Pacifická hřebenovka blog 16. 08. 2019 PDF Tisk

Týden šestnáctý – prší stále, přes všechny nesnáze však jdeme dále

„Od konce dubna 2019 se stane na pár měsíců naším domovem západní pobřeží Spojených států. Pacifická hřebenovka. Pokusíme se ji projít z jihu na sever, tedy z Mexika až do Kanady.“ – sledujte příbeh Dany Mackové.

Týden šestnáctý – prší stále, přes všechny nesnáze však jdeme dále

Další etapa do Snoqualmie Pass probíhala opět pod taktovkou deště a zimy střídajících se v pravidelných amplitudách. Jeden den jsme se namlsali relativně slušného počasí, aby nám opět Washington ukazoval, kdo je tady pánem. Několik mil před průsmykem jsme se zastavili u jezera, abychom si připravili oběd. Naše stravování se oproti poušti dost změnilo, vaříme v poledne a večer si děláme čaj, abychom se alespoň trochu zahřáli.

Jirka jde nabrat vodu a dává se do řeči s matkou a dcerou, které už u jezera sedí. Jakmile paní zjistí, že jsme z Čech, nabídne nám nocleh u sebe na zahradě. Loni prý takto pohostila jednoho hikera právě z České republiky a byl to moc příjemný večer. Můžeme si u ní také vyprat, bydlí jen dvě míle od Snoqualmie. Vřele poděkujeme s tím, že se jakmile urazíme zbylých osm mil dolů ozveme. Máme radost, že nemusíme řešit ubytování v jediném a poměrně drahém hotelu, ani dilema, zda jít hned dál, či počkat do zítřka. 

Než stihneme dojíst, začnou padat velké kapky. Napřed jen pár, ale rychle se rozprší. Spěšně balíme a oblékáme to nejméně promokavé, co máme, ale není nám to nic platné. Prší tolik, že jsme během dvaceti minut mokří jako myši. Po dvou a půl hodinách máme jediné přání. Sucho a ani míli navíc. Vyzvedáváme balík s jídlem a pokorně se jdeme ubytovat do hotelu, kam jsme nechtěli jít. Jsme šťastní, že mají místo, můžeme svléct úplně mokré věci, vyprat je a vysušit. Přesně takový je Washington chvíli je dobře a během pěti minut je všechno jinak. Paní poděkujeme zprávou s tím, že příště ji určitě moc rádi navštívíme, ale dnes nemáme sílu.

V pokoji je hrozné vedro a navíc stále prší. Usínám v jednu v noci a je mi daleko hůř než na trailu. Ráno podle toho vypadá a navíc déšť neustal. V poledne se vykutálíme z hotelu a jdeme si sednout do nedaleké a jediné kavárny a vyřídit jídlo na další etapu. Ve tři se počasí trochu umoudří, neberu-li v potaz, že je všechno mokré. Někdy si říkám, že kdybych pila, byly by pro mě takové situace možná trochu snesitelnější. Pít ale nezačnu a dál jít musíme. Dnešek je odpočinkový a po deseti mílích stavíme stan a máme první dostaveníčko s komáry. Máme pocit, že jsou příšerní, ale to ještě netušíme, co nás v budoucnu čeká.

Příští den nás přivítá dokonce i slunce a my se po dlouhé době opět příjemně naladíme na trail. Tato etapa není příliš dlouhá a za tři dni máme dojít do White Pass, kde na benzinové pumpě čeká další proviant. Cesta se nám trochu protáhne, když jsme opět stiženi průtrží mračen, která tentokrát přichází v noci a pokračuje přes den, takže ze stanu vylézáme až před třetí odpoledne, kdy sice pořád ještě prší, ale nám už došla trpělivost. O půl dne se tedy naše cesta prodlouží a my chtě nechtě musíme začít šetřit jídlem. To už tady dlouho nebylo.

Se snižující se nadmořskou výškou a zvyšující se teplotou přibývají také komáři. Nadáváme na několik kousnutí, protože nevíme, jak to vypadá, když je hmyzu opravdu hodně. Jediné, co na komáry platí, je rychlá chůze, a tak se nezastavujeme. Opět notně zmoklí a vyčerpaní se těšíme do White Pass na horkou sprchu a pračku. Dohodli jsme se, že města vynecháme, a pokud to půjde, zůstaneme co nejblíž trailu. Americký venkov není úplně to, co bych potřebovala vidět každých pár dní. Ne že by tu nebyli milí lidé, ale raději trávíme čas v přírodě, kvůli které jsme sem přijeli, a oba dost neradi stopujeme.

Na benzinové pumpě mají k dispozici sušičku i pračku, do které hned házíme celý obsah svých batohů. Platím též pět dolarů za sprchu. Celí natěšení jdeme několik set metrů k chatě, kde se koupelna nachází, když zjistím, že jsem si v batohu zapomněla žiletku. Ano, zcela v rozporu s ultralehkým stylem hikování, ze kterého si občas dělám legraci, s sebou už od začátku nosím žiletku. Tu poctivou, na více použití. Mám totiž ráda, vlají-li mi ve větru pouze vlasy, a nehodlám na tom nic měnit. Je tu spousta slečen, kterým vlají různé jiné části těla, a já je svým způsobem obdivuji, ale některé věci si jednoduše představit neumím a tohle je jedna z nich.

Jen nerada se vracím, a když nakonec přijdu zpět do koupelny, najdu Jirku doslova v panice.

„Neteče teplá voda!“ hlásí. Jen pokrčím rameny. „Co chceš jako dělat?“

„No, asi se umyju ve studené...“ překvapím sama sebe svou odpovědí a ledovým klidem. Jirka na mě nevěřícně vykulí oči a jde závadu oznámit na benzinku. Vrátí se s nepořízenou, překvapivě se nemohou dovolat instalatérovi. Voda je ještě ledovější než můj klid, ale mile překvapím sama sebe, když se skutečně zvládnu umýt, dokonce i vlasy, a i po skončení ledové lázně jsem naprosto v klidu. Pocit osvěžení navíc přetrvá do dalšího dne a já si říkám, že z odpůrce ledové vody se možná nakonec stane otužilec.

 

  • Dana Macková
  • Instagram: @seafox_yoga
  • foto: Dana Macková