Týden dvacátý první – Seiad Valley, Etna a Dunsmuir

03. 10. 2019


Od konce dubna 2019 se stane na pár měsíců naším domovem západní pobřeží Spojených států. Pacifická hřebenovka. Pokusíme se ji projít z jihu na sever, tedy z Mexika až do Kanady.“ – sledujte příbeh Dany Mackové.

Z Ashlandu nás čekal desetimílový kopec, který mi připomněl první dny naší cesty. Táhnu za sebou gumové nohy a všechno mě bolí. Giardia nás vrátila o dva tisíce mil zpět, ale oba doufáme, že se vše srovná a zbytek trailu nejen dojdeme, ale hlavně si ho užijeme. Nečekaná, ale o to radostnější je zastávka v Seiad Valley, které leží přímo na trailu, což ani jeden z nás nevěděl. Je místem slavné „palačinkové výzvy“, kterou již mnoho let pořádá jediná místní kavárna. Pokud člověk sní na posezení pět obrovských palačinek vážících téměř tři kila, má snídani zdarma. Mimo to jistě také několikadenní střevní koliku a volno z trailu. Za deset let tuto výzvu splnilo pouze pět lidí, jak nám milá majitelka u snídaně vypráví s tím, že ji nebaví zbytky palačinek po přejedených hikerech vyhazovat. Výzvu tedy vynecháváme a společně s dvěma novými známými, „Borůvkou“ a „Továrnou na peníze“, pokračujeme dál. Borůvka je pěstitel avokáda z Jihoafrické republiky a Továrna na peníze kluk z USA trpící nevyléčitelnou chorobou srážlivosti krve, který svým chozením (toto je již jeho druhý dálkový trek) vydělává peníze pro nadaci starající se o stejně postižené lidi. Mimo pár otravných urputných chodců, kteří si sem přijeli pouze něco dokazovat, je zde mnoho inspirativních lidí, jejichž životní příběhy mne nezřídka dojímají.

Ze Seiad Valley společně zvládneme nejen šest mil po silnici, při kterých úpí naše kolena, ale i následujících dvacet mil do prudkého stoupání, ve kterém je úzká pěšinka hojně lemována obávaným Poison oakem. Ať se snažím jakkoliv, stejně se ho občas trochu dotknu a pak se postižené místo snažím otřít alespoň vlhčeným ubrouskem. Na rozdíl od Jirky tu jedovatou kytku prostě nevidím nebo se často koukám okolo a pak poslouchám, že jsem se zase dotknula. No, alespoň se nenudíme.

O Etně jsme slyšeli od mnoho hikerů samou chválu, a tak jsme celí natěšení vstali neobvykle brzy. Opuštěná silnice nám mnoho naděje na stop nedávala, a proto jsme se rozhodli jít svému štěstí naproti. Po necelé hodině chůze dolů po silnici nás humor pomalu přecházel, když v tom nám zastavil velký truck vezoucí zásoby dřeva. Milý manželský pár nás dovezl až před poštu a loučil se s námi, jak kdybychom šli půl trailu společně. Vřelost místních lidí, hlavně těch z malých městeček, mi bude chybět. V Etně je možné stanovat v místním parku, a tak hned po nákupech jdeme postavit náš příbytek. V hiker boxu tu na mě čeká malý bear canister, což je těžká plastová nádoba na jídlo, kterou budeme potřebovat do Sierry. Mám tak po starostech se sháněním vybavení a ještě jsem ušetřila.

Ráno se nám již tradičně moc nechce pokračovat, ale vybaveni ovocem a avokádem jdeme vstříc dalším kopcům. Je nám trochu lépe a jsme plni optimismu. Ten nás brzy přejde, když po páté večerní začne „lejt jako z konve“. Naštěstí nejsme daleko od místa na stanování, a tak zůstaneme relativně suší. Větrná noc nedá spát nikomu z přítomných a nazítří ráno připomínáme skupinku zombies.

Cestou do Dunsmuir procházíme oblastí Castle Crags Wilderness, která se rychle řadí k mým nejoblíbenějším, stejně jako celá Severní Kalifornie. Možná je to tím, že je mi po dlouhé době lépe a nemám pocit, že s každým dalším krokem upadnu a usnu. Otevírají se před námi úchvatné výhledy na protější skály a mnohokrát musíme zastavit a chvíli si sednout, abychom si mohli tu nádheru alespoň trochu vychutnat. Čím více sestoupáváme do údolí, tím více přibývá malých otravných mušek a místních komárů. Mušky jsou malinké a nalítávají člověku do očí a uší, ale naštěstí jsme si nechali síťku na hlavu, a tak je roj „jenom“ před obličejem. Nadávám, ale není to nic platné, muškám je to jedno. Komáři jsou tu na rozdíl od Oregonu téměř neviditelní, a tak je není možné ani ztrestat, ale alespoň nejsou schopni kousat za chůze. Běžíme, co to jde, a hned jak večer postavíme stan, do něj zalézáme.

Cesta do Dunsmuir je ráno krátká a my se zde kromě nákupu a oběda nechceme moc zdržovat. Povinnosti zvládáme rychle, oběd v příjemné hipsterské kavárně je nečekaně dobrý a čerstvý a navíc si s místní trail angelkou domluvíme odpolední sprchu u ní doma. Navečer už zase šlapeme obklopení otravnými neviditelnými krvežíznivci, kteří znemožní jakékoliv večerní cvičení. To mi na náladě nepřidá, ale jako dnešní praxi jógy beru „nechat být a brát, jak to je“.

 

  • Dana Macková
  • Instagram: @seafox_yoga
  • foto: Dana Macková

 


Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket