Ze Stehekinu jsme odešli nabití novou energií. Vykoupaní, s relativně vypraným oblečením, připravení poctivě ukrajovat míli za mílí. Tento pocit nám vydržel přesně jeden den, než jsme opět zmokli jako slepice. Celá historie z minulé etapy se opakovala a my střídavě mokli, mrzli a rychle sušili věci. Nejnáročnější etapa Washingtonu s nejhorším možným počasím. Ještěže alespoň bylo místy jen trochu sněhu a ne hromady, před čímž nás falešně varovali v Kennedy Meadows, když jsme vyjádřili svůj nezájem nad koupí cepínu a maček.

Rozhodli jsme se využít loňské oficiální cesty PCT, protože část trailu byla z důvodu požáru zavřená. Vyhneme se spálené oblasti, kterých si ještě užijeme dostatek, a navíc se na trail, kterým se na PCT opět napojíme, můžeme svézt lodí po jezeře. Jedinou překážkou je, že námi plánovaný odjezd se protáhne kvůli zpožděné lodi o více než dvě hodiny, a do Holdenu, malé vesničky, ze které na druhé straně jezera vycházíme, dorazíme v pět odpoledne. To námi naplánovaným dvaceti mílím moc nenahrává. Zvládneme přes těžký, hustě kapradinami prorostlý terén ujít polovinu a kempujeme u jezera. Poprvé použijeme moskytiéry přes hlavu a vidíme, jak vypadá „hodně komárů“. Zjistila jsem, že se v ní dá i cvičit, a tak se rychle zařadila mezi nejoblíbenější kousky mé výbavy.

Druhý den procházíme překrásným Cloudy Passem, kde, jak jméno napovídá, se mraky přelévají přes kopec sem a tam. Nádhera, za kterou včerejší kopec určitě stál. Nahoře se napojíme na PCT a pokračujeme dál. Tím zábava končí, protože po obědě začne pršet. Pár kapek se rychle přemění na liják, a než dojdeme dalších několik mil k rovnému místu na stan, jsme opět mokří jako myši. Motivace společně s náladou dost klesá a svorně se modlíme, aby do rána pršet přestalo. 

Naše přání bylo vyslyšeno, i když po WASHingtonském způsobu. Ráno skutečně neprší a my před sebou máme šest mil ostrého klesání, při kterém celou dobu koukáme na protější horu, kterou budeme muset opět nastoupat. V jeden moment Jirka vrazí kolenem do velkého, pod kapradinou schovaného, ostrého kamenu a skácí se na zem. Naštěstí to bylo to zatím nebolavé koleno, takže odteď už ho bolí harmonicky obě. Většina cesty je opět prodírání se hustým kapradím, takže mokří jsme úplně stejně, jen voda nepřichází shora, ale zespod. Dole u řeky na mostě společně s ostatními hikery, kteří tu již jsou, sušíme mokré věci a myslím, že pachová stopa z této seance doletí až do Seattlu. Stoupání paradoxně nebylo tak hrozné, i když je možné, že už jsme oba odevzdaní. To je asi můj zatím nejlepší recept na někdy dost náročnou cestu. Odevzdat se a dávat nohu přes nohu, protože i ten největší kopec jednou skončí.

Nazítří začínáme pěkně brodem v ledové vodě, která by probrala i mrtvého. Čeká nás stejné stoupání jako včera, vylepšené odpoledním sněhem ve vyšších polohách, zimou a mokrýma nohama. Jezero, ve kterém jsem si naivně plánovala odpolední koupel, mne přivítalo silnou vrstvou ledu. Nevadí, hygiena počká. V mrazu se člověk stejně skoro nepotí. Déšť nás dnes chytí až večer ve stanu, a tak si můžeme v suchu užít rytmického bubnování kapek.

Poslední den a půl jako by byly takovým déjàvu, protože celá situace v režii zima-déšť-mokro se opakovala. V poněkud vyčerpaném stavu jsme dorazili do Stevens Passu, kde na nás čekal balík, a jednohlasně se rozhodli pro cestu do patnáct mil vzdálené malé vesničky Skykomish. Jsme mokří, smradlaví a Jirka má narozeniny. Lepší důvody pro neplánovanou útratu bychom najít nemohli. Bereme si hotelový pokoj, na který dostáváme PCT slevu, a odnášíme věci do nedaleké prádelny. Jirka si dá na oslavu několik jídel a zbytek dne věnujeme klasickým činnostem ve městě, jako jsou dodělávání restů a spravování naší výbavy, kvůli kterým jdeme spát o půlnoci.

V nedělní ráno se cítíme všelijak, ale určitě ne čilí jak rybičky. V jídelně se podává nedělní snídaňový bufet „sněz, co můžeš“, ke kterému se připojíme i my. Mají tu ovoce, takže sním dva talíře, a Jirka si dá od všeho dvakrát. Nikdy jsem neviděla nikoho sníst zhruba šest snídaní, ale tady jsou na hikery zvyklí. Možná by se náš dnešní příspěvek hodil spíš do rubriky Apetitu, ale takhle spokojeného Jirku jsem na trailu dosud neviděla. Ještě v pět odpoledne, když už zase šlapeme do kopce, hlásí, že dva dni nebude jíst, což ho do večera samozřejmě přejde. Jsme suší, bez hladu a připravení na další etapu do Snoqualmie Passu.

• Dana Macková
• Instagram: @seafox_yoga
• foto: Dana Macková