Další dva dni se rapidně ochladilo. Jakmile jsme vystoupali z nížiny u dálnice, dostali jsme se do mlhy, ve které nebylo vidět dál než na tři metry. Čím výše jsme byli, mlha mizela, dokonce se chvílemi objevilo slunce, ale také sníh. Výborně, to už tu dlouho nebylo, a to jsme ještě nevěděli, co nás čeká v příštích pár dnech. Myslela jsem, že den, kdy se třikrát za hodinu mění teplota o deset stupňů, je kritický. Není, o čemž jsem se měla brzy přesvědčit.

Extrémní podmínky mají jednu výhodu. Dříve nebo později z vás vytáhnou i ty poslední potlačené emoce. Stinnou stránkou přírodní psychoterapie je, že se tak může dít nečekaně, v nejméně vhodnou dobu a se značnou koncentrací. Pro lepší představivost uvedu malý příklad. Jdu do kopce, který měří kolem pěti mil (osm kilometrů). Zpočátku jde vše jako po másle, je zima, ale to nevadí, mám nasazené jedno sluchátko s hudbou a dobře se mi šlape. Zhruba v polovině stavím a čekám na Jirku. Má hlad, a tak si sedneme. Jirka jí a já se snažím obvolat místa na spaní ve Wrightwoodu, kam dnes míříme, ve kterých bychom mohli v hlášeném sněžení přespat. Buď jsou obsazená, nebo nesmyslně drahá. Nedá se nic dělat, budeme spontánně improvizovat a nějak to dopadne. Během pauzy prochladnu a rozehřátá forma je ta tam.

Snažím se touto nepříjemností nenechat ovlivnit, což se mi úplně nedaří. Má nálada pomalu klesá, stejně jako okolní teplota. Stále stoupáme. Co stoupá musí i klesat, tak kde je to zatracené klesání? Vyjdeme na první vrcholek, kde svítí slunce a rázem se oteplí o patnáct stupňů. Všechno svlékám. Za dalších dvacet minut začíná foukat studený vítr. Opět se oblékám, tentokrát na tričko hodím jen nepromokavou bundu s tím, že se pohybem zahřeji. Za chvíli se opět potím, zároveň je mi zima a nikde nevidím konec kopce. Okolo se začíná objevovat sníh. Opírám se hůlkami, aby mne to neodfouklo. A pak to přijde. Všechno je špatně. Nesnáším sebe, kopec, batoh, nohy, počasí. I když vím, že je to jen pocit, kterým se nesmím nechat strhnout, vztek mne úplně ochromuje. Prostě jdu dál, protože vím, že to přejde, jen jsem si naivně myslela, že tyto situace mám už zvládnuté. Očividně nemám. Směji se sama sobě.

Konečně dojdeme na vrchol. Všude je sníh a dva pod nulou. Čekají nás tři míle sestupu do Wrightwoodu. Je zima jako v morně a sněží, tak běžíme. Ve Wrigtwoodu jdeme do první restaurace a objednáváme si jídlo. Pozitivním jevem je, že cokoliv chutná skvěle, protože je nám to úplně jedno. I s mými omezeními a šílenou americkou kuchyní mi málokdy takhle chutnalo. Je sedm večer a stále nemáme kam postavit stan. Konečně se mi podaří dovolat na „BudPharm“. Místo šest mil daleko, kde si člověk může postavit stan na pozemku. Pán zní všelijak, ale říká, že když se tam dostaneme, můžeme přijet.

Jdeme na benzínovou pumpu s nadějí, že seženeme někoho, kdo nás sveze. Místo však zeje prázdnotou. Uvnitř si něco malého koupíme, abychom trochu natáhli čas, a když přijede první auto, v podstatě se pánovi natlačíme dovnitř. Do obyčejného sedanu se nás vejde pět i s batohy. Pán nakonec roztaje, mile si popovídáme a vesele nám mává na rozloučenou. BudPharm je místo, kde mají všelijaké látky, se kterými se už nekamarádím, pré. Jsme však šťastní, že máme kde přespat a že je tma, a tak místo uvidíme až ráno. Stačí, že slyšíme všechny osly, slepice, kohouty, psy a ostatní zvířata.

Ráno sněží, a tak se rychle rozhodneme zůstat ještě jednu noc ve městě, tentokrát však v hezké a levné chatě, kde se uvolnilo místo. Oproti včerejšku je to Hilton. Dokupujeme zásoby a já si po dlouhé době zacvičím na podložce, kterou mi milá paní domácí půjčí. Druhý den prší, ale my se přesto rozhodneme pokračovat tou nejhorší cestou, tedy vystoupat zpět ty tři míle, které jsme seběhli a přes hřeben dojít patnáct mil. Vycházíme po druhé odpoledne, tak budeme mít co dělat. Z cesty si pamatuji vítr, sníh, mlhu, teplotu pod nulou a to, že když je třeba, zvládnu daleko víc, než jsem si myslela. Nemáme moc vody, a tak vaříme z rozmrznutého sněhu. Když je nutnost, hygienické standardy se mohou velmi snížit.

Čeká nás výstup na 2850 m vysoký Baden-Powell, při jehož sestupu se zvládneme ztratit a já si vyzkouším svůj největší strach ze strmých srázů s nesmeky na nohou v praxi. Zvládli jsme to, ale nechci to dobrovolně opakovat, a i proto je způsob a načasování průchodu letošní extrémně zasněžené Sierry ve hvězdách. Po sněhové bouři a celodenním pochodu v totálně promočených věcech jsme opět sestoupili do pouště a čtyřicetistupňových veder. A o tom zase příště.

• Dana Macková
• Instagram: @seafox_yoga
• foto: Dana Macková