V sobotu jsme díky příznivé změně počasí po krátké přestávce na nákup v Cabazonu pokračovali dál. Abychom ušetřili čas, nejeli jsme do většího města, ale do toho nejblíž trailu, takže doplnění potravin proběhlo na gourmet marketu a benzínové pumpě. Příští čtyři dni budeme jíst tyčinky, cosi, co doufám nahradí bezlepkové vločky, a polentu se sušeným hráškem. Někdy je prostě nutné improvizovat a při třiceti kilometrech denně v kopcích s batohem se hlad neptá a na kulinářské zážitky není moc prostor. Nejvtipnější stejně je, že když jsem v kopcích, dala bych si úplně všechno, a jakmile sejdu do města, na nic chuť nemám, protože tam všechno je. Největší odměnou tak zůstává bezlepkový chleba se sýrem, rajčetem a salát.

Pár mil před silnicí vedoucí k městu stálo bílé auto a v něm do růžova vyladěná, usměvavá dáma a... trail magic! Paní jela na návštěvu za maminkou, protože v Americe slaví, stejně jako my, den matek. Při cestě se rozhodla udělat ještě jeden dobrý skutek, nakoupila limonády, občerstvení a ovoce a postavila se v pětatřiceti stupních tam, kde trek protíná malou cestu, a na několik hodin potěšila všechny procházející hikery. Představila jsem si, jak by se asi tvářili bruslaři na cyklostezce v Modřanech, kdybych jim v létě začala rozdávat melouny a čokoládu. Vím, že trek je něco jiného, ale stejně... Nemám ráda americký konzum a z toho pramenící jakousi „prázdnotu“, ale na druhou stranu myslím, že se máme zase dost co učit z oboru dávání.

Další dva dny se nesou ve stejném rytmu. Šílené vedro, skutečná poušť, kde se vzduch nehýbe, a kopce jako Brno. Velkým zpestřením je řeka, která díky sněhu v horách stále teče, a my se tak můžeme aspoň „vykoupat“. Už menší parádou je ztracený trail na zhruba deset mil. Sníh způsobil velké povodně, kdy rozvodněná koryto řeky strhlo trail, a my tak jdeme „po čuchu“ přes obrovské kameny a minimálně dvacetkrát brodíme. První dvě hodiny je to docela zábavné, pak už jen únavné.

Energie na slunci rychle dochází, a tak si nasazuji jedno sluchátko s tím, že si trochu pomůžu hudbou. Pouštím si oblíbené Queeny a do rytmu se mi šlape hned jinak. Mám radost, jak mi to běží, a tak deset mil bez vody rychle zvládáme. Už už docházíme ke zdroji vody, když si všimnu jak ve stínu pod stromem někdo leží a spí. Přemýšlím, kdo to je, když najednou zkamením. Okolo spícího člověka se prochází medvěd! Okamžitě se vrátím do přítomného okamžiku a otočím se na Jirku, který jde za mnou. „Couvej, medvěd,“ je jediné, na co se zmůžu. Rychle zabočíme za nejbližší strom. Co teď? Byla jsem přesvědčená, že medvědi jsou až v Sieře, kde je také povinný „bear canister“, tedy plastová nádoba na jídlo a všechny „voňavé věci“. Tady jsme ale stále 450 mil před Sierrou.

Medvěd není velký, je to ještě mládě o velikosti velkého psa. Je moc roztomilý, ale co ve mně vyvolává respekt, je potenciální maminka, která by jistě nebyla nadšená z naší přítomnosti. Co teď? Rozhodneme se spícího pána probudit a informovat ho o nečekané návštěvě. Zjistíme, že se známe, potkali jsme se první den u lidí, kteří nás vezli na trail. Quarter, jak si pán říká, byl z medvěda stejně překvapený jako my a litoval, že si ho nevyfotil. Pak se v klidu otočil na druhý bok a spal dál, což mě překvapilo ještě víc než přítomnost medvěda. Nemáme jinou možnost než sejít k řece a vodu nabrat, protože žádnou již nemáme. Rozhodneme se počkat, jak se situace vyvine, protože ani jednomu z nás se nechce jít hned s batohem na zádech do lesa a narazit na medvědí mámu. Vytáhneme zbytek vloček od rána a nahlas přemýšlíme, že se medvěd jistě zalekl a šel si po svých.

Najednou se podívám vlevo a náš medvěd se klidným krokem blíží ke mně. Vystřelím na skálu nad námi a v tu chvíli je mi úplně jedno, že se bojím výšek a nemám jištění. Jirka je mi v patách. Medvěd se spokojeně uvelebí u našich batohů a kouká na nás nahoru. Dojí vločky a začne si hrát s batohem, na kterém ho zajímá hlavně pytel na odpadky, který začne pomalu trhat. Křičíme, dupeme a házíme okolo něj malé kamínky, což ho spíše uklidňuje, protože si lehne. Je opravdu roztomilý a asi má hlad, ale pořád před očima vidím rozzuřenou medvědici, která se může skrývat kdekoliv a roztomilá nebude ani trochu.

Náš křik probudí spícího Quartera, který je tentokrát už při smyslech. Vstane, sbalí se a s puštěnou hudbou a klepotem hůlek nastoupí na scénu. Dost mě mrzí, že nemám u sebe telefon, protože tato scéna by byla klenotem našeho dosavadního výletu. Stojím na skále a chce se mi smát. Medvěd, očividně otráven naší snahou ho zaplašit uraženě odchází. Rychle se balíme a pospícháme do lesa. Večer pro jistotu věšíme jídlo na strom a usínáme s vědomím, že medvědi opravdu jsou i v jižní Kalifornii.

• Dana Macková
• Instagram: @seafox_yoga
• foto: Dana Macková