedna jednoduchá ásana, ve které budeme denně bděle spočívat. Jóga je praktická disciplína.

Zde by mohl být konec, ale věci nejsou černobílé. Nežijeme v Indii, nejspíš nikdo z nás není mnich. Každý jsme jiný, na každého působí jiné vlivy, vazby. Nevolám tedy po tom, ať odhodíme všechen majetek, přestaneme se učit a zblbneme. Nechci ani dávat návod, žádný totiž nemám. Jediné, k čemu jsem zatím došel, je to, že vše je třeba zkoumat! Bděle hodnotit, zda informace, které se mi nabízejí, mi budou k užitku! Věci, které chci, budu skutečně potřebovat. Aktivity, které konám, mají hlubší smysl. Myšlenky, které se honí hlavou, nejsou otravný balast. Tímto zkoumáním se pak pouštím na cestu s výhledem, že se možná jednou stanu občanem bdělým, nepodmíněně spokojeným a minaříkovsky bezpříčinně radostným. Takto si totiž dnes představuji jogína.

• autor: Dalibor Štědronský
• www.ashtanga.cz
• foto: Shutterstock.com