Po noci ve sněhové bouři jsme se probudili s úplně omrzlým stanem. Už jsme ho vyzkoušeli skoro ve všech možných i nemožných podmínkách a můžu říct, že jsme vybrali dobře. Není to stan, ale tarp, který se staví na trekové hůlky a díky Jirkovu promyšlenému stavění, které tu všichni obdivují, vydrží i vichřici. Někdy přemýšlím, v čem bych, padají-li trakaře, spala já. Zase umím báječně zamíchat sušené brambory a udělat kávu, tak to máme hezky rozdělené.

Nebyl omrzlý jen stan, ale i já. Poprvé cítím, jak snadné je prochladnout a jak špatně člověku může být. Přepadne mne hrozná slabost, a tak co nejrychleji balíme, já mám nasazené na rukách náhradní ponožky, protože ty jediné jsou suché a vyrážíme. Neseme extrémní množství ponožek, což zase není tak těžké, když jsou tu jedinci, kteří mají jen jedny, a budu v tom pokračovat. Pomalu rozmrzám, ale deset mil k rangerské stanici, kde budeme stavět, je nekonečných. Místní ranger tu pomáhá hikerům tak, že se můžou uvnitř schovat a za dva dolary jim prodává limonádu, párek a brambůrky. Výhoda pro Jirku, který si dá všechno dvakrát. Podaří se nám vše usušit a odpoledne scházíme do KOA, což je kemp kousek od trailu. Ač jsme původně chtěli tuhle zastávku vynechat, po předchozích dvou dnech v mrazu rádi zaplatíme patnáct dolarů za možnost stanování, teplou sprchu, a je tu dokonce bazén. Od minusových teplot jsme během dne skočili do čtyřiceti stupňů, tak jsem trochu jako praštění. Mají tu dokonce malý obchod, ve kterém mimo jiné je i zmrzlina. Nikdy nechutnala tak dobře. KOA je zvláštní tím, že tu také bydlí lidé, kteří se odstěhovali z L.A., protože je příliš drahé. Místo toho žijí tady v obytném autě. Je pro ně vyhrazená jiná část kempu a já jsem ráda. Upřímně zvláštní lidé jsou všude, ale Kalifornie jich má dost velkou koncentraci.

Sprchy si dám hned dvě. Nikdy bych nevěřila, že po několika dnech v lese mi horká voda bez mýdla či šamponu bude připomínat pobyt v nejluxusnějším wellness. Cítím se extrémně čistá. Pocit novoty vylepší ještě výlet do obchodu REI s outdoorovou výbavou, kde potřebujeme vyreklamovat několik věcí a já trochu měním šatník. Nechávám tu tílko a košili, ve kterých jsem začínala a místo nich si kupuji dvě trička s dlouhým rukávem a jedny dlouhé legíny. Skoro jako výlet na Pařížskou. Do obchodu nás dovezl „trail angel“ Michael. Trail angel je v uvozovkách úmyslně, protože nás tam veze za peníze a má to jako docela slušný byznys, který navíc nedaní. Nám je to jedno, protože je to pořád výhodnější než Uber. S lidmi jezdím ráda, ale tady se chvílemi i modlím, abychom už byli zpátky. Michael je pro mě typickým zástupcem nespokojeného Američana – mladý, neschopný, v sedmadvaceti letech stále bydlící s rodiči, nadávající na všechno okolo a vlastnící několik zbraní. Cestou tam vypráví o tom, jak se každodenně zabije mnoho lidí na silnici a jeho jízda nahrává tomu, abychom k nim patřili i my. Zpátky rozvine téma zbraně a jejich nutnost z důvodu obrany a potěšení, a já jen tiše počítám kilometry zpět. Vše nakonec dobře dopadlo, dojeli jsme a rychle se loučíme.

Další den nás čeká kratší etapa s cílem Hikers Heaven. Oáza klidu, kterou provozují jedni z nejznámějších trail angelů na trailu. Manželé Saufley každoročně poskytnou svou zahradu a část domu všem hikerům, kteří jdou kolem. Samozřejmostí jsou sprchy, možnost poslat si či odeslat balík, ale i třeba šicí stroj. Jako bonus okolo pobíhá pět psů, od čivavy až po ovčáka. Po cestě procházíme slavným parkem Vasquez Rocks, kde se natáčelo mnoho filmů. Máme štěstí, a zrovna když procházíme kolem, máme možnost vidět dlouhovlasého borce, jak se oblečen do kůže prochází v pětačtyřicetistupňovém vedru s mečem v ruce a zpívá. Kolem něj pobíhá štáb několika desítek lidí. Přijde mi to hodně vtipné, tak se zastavím a okamžitě jsem napomenuta, ať pokračuji dál. Později zjišťuji, že se jednalo o nějaký seriál pro HBO. V každém případě ono to hraní asi nebude taková zábava.

Do Aqua Dulce, kde se Hikers Heaven nachází, dorazíme chvíli před polednem a jako první jdeme klasicky na jídlo. Podělíme se o omeletu s bramborama a kávu a užíváme si stínu a toho, že chvíli nemusíme nikam jít. Máme to ještě míli a půl po silnici, a jakmile se zvedneme, zavolá na nás asi devadesátiletý děda, zda tam nechceme hodit. Taková nabídka se neodmítá a za chvilku už sedím na korbě americké verze multikáry a nemohla bych být spokojenější.

V Hikers Heaven je spousta lidí, ale není to tak strašné jako před třemi dny, kdy bylo špatné počasí. Odpoledne nás dostihnou i kluci, se kterými poslední dva týdny střídavě jdeme, a večer vyrazíme společně na večeři. Rýže a zelenina! Něco, o čem si minimálně na týden opět mohu nechat pouze zdát. Ráno nás čeká nepříjemná etapa po silnici a pak pouze jediné: kopce, kopce a kopce.

• Dana Macková
• Instagram: @seafox_yoga
• foto: Dana Macková