Týden jedenáctý – brána do Sierry, Kennedy Meadows a první čast za námi

11. 07. 2019


„Od konce dubna 2019 se stane na pár měsíců naším domovem západní pobřeží Spojených států. Pacifická hřebenovka. Pokusíme se ji projít z jihu na sever, tedy z Mexika až do Kanady.“ – sledujte příbeh Dany Mackové.

Po nočním hluku jsem ráno jak přejetá, přesto vyrážíme už v lepší náladě. Prošvihneme sice brzký start, ale i díky tomu se rozhodneme dojít jen k silnici, kde je výjimečně signál, potřebujeme totiž dokončit včerejší zařizování přerušené ztrátou hůlek. Upevníme plachtu, kterou dáváme pod stan, na jediný strom a Jirkovo zbylé dvě hole, a máme parádní úkryt před spalujícím sluncem, který sice občas musíme držet, aby ho neodfoukl vítr, ale i tak je to luxus. Připadám si jako skutečný bezdomovec. Pokud nepočítám „ošplechtnutí“ ve vysychajícím potůčku, pět dní jsme se nemyli a chodíme denně ve čtyřicetistupňovém vedru v prachu. Obrázek, jak asi vypadáme, nechám raději na fantazii každého. Ale pominu-li, že jsem tak olepená, že se asi nikdy neodlepím, má to svoje těžko popsatelné kouzlo.

Dostávám se k místnímu fenoménu „hiker trash“, což je označení pro hikera, který jde, nebo spíše se pokouší jít, trek celý. Je jasné, že někdy zkrátka člověk týden bez sprchy vydržet musí, protože nechce-li ztrácet čas a peníze, častěji se do civilizace nedostane. Čím dál víc pozoruji, že i když ta možnost je, lidé ji nevyužijí a sedí dál tak, jak jsou, vedle sprchy, a ani je nenapadne vkročit dovnitř a otočit kohoutkem. Jsou tu dokonce jedinci, kteří neprali (nenamočili v potoce) své oblečení od Mexika. Několikrát jsem slyšela názor, že se jedná o revoltu, protože lidé, kteří jsou čistí, jsou často uvnitř špinaví. Tato myšlenka vždy zazněla od někoho, kdo držel jointa v ruce a celkově jeho vyjadřování trochu postrádalo hlavu a patu. Namítla jsem, že jsou také lidé, kteří jsou navenek jako prase a stejně tak to vypadá uvnitř, a tím náš rozhovor skončil. Vím, že tu nejsem od toho, abych některé věci chápala, a to je dobře. 

Po poledni se, ač neradi, zvedáme a jdeme do pětimílového kopce. Jsme úplně upražení a trvá nám to dvě hodiny. To je jedna z výhod treku. Lepší dříve, nežli se člověk zvednout musí, jít dál. To je jedna ze schopností, kterou bych si ráda odvezla. Následující tři dni se kromě mých bolavých zad, Jirkovo koleni a úbytku energie nic převratného nestane a my v klidném tempu dorazíme do Kennedy Meadows. Jakmile překročíme míli sedm set, obloha se nebezpečně zatáhne a je vidět, že v kempu Grumpy Bears Retreat, kam jsme měli namířeno, protože tam na nás čeká několik balíků, silně prší. Pokračujeme tedy rovně přímo do Kennedy Meadows a poslední dvě míle téměř běžíme. Je zajímavé, jak potencionální bouřka na planině a blesky okolo náhle zvednou náš fyzický výkon. Dešti se vyhneme a u značky Kennedy Meadows mne přepadne nostalgie, že jsem, ač kempováním a chůzí s batohem nepolíbená, skutečně došla až k bráně Sierry Nevady, a co je daleko důležitější – neskutečně si užívala každou minutu.

Není sice jasné, zda jsme schopni celý trek v tento extrémně zasněžený rok zvládnout celý, ale zatím se o to budeme pokoušet dál. Sierra je pod sněhem, ale stejně tak části Oregonu a Washingtonu. Sníh však není to nejhorší. Ten sice může udělat trek nepříjemný a těžko průchozí, ale největším strašákem jsou rozvodněné řeky z odtávajícího sněhu, které budou příštích několik týdnů jen těžko broditelné. Na začátku trailu každý mluvil o potenciálním nebezpečí v horách a rozvodněných řekách, a o tom, že trail bude letos velmi těžké zvládnout celý. Jakmile před zhruba třemi týdny začal sníh odtávat, jako by se na vše zapomnělo, a my tak v Kennedy Meadows mohli vidět desítky a desítky hikerů se zbrusu novým cepínem na zádech. U dosti z nich bylo na první pohled dost patrné, že vůbec netuší, k čemu se, sundají-li ho z batohu, asi používá. V obchodě jsem potkala slečnu, která podle svých otázek vypadala, že včera sundala podpatky a nyní se chystala pořídit si mačky a již zmíněný cepín.

Nechci působit jako máma. Mám za sebou úraz ve chvíli, kdy bych to nejméně čekala. V životě jsem cepín v ruce nedržela a v batohu mám pouze nesmeky, což jsou takoví mladší sourozenci maček. Selský rozum mi však říká, že za těchto podmínek si nenakoupím horolezecké vybavení a nevrhnu se na tři sta mil do nadmořské výšky plus tři tisíce metrů, a navíc způsobem, jakým bych šla na odpolední vycházku do parku. Věřím, že každý má dělat věci tak, jak je cítí, ale nemohu se ubránit pocitu, že u spousty z přítomných převládá hlavně ego a touha dokázat si, že to dám, která navíc pramení úplně z jiných problémů, jež ani přechod Sierrou tam a zpátky nevyřeší. Zdravý rozum jako by dostal dovolenou a z oslavy přírody zbyl jen exhibicionismus a potřeba poplácat se po rameni. Jako bychom byli zpátky v civilizaci a snažili se předhonit v tom, kdo je větší frajer. Určitě jsou tu borci, zkušení horolezci nebo hikeři, kteří si to mohou dovolit, ale podle rozhovorů s ostatními jsou to právě ti, kteří jsou k situaci nejvíce pokorní. Stejně jako se sprchou i tady platí „hike your own hike“, ale zde je problém ten, že v případě nehody bude do akce zatažena spousta dalších lidí, včetně záchranářů a vrtulníku, který můžeme slyšet několikrát denně. Když se člověk nemyje, zas tak moc se nestane, ale přeceňuje-li své síly nebo jen doufá, že to dobře dopadne, vystavuje tak nebezpečí i ostatní, a to je něco, co přesahuje zájem jednotlivce. A to je asi jediná věc, se kterou nemohu nikdy souhlasit.

Naše kroky povedou přes první, necelých padesát mil dlouhý, úsek do městečka Lone Pine a uvidíme co dál.

 

  • Dana Macková
  • Instagram: @seafox_yoga
  • foto: Dana Macková

 

30de0b9a-b32c-4440-88dc-00970b4b8bf1.JPG
4e317b60-b774-4191-9caa-b7c81c7a3c86.JPG
LRG_DSC01608.JPG
LRG_DSC01672.JPG
LRG_DSC01691.JPG
LRG_DSC01810.JPG

Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket