V South Lake Tahoe si po dlouhé době dáváme volný den, abychom si trochu odpočinuli a hlavně zařídili povinnosti. Trochu se nám zatoulaly balíčky a místo v hostelu jsou na poště nebo někde úplně jinde. S trochou improvizace se nám podaří dát dohromady výbavu i jídlo a v sobotu odpoledne odjíždíme zpět na trail. Počasí se má dle předpovědi zkazit a jsou hlášené sněhové bouře. Nemáme však jinou možnost než jít a doufat, že jsou místní rosničky stejně přesné jako ty naše a občas jim to tak úplně nevyjde.

Že naše přání zůstane nevyslyšeno, nám ukázala už cesta do Kennedy Meadows Resort, kam jsme díky sněhové bouři dorazili sice o den později, ale jinak v dobrém rozmaru. Výstup do Sonnora Passu byl namáhavý, a jen co jsme se přehoupli přes hřeben, přivítal nás ledový vítr. K silnici skoro běžíme a manželský pár, který nás svezl, říká, že odpoledne má sněžit. Nedá se nic dělat, vyzvedneme balík, který na nás v kempu čeká, a riskneme to. Bude-li počasí hodně špatné, přespíme na parkovišti. Cesta je teď rozpočítaná na dny a chceme-li to stihnout všichni tři společně, musíme jít dál. Ve tři odpoledne už opět šlapeme a s obavami sledujeme zamračenou oblohu. Je zima a fouká. Potřebujeme přejít deset mil po hřebeni, než začneme klesat zpět do údolí. Tak bude zbytek naší cesty pokračovat – přechod passu, sestup do údolí, výstup na další pass. Roviny tu nevedou a většinou budeme v nadmořské výšce nad tři tisíce metrů.

Po ani ne půl hodině začíná sněžit. Přituhuje. Fouká tak, že hůlky slouží jako pomoc proti odfouknutí. Sníh střídají kroupy díky vichru tak silně šlehající do tváře, že jdu poslepu. Přestává legrace. Vracet se a celý kopec šlapat znovu je skoro stejně daleko jako jít dál. Veškerou energii věnuji dávání nohy přes nohu. Počasí se nelepší a slota přestává až před devátou, kdy po chvíli chůze potmě stavíme stan v údolí. Přichází unavené nadšení, že jsme to zvládli, a současně uvědomění, že tohle nechceme už mnohokrát opakovat. Pokud by se mělo počasí v Sieře obrátit do předčasné zimy, ukončíme cestu dřív.

Až na noční a ranní teploty hluboko pod nulou je následující etapa pohádkou. Máme možnost užít si Sierru bez sněhu a každý den si opakujeme, že nechat si tuto část na konec bylo to nejlepší rozhodnutí. Kanga, se kterou jdeme již pár set mil, se domluvila se svou šéfovou, že se k nám společně se svou sestrou na posledních dvacet mil do Mammoth Lakes připojí. Připomeneme si, jak fungovala domluva bez mobilů – něco se smluvilo dva týdny dopředu a pak se lidé na daném místě skutečně potkali. V našem případě je tímto místem „Thousand Islands Lake“ a půl devátá ráno. Skutečně se uprostřed divočiny najdeme, a můžeme tak společně oslavit Racheliny narozeniny, jak jinak než kávou z vařiče s příchutí jehličí. Rachel se svou sestrou si alespoň na den chtějí připomenout, jaké je to jít s batohem, a tak si berou můj a Kangy batoh. Bez zátěže na zádech si připadám jako pírko a nejraději bych běžela. Batoh mi tedy určitě po trailu chybět nebude.

V Mammoth Lakes odoláme pokušení udělat si volný den, a tak jen v rychlosti nakoupíme zásoby na další etapu. Již druhý den nás ráno opět přivítá sněhovou nadílkou, tentokrát dobrých deset centimetrů. Máme sníh ve stanu, v batohu a vlastně všude, a jaké je to jít v minus deseti ráno na záchod, asi nemusím popisovat. Druhou stránkou je, že sníh dodal okolní nádheře určitý dojem klidu, a myslím, že letošní Vánoce už máme tímto za sebou. Poté, co jsme se zvládli pokochat, naštěstí bílá nadílka do odpoledne roztála, a my tak s převlečenými ponožkami pokračujeme v suchu.

Passy mi dávají zabrat. Nad 3500 m n. m. se mi s železnou pravidelností dělá špatně. Motám se, střídá se černo před očima a celkově jsem trochu mimo. Nikdy jsem to nezažila, a tak pomalu postupuji dál s tím, že si jistě zvyknu. Uklidňuji se tím, že určitě každý horolezec také od začátku nevyskotačil do hor bez problémů. Nedá se říct, že by mi to pomáhalo, ale alespoň se můj stav nezhoršuje. Přechod přes Forrester Pass byl téměř pohodový, a jelikož leží ve výšce 4004 m n. m., zaradovala jsem se, že následující výstup na Mt. Whitney bude pohoda. Nebyla.

Předposlední den na trailu, který jsme věnovali právě výstupu na nejvyšší horu PCT, byl jedním z nejnáročnějších. Předcházela mu opět velká změna teplot, což je tu standardem, který nás taky úplně nenadchnul. Ráno jsme tedy pěkně přimrzli, nechali většinu věcí v základním táboře a vyrazili kopci vstříc. Již po několika mílích, přesně co jsme minuli hranici 3500 m n. m., jsem se začala motat. Okolní krásu nelze popsat, ale nějak mi nedokázala dodat potřebnou energii. Při pohledu vzhůru mě zachvátila lehká panika. „TAM jakože jdeme?“ opakovala jsem si. Cítila jsem již dřív, že vysoká nadmořská výška jitří emoce, a tady to přišlo naprosto nečekaně. Zkrátím to. Při výstupu jsem brečela třikrát, z toho naposledy na vrcholu úlevou a dojetím, že jsem se tam vyškrábala. Horolezec ze mě asi v nejbližší budoucnosti nebude.

Poslední den na PCT byl ve znamení sentimentu. Když se podívám na naši fotku z prvního dne u hranic s Mexikem, nevsadila bych si ani deset korun na to, že ti dva nažehlení troubové, kteří nemají nejmenší tušení, co dělají, to někdy dojdou a co víc, hlavně si to neskutečně užijí. Přes všechny nástrahy, komáry a Giardii jsme 5. 10. zakončili naši cestu tam, kde jsme ji začátkem června otočili. Děkuji Pacifické hřebenovce za neuvěřitelných pět měsíců, všem, kteří je s námi sdíleli, a také těm, kteří nám nevěřili. Bez zbytečného tlaku „to dát“ to totiž byla ta nejpohodovější cesta.

• Dana Macková
• Instagram: @seafox_yoga
• foto: Dana Macková