Další týden se nese v rytmu zimy, deště a já se slzou v oku vzpomínám na vedro a nehybný vzduch. Fičí studený vítr a má sněžit. V úterý vstáváme rekordně brzo, protože míříme do města Big Bear, kde na Jirku čekají první palačinky. Ráno tak ani neprotestuje a po šesté vyrážíme. Ubytování se mi podařilo zajistit dopředu v moment, kdy byl na trailu náhodou signál. Čím dál častěji se stává, že jsme bez telefonu i několik dní v kuse.

V Grizzly Manor Cafe si Jirka objedná jen „střední“ palačinky. I tak mu pod nosem přistanou dva lívance připomínající kola od vozu. Musím přiznat, že mu nepokrytě závidím, protože jediné, co jsem si bezpečně bez potenciálních problémů v lese mohla dát, byl banán. Kávu ale měli se, zde naprosto běžným, doplněním zdarma, což mě trochu uchlácholilo.

Jdeme se ubytovat a nakoupit do „dollar store“ tedy obchodu, kde všechno stojí dolar. Zprvu jsem skeptická, ale nakoupíme zde většinu naší výbavy. Jídelníček se stal co nejvíce upravený denní dávce kolem dvaceti mil a obsahuje věci, které bych doma nejedla. Tyčinky, lentilky, opět tyčinky, kaši, rýži, do které přidávám protein a večer většinou sušené brambory. Jirka si přidává tortilly, tuňáka více sušenek a ramen nudle. Jídlo tu prostě není na chutnání, ale palivo, aby člověk vůbec někam došel.

Hlavním důvodem naší zastávky je, kromě nákupu, také čekání na moje nové boty. Ty polorozpadlé jsem úspěšně vyreklamovala, přece jen zákaznický servis tu funguje trochu jinak než v Evropě. Objednala jsem si úplně jiné, tak jsem zvědavá. Ty stávající musím poslat balíkem zpět do San Diega a mezitím mi musí přijít ty nové. Bohužel se balíček někde zasekl a musíme tu počkat do dalšího dne, což se nám sice moc nelíbí, ale není jiná možnost. Počasí hraje v náš prospěch. Je zima, vichřice a nahoře na kopci má být sněhová bouře. Zdržené boty jsou možná chytřejší než my. Den ve městě klasicky rychle utíká. Než člověk vyřídí nákupy, povinnosti na fungujícím internetu, zacvičí si, je večer.

Boty přijdou ve středu večer a majitel ubytování nás ve čtvrtek v půl šesté ráno odveze na trail. Rekordní start před šestou. Oba cítíme, že to se asi pravidlem nestane, protože sice v poledne máme skoro dvacet mil, ale také podle toho vypadáme. Stan postavíme už ve tři a jdeme si na chvíli lehnout. Vzbudím se o hodinu později s teplotou, nějak mne změny klimatu doběhly. Zvládnu se protáhnout a jdu zpátky do spacáku, snad bude ráno moudřejší večera.

Po devíti hodinách spánku je mi podstatně lépe a následující čtyři dni zvládáme pokaždé víc než dvacet mil denně. Navýšené tempo a změna bot se moc nelíbí mé pravé achillovce, která mě začíná bolet. Ač nejsem fanoušek prášku, bez brufenu se tady neobejdu, stejně jako bez prášků na alergii.

Pátý den docházíme do další „civilizace“, kterou je pro tentokrát benzínová pumpa a McDonald's. Příroda je nádherná, ale upřímně čerstvý salát, hranolky, káva bez příchuti písku a zmrzlina ve všech vyvolají vlnu nadšení. Možná spíš burgery než salát, ale všichni po delší době odcházejí s pocitem nasycení. Když jsem před začátkem naší cesty četla blogy ostatních, kde se řešilo hlavně jídlo, docela jsem se smála. Už mě to přešlo. Hledat nejvíce kalorické jídlo mi připadá pořád zbytečné, stejně jako pečlivé počítání kalorií, což v tomto případě znamená čím více, tím lépe. Myslím, že tělo si řekne, a říká si o pro mě neuvěřitelné dávky jídla čím dál častěji.

Abysme ale nekončili u jídla. Čekají nás po pár dnech mírnějšího terénu opět kopce a hlášené sněžení a ochlazení o cca dvacet stupňů. Neumím si to představit, všechno mé teplejší oblečení čeká v Sieře, ale stejně tak jsem si neuměla představit chodit denně dvacet mil s dvanácti kilo na zádech. A přesto pořád jdeme...

• Dana Macková
• Instagram: @seafox_yoga
• foto: Dana Macková