Týden šestnáctý – prší stále, přes všechny nesnáze však jdeme dále

16. 08. 2019


„Od konce dubna 2019 se stane na pár měsíců naším domovem západní pobřeží Spojených států. Pacifická hřebenovka. Pokusíme se ji projít z jihu na sever, tedy z Mexika až do Kanady.“ – sledujte příbeh Dany Mackové.

Další etapa do Snoqualmie Pass probíhala opět pod taktovkou deště a zimy střídajících se v pravidelných amplitudách. Jeden den jsme se namlsali relativně slušného počasí, aby nám opět Washington ukazoval, kdo je tady pánem. Několik mil před průsmykem jsme se zastavili u jezera, abychom si připravili oběd. Naše stravování se oproti poušti dost změnilo, vaříme v poledne a večer si děláme čaj, abychom se alespoň trochu zahřáli.

Jirka jde nabrat vodu a dává se do řeči s matkou a dcerou, které už u jezera sedí. Jakmile paní zjistí, že jsme z Čech, nabídne nám nocleh u sebe na zahradě. Loni prý takto pohostila jednoho hikera právě z České republiky a byl to moc příjemný večer. Můžeme si u ní také vyprat, bydlí jen dvě míle od Snoqualmie. Vřele poděkujeme s tím, že se jakmile urazíme zbylých osm mil dolů ozveme. Máme radost, že nemusíme řešit ubytování v jediném a poměrně drahém hotelu, ani dilema, zda jít hned dál, či počkat do zítřka. 

Než stihneme dojíst, začnou padat velké kapky. Napřed jen pár, ale rychle se rozprší. Spěšně balíme a oblékáme to nejméně promokavé, co máme, ale není nám to nic platné. Prší tolik, že jsme během dvaceti minut mokří jako myši. Po dvou a půl hodinách máme jediné přání. Sucho a ani míli navíc. Vyzvedáváme balík s jídlem a pokorně se jdeme ubytovat do hotelu, kam jsme nechtěli jít. Jsme šťastní, že mají místo, můžeme svléct úplně mokré věci, vyprat je a vysušit. Přesně takový je Washington chvíli je dobře a během pěti minut je všechno jinak. Paní poděkujeme zprávou s tím, že příště ji určitě moc rádi navštívíme, ale dnes nemáme sílu.

V pokoji je hrozné vedro a navíc stále prší. Usínám v jednu v noci a je mi daleko hůř než na trailu. Ráno podle toho vypadá a navíc déšť neustal. V poledne se vykutálíme z hotelu a jdeme si sednout do nedaleké a jediné kavárny a vyřídit jídlo na další etapu. Ve tři se počasí trochu umoudří, neberu-li v potaz, že je všechno mokré. Někdy si říkám, že kdybych pila, byly by pro mě takové situace možná trochu snesitelnější. Pít ale nezačnu a dál jít musíme. Dnešek je odpočinkový a po deseti mílích stavíme stan a máme první dostaveníčko s komáry. Máme pocit, že jsou příšerní, ale to ještě netušíme, co nás v budoucnu čeká.

Příští den nás přivítá dokonce i slunce a my se po dlouhé době opět příjemně naladíme na trail. Tato etapa není příliš dlouhá a za tři dni máme dojít do White Pass, kde na benzinové pumpě čeká další proviant. Cesta se nám trochu protáhne, když jsme opět stiženi průtrží mračen, která tentokrát přichází v noci a pokračuje přes den, takže ze stanu vylézáme až před třetí odpoledne, kdy sice pořád ještě prší, ale nám už došla trpělivost. O půl dne se tedy naše cesta prodlouží a my chtě nechtě musíme začít šetřit jídlem. To už tady dlouho nebylo.

Se snižující se nadmořskou výškou a zvyšující se teplotou přibývají také komáři. Nadáváme na několik kousnutí, protože nevíme, jak to vypadá, když je hmyzu opravdu hodně. Jediné, co na komáry platí, je rychlá chůze, a tak se nezastavujeme. Opět notně zmoklí a vyčerpaní se těšíme do White Pass na horkou sprchu a pračku. Dohodli jsme se, že města vynecháme, a pokud to půjde, zůstaneme co nejblíž trailu. Americký venkov není úplně to, co bych potřebovala vidět každých pár dní. Ne že by tu nebyli milí lidé, ale raději trávíme čas v přírodě, kvůli které jsme sem přijeli, a oba dost neradi stopujeme.

Na benzinové pumpě mají k dispozici sušičku i pračku, do které hned házíme celý obsah svých batohů. Platím též pět dolarů za sprchu. Celí natěšení jdeme několik set metrů k chatě, kde se koupelna nachází, když zjistím, že jsem si v batohu zapomněla žiletku. Ano, zcela v rozporu s ultralehkým stylem hikování, ze kterého si občas dělám legraci, s sebou už od začátku nosím žiletku. Tu poctivou, na více použití. Mám totiž ráda, vlají-li mi ve větru pouze vlasy, a nehodlám na tom nic měnit. Je tu spousta slečen, kterým vlají různé jiné části těla, a já je svým způsobem obdivuji, ale některé věci si jednoduše představit neumím a tohle je jedna z nich.

Jen nerada se vracím, a když nakonec přijdu zpět do koupelny, najdu Jirku doslova v panice.

„Neteče teplá voda!“ hlásí. Jen pokrčím rameny. „Co chceš jako dělat?“

„No, asi se umyju ve studené...“ překvapím sama sebe svou odpovědí a ledovým klidem. Jirka na mě nevěřícně vykulí oči a jde závadu oznámit na benzinku. Vrátí se s nepořízenou, překvapivě se nemohou dovolat instalatérovi. Voda je ještě ledovější než můj klid, ale mile překvapím sama sebe, když se skutečně zvládnu umýt, dokonce i vlasy, a i po skončení ledové lázně jsem naprosto v klidu. Pocit osvěžení navíc přetrvá do dalšího dne a já si říkám, že z odpůrce ledové vody se možná nakonec stane otužilec.

 

  • Dana Macková
  • Instagram: @seafox_yoga
  • foto: Dana Macková
3a53da1f-1b4f-407f-b142-f28d126ce3c1.JPG
5f026c2a-0a6a-48a9-8b18-29b7732f7fa6.JPG
80EF11D3-B92D-4502-942F-C2B143CA2189.JPG
ddc1d37d-a0e7-4ed2-8234-0b30e4ea2187.JPG
DSC02544.JPG
F5F3A582-FA8F-4018-9AE3-B26A3DE15119.JPG

Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket