Včera jsme uzavřeli náš první týden na trailu, během kterého se stalo pár nečekaných, ale o to příjemnějších událostí. Nenechali jsme se rozdovádět ostatními, ale naopak nechali se v klidu předběhnout, čímž jsme se vyhnuli nepříjemným zraněním nebo extrémní únavě. Říkám si, že vlastně bylo lepší nepřijet v běžecké nebo chodecké formě, protože jak se znám, tak by mi to určitě nedalo a běžela bych jako o závod. Má záda, nemocný krk a rameno si na batoh pomalu zvykají a samy se vždy ozvou s tím, že je čas chůzi ukončit. Ujitá vzdálenost se každý den zvyšuje, ale větší či menší zátěž, která záleží na tom, kolik vody a jídla potřebujeme nést, se stává snesitelnější.

Plánovaný „zero day“, tedy den, kdy člověk nejde po trailu, ale většinou musí zařídit provozní věci, jsme si nuceně vybrali o dva dni dřív. Zastihl nás totiž nečekaně silný vítr a déšť, na který jsme ani jeden nebyli vybaveni. Mojí výbavou byly kraťasy a pláštěnka, která se po dvaceti minutách škrábání se do kopce v křoví k silnici roztrhla. Předpokládala jsem vedro, jdeme přece pouští, ale to se ukázalo úplně stejně mylné jako očekávání malých kopečků. Trail se klikatí nahoru a dolů, jak ostatně název Pacifická hřebenovka napovídá. Několikrát denně mne napadá, že ten, kdo trail vymýšlel, musel být buď pod vlivem něčeho hodně veselého, nebo prostě měl jen dost škodolibý smysl pro humor. Každý výhled mi však ukáže, že vynaložená námaha za to stojí.

Do Julianu, tedy místa, kde jsme den zůstali, jsme přijeli úplně mokří. Měli jsme štěstí v neštěstí, protože když jsme se po noci ve vichru, kdy jen zázrakem neuletěl náš stan a my s ním, vyškrábali na málo frekventovanou silnici, jako zázrakem jelo okolo auto. Zastavil nám milý pán, který nám sdělil, že jede okolo naprosto náhodou, protože šílené počasí mu zabránilo jít pešky do hor a on se jel alespoň projet někam, kde nebudou lidi. Zachránil jak nás, tak německý pár a Američana, se kterými jsme předešlou noc stanovali.

Naše první kroky vedly do velmi „hiker-friendly“ hotelu a my měli ten den již druhé štěstí v neštěstí, protože měli poslední tři volné pokoje. Představa, že ve čtyřech stupních, mlze, vichru a dešti dostopuji patnáct mil do civilizace, abych se obratem vracela zpět do lesa, protože není kde přespat, je z říše hodně špatných snů. Ne všechny hotely mají rádi hikery a nám se nechtělo platit za obyčejný nocleh částku pokrývající dva týdny na trailu, a tak jsme byli nadšení, že všechno tak neplánovaně vyšlo. Zbývalo jen počkat do odpoledne, kdy se budeme moci ubytovat a užít si luxusu, jako je sprcha a možnost vyprat si prádlo.

Pár hodin jsme strávili v Mom’s pie, kde nabízí výborné koláče, pro PCT-hikery dokonce zdarma pokud se prokáží PCT povolením. Bohužel nedělají koláčky bezlepkové (jako všude tady), takže návštěva jakékoliv restaurace probíhá tak, že ostatní mají boule za ušima a já si dám kávu, ale zaplaťpánbůh za ní. Je tu bohužel dost lidí, kteří trail a pohostinnost lidí na něm zneužívají. Hledají pouze, kde by co zadarmo získali a zásadně vybírají hiker boxy, což jsou místa, kam lidé odkládají jídlo nebo věci, které nepotřebují. Je to skvělá myšlenka, a i my jsme v boxu pár věcí získali, ale přijde mi šílené žebrat o jídlo oblečený do výbavy za desítky tisíc s nejnovějším iPhonem v ruce.

Další šokující věcí je hygiena na trailu nebo spíš její ignorace. Ano jsme v přírodě, kde sprcha každý den je nemožná. Přesto však existují způsoby, jak zůstat alespoň trochu čistý, například vlhčené ubrousky, kterými se člověk prostě večer otře. Ultralehký styl je skvělý, ale jít spát v tom, v čem člověk celý den chodil, mi prostě přijde nechutné. Nejsem městská holka, jsem z vesnice a nemám problém se ušpinit, ale pořád si myslím, že jsme lidé, a ne prasata, což dosti lidem zde trochu uniká. Když jsme seděli v již zmiňovaném Mom’s pie, dorazila mladá holčina, která měla bahno snad všude. Bohužel si přisedla k vedlejšímu stolu a my po chvíli téměř vrhli pod stůl. Podobný smrad jsem cítila v L.A. z povalujících se bezdomovců s jadrně hnědými skvrnami v zadní části kalhot. Některé věci prostě nepochopím nikdy.

Za den jsme zařídili, co jsme potřebovali, ale večer jsme se shodli, že nás to vyčerpalo daleko víc než pětadvacet kilometrů do kopce. Proto druhý den i přes stálou nepřízeň počasí vyrážíme do terénu s tím, že se určitě vyčasí. A skutečně jsme dalšímu dešti utekli. Další dny pokračovaly celkem v poklidu společně s našimi novými přáteli. V duchu nepřepálit ani pokračování začátku střídáme delší dni s kratšími s tím, že raději ujdeme dvakrát kousek, než jednou moc a dva dny nic. Sierra je stále pod sněhem, a tak nemáme kam spěchat a místo toho se pomalu snažíme vybudovat, jak se zde říká „hikers legs“, které jsou zatím v nedohlednu, ale pomalu, pomalinku se lepšíme.

• Dana Macková
• Instagram: @seafox_yoga
• foto: Dana Macková