Týden osmnáctý aneb kdo říkal, že Oregon je rovina, děsně kecal

29. 08. 2019


Od konce dubna 2019 se stane na pár měsíců naším domovem západní pobřeží Spojených států. Pacifická hřebenovka. Pokusíme se ji projít z jihu na sever, tedy z Mexika až do Kanady.“ – sledujte příbeh Dany Mackové.

Než se nadějeme, přecházíme přes most Bohů, který odděluje Washington od Oregonu. Na rozdíl od toho filmového přes něj jezdí auta a my se tak proplétáme společně s nimi na druhou stranu. Cascade Locks je příjemná zastávka s kempem přímo u řeky a s nekonečnou sprchou, což je jedna z věcí, která mi na trailu chybí nejvíce. Koupu se hned několikrát. Druhý den odpoledne vyrážíme na oregonské pokračování našeho dobrodružství. Od začátku posloucháme, jak je Oregon plochý a jak jím jen proletíme. Při pohledu na oregonský profil se tyto informace nejeví jako příliš věrohodné, ale nechceme být negativní.

O opaku nás přesvědčí již prvních padesát mil, z nichž třicet je do neskutečného kopce. Do Timberline Lodge se doškrábeme nazítří úplně vyšťavení. Místo je oblíbené nejen proto, že se zde natáčel film Osvícení s Jackem Nicholsonem, ale také pro svůj snídaňový bufet „sněz, co můžeš“. Vzhledem k tomu, že jsme zde v sobotu kolem poledního společně s několika tisíci dalšími, normálně oblečenými Američany, bufet vynecháváme. Vyzvedneme pouze balík s jídlem, který jsme si sem poslali, a po krátkém úřadování na wifi jdeme dál.

Jako důkaz existence spravedlnosti sestoupáváme to, co jsme nastoupali. Po několika tisících kilometrech si nejsem jistá, zda je horší jít nahoru, či dolů. Severní Oregon je krásný, s dechberoucími výhledy na okolní hory a čistými jezery uprostřed lesů. Další den jsme si naplánovali trasu měřící třiatřicet mil, abychom vyzkoušeli, co je pravdy na tom, že míle zde naskakují samy. Dopoledne příjemně utíká a vzdálenost se skutečně úměrně naší rychlosti zvětšuje. To by ale nemohla přijít překážka v podobě trail magic. Ještě než uvidíme značky a šipky k ní vedoucí, několik hikerů proti nám jdoucích básní o paní v kempu pro koně a nejlepší trail magic, co zažili.

Další zastávka příliš nepasuje do časového plánu, ale nepřišli jsme jen honit míle, a tak za chvíli sedíme v zahradních křeslech s Rachel, která do tohoto kempu pro koně jezdí na dva týdny o prázdninách dělat překvapení unaveným hikerům. Vedle ní leží obrovský pes a v ohradě stojí kůň. Každý si může v kouzelném stanu vytvořit sendvič podle svého gusta. Rachel má dokonce bezlepkový chléb, několik druhů sýra a zeleniny a jakékoliv občerstvení by se mohlo přijet podívat, jak se to dělá. Čas utíká až příliš rychle a po hodině se loučíme a pokoušíme se doběhnout malé zdržení.

V půl deváté stavíme stan po našem prvním dni, který měřil přes padesát kilometrů. Za tmy si ještě stihnu zacvičit pár pozic, abych se byla schopná ráno zvednout, a usnu přesně v ten moment, kdy si lehnu. Než dojdeme do Youth Campu, což je naše další zastávka, potkáme ještě trail magic dvakrát. Nejdřív nás pán se slovy, že Čechy ještě letos nepotkal, doslova odvede z trailu k Olallie Lake a téměř nám vnutí svou kanoi, abychom se s ní projeli po jezeře. Málem se stydíme, že se nám lidé snaží dělat radost a my bychom potřebovali jít dál, pokud chceme cestu stihnout. To je asi největší problém thru-hikingu jako takového. Pokud chce člověk ujít trail celý v časovém okně šesti měsíců, tedy kdy jsou hory průchozí, nemá zase tolik času užít si vše tak, jak by si přál. Určitě jsme potkali mnoho míst, kam se ještě rádi vrátíme a třeba jednou také uděláme trail magic pro ostatní, abychom alespoň trochu vrátili štědrost, které se nám zde dostává plnými doušky. Tohle je jedna z věcí, kterou bych se tady ráda inspirovala. Nemyslím, že si, hned jak se vrátím, půjdu stoupnout s limonádou a banány na modřanskou cyklostezku, ale uvědomuji si, jak i malé dobro může pomalu měnit svět.

Poslední překvapení je na odbočce do Youth Campu. Neskutečně pohodový manželský pár zde stojí s ovocem a s přenosnou lednicí plnou limonád a čokolády. Banán a studené pití chutná ve čtyřiceti stupních jako z jiné galaxie a při jejich konzumaci nám John ukazuje Mléčnou dráhu, kterou se mu v noci podařilo na jeho zrcadlovku vyfotit. Ani jeden z nich turistiku neprovozuje, ale na YouTube viděli dokument o hikerech a také jednoho znají, a tak už druhým rokem dělají tu a tam lidem radost. Mají trail za rohem, pouhé dvě hodiny jízdy autem, říká pán, a já si představuji, kolik lidí u nás by jelo skoro dvě stě kilometrů jednu cestu s kufrem limonád, aby potěšilo několik uondaných turistů.

Je docela vtipné, že slovo „hiker“ a „hikování“ v češtině znamená turista a pěší výlet, což dle mého názoru není příliš přiléhavý překlad toho, co tu děláme. Pod slovem turistika a výlet si představím pohodovou trasu kolem dvaceti kilometrů s pár kily na zádech a ne každodenní běh s batohem a holemi v délce třiceti kilometrů a víc. Z mého úhlu pohledu tento překladatelský oříšek docela hezky vystihuje rozdíl mezi Evropou a Amerikou. 

Do Youth Campu, což je dětský tábor, dorazíme po poledni a nestačíme se divit, jaké zázemí je tu pro nás připravené. Sprcha, pračka a možnost se stravovat s dětmi nám vyrazí dech. Rádi věnujeme příspěvek nejpřátelštější organizaci na trailu a jdeme si postavit stan vedle čistého jezera.

 

  • Dana Macková
  • Instagram: @seafox_yoga
  • foto: Dana Macková

Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket