Let byl šílený, jak už to u dlouhých letů bývá, zvlášť když člověk létaní špatně snáší. To však nebylo nic oproti tomu, co náš čekalo po přistání v L.A. Ve zkratce – tříhodinové peklo do projití celní kontrolou bez možnosti se napít či si dojít na WC. Další hodinu jsme naháněli Uber, abychom se z letiště mohli dostat. Jak se říká: „Amerika, země zaslíbená…“

V polokómatu jsme konečně dorazili do ubytování, abychom zjistili, že dům máme téměř sami pro sebe. V L.A. jsme byli jen tři dny, přesně tak dlouho, abychom objednali a zařídili nejnutnější věci, zjistili, že spoustu věcí objednat a zařídit nestihneme, tudíž je vlastně asi nepotřebujeme. V pondělí, den našeho odjezdu do San Diega, jsme se shodli, že máme Los Angeles tak akorát dost, a nebude-li to nezbytně nutné, už se sem nevrátíme.

Ubytováním v San Diegu jsme se trochu nechtěně vrátili do studentských let. Bydlení je čisté a na pro nás ideálním místě, ale součástí tohoto Airbnb je i parta mladých kluků a jejich kamarádů, takže jakákoliv práce v obýváku či kdekoliv jinde než na pokoji je úplně nemožná, neboť jsem trvale vystavena otázkám typu: „Jak se máš, co děláš, co budeš dělat, co jste dělali atd.“ Stejně to dopadlo i s plánovanou ranní praxí. Ačkoliv je jóga o obrácení pozornosti dovnitř, obracet cokoliv kamkoliv za doprovodu hiphopu a rádoby skrývaného odéru marihuany, která je tu legální, prostě nejsem schopná. Nepopírám, že před deseti lety bych podložku ani nevybalovala a dala si s klukama, ale prostě už jsem na některé věci stará.

To, že na každém negativu jdou najít pozitiva, se ukázalo i při naší situaci s bydlením. Pár minut od domu jsem objevila jógové studio, kde zrovna měli akci neomezených vstupů za pár dolarů, takže chodíme dvakrát denně na jógu tam. Je to sice většinou americký styl, takže více či méně hlasitá hudba a někdy příliš mnoho instrukcí, ale jako rozhýbání před trekem je to ideální příprava. Během pár dní se nám podařilo dostat se z příletové ztuhlosti do celkem přijatelného stavu a potkali jsme pár opravdu milých lidí, což by se, zůstali bychom cvičit doma, nikdy nestalo.

Většina věcí nám již byla doručena, včetně stanu, u kterého musíme ještě zalepit švy, takže nám zbyl čas i na návštěvu vodního světa a pláže, kde jsem se poprvé v životě spálila. Nevěřila bych, že budu někdy vypadat jako ředkvička, zvlášť když bylo dvacet stupňů a slunce moc nepálilo. Naštěstí se mi to stalo tady, kde jsem se večer mohla vykoupat a nezapínat se do spacáku, a ne v poušti, kde v noci můžou být teploty stále kolem nuly.

O víkendu musíme dokoupit poslední části výbavy, například pláštěnku nebo vařič a v pondělí se přesuneme k „trail angelům“, tedy hodným lidem, kteří se nezištně starají o hikery a pomáhají jim nejen tím, že je každý den vozí na trail.

Ve středu(zítra)vyrážíme. Doufám, že nic podstatného nezapomeneme a vše proběhne v rámci možností co nejlépe. Mé přání vyzkoušet přes noc náš tarp (stan, který se staví na trekové hůlky) před tím, než vyjdeme, se bohužel nepodaří, protože na betonu, který máme za barákem, ho nepostavíme, a tak svou premiéru bude mít až v divočině. Tak si v mezičase zkouším aspoň novou čelovku a přemlouvám se, že svítit s ní do tmy vůbec není strašidelné. Myslím, že se máme na co těšit.

• Dana Macková
• Instagram: @seafox_yoga
• foto: Dana Macková