sobota 9. 11. 2024
Od konce dubna 2019 se stane na pár měsíců naším domovem západní pobřeží Spojených států. Pacifická hřebenovka. Pokusíme se ji projít z jihu na sever, tedy z Mexika až do Kanady.“ – sledujte příbeh Dany Mackové.
Nový týden nezačal vesele. Jako bychom se vrátili do Oregonu, jen s tím rozdílem, že komáři jsou neviditelní, ale o to víc jejich kousnutí bolí. Kopce jsou větší a vedro je nesnesitelné. Jako bonus přibyl všudypřítomný poison oak, a tak celé dni hrajeme hru „na vyhýbanou“, ve které dostávám notně na frak. Každou chvíli za sebou slyším: „Zase jsi se ho dotkla,“ a tak si místo dohadování radši vyměníme pozice v týmu. Jdu za Jirkou a alespoň se nenervuji, že strávím dva týdny s vyrážkou po celém těle. „Co oči nevidí, poison oak nebolí,“ upravila jsem si naše rčení a zřejmě funguje. Podaří se mi této parádě vyhnout.
Naše zažívací potíže však udeřily znovu v obdobném rozsahu jako s příchodem Giardie. Máme oba strach, že se vše vrátilo, ale raději tuto myšlenku ani nevyslovíme. Nemáme na vybranou než jít dál a doufat, že to přejde. Cesta do Burney je tak trochu za trest. Vedro, kopce, komáři a již zmiňovaný poison oak dělají z mílí cosi nekonečného. Ani okolní krajina nedodává člověku potřebnou energii, protože jdeme povětšinou v lese. Do města se dopachtíme v úterý večer a oba cítíme, že si musíme dát jeden den „volno“. První noc zůstáváme v tělocvičně křesťanského kostela, který ji již několikátým rokem dává k dispozici hikerům. Dostane se nám neskutečně milého přivítání od Johna, který má celé místo na starost. Rozumíme si tak moc, že nás dokonce zve k sobě domů na večeři, ale máme toho plné kecky, takže musíme odmítnout.
Následující den zůstáváme na místě a já se pokouším rozehnat únavu dopolední jógou. Pomůže alespoň fyzicky a cítím se opět rozhýbaná. Rozhodujeme se pro další den vymyslet pouze krátkou alternativu – ujít jen osm mil kolem vodopádů a na noc se vrátit ještě do města. Ve čtyřicetistupňovém vedru se cesta zdá být nekonečná a my se snažíme přijít na to, z čeho jsme tak unavení.
Nedostatek energie je stejný, ať „odpočíváme“ nebo jdeme, a proto pokračujeme dál. Pětadvacet mil na přímém slunci nás naprosto skolí a stan stavíme při západu slunce na místě, kde už jeden stojí. Z jeho obyvatelky se vyklube Mary, provozovatelka pojízdného obchodu s vybavením, ve kterém jsem si v Kennedy Meadows koupila nové hole. Přidává se k nám ještě Kanga, se kterou se již pár týdnů potkáváme. Svou parťačku nechala za sebou a od této chvíle půjdeme ve třech.
Na další cestě do Old Station, malé zastávky přímo na trailu, je pozitivní jediná věc. I přes obrovskou koncentraci vos se nám podaří nedostat ani jedno žihadlo, což je téměř zázrak. Po Jirkové snídani a mé kávě se před návratem do výhně rozhodneme odměnit se zmrzlinou. Je nám docela dobře a nálada tomu odpovídá. Poté co se zvedneme k odchodu, začne peklo. Břicho je nafouklé tak, že nemůžu mít ani zapnutý bederní pás, motá se mi hlava a celkově je mi velmi slabo. Jirka je na tom úplně stejně, když vtom mi to dojde. Zmrzlina. Mléko. Giardie může způsobit alergii na laktózu. Vše do sebe zapadá. Denní nevolnosti, boláky na obličeji, špatné trávení. Ačkoliv mléko nepijeme, je obsaženo je spoustě věcí, které jíme. Tyčinky, vařená jídla a tak dále. Problémy se objevily zhruba týden po užití antibiotik a od té doby je náš stav jako na houpačce a teprve teď mi to došlo.
Nejsme z této skutečnosti nadšení, protože značně komplikuje výběr stravy na trailu. V reálném životě mi to nevadí, z vegetariána se prostě stane vegan. Tady je vyřazení jakékoliv mléčné přísady náročnější, ale i to se dá zvládnout a postupně se nám uleví. Energie je zpět a oba si po více než měsíci a půl připadáme znovu jako někdo, kdo bude schopen cestu dokončit. Společně s Kangou jedeme na další zastávku do městečka Quincy, které nás okouzlí a ve kterém za půl dne zvládneme zařídit vše včetně nákupů a rychlé sprchy v místním komunitním centru.
Cesta ve třech ubíhá rychleji a vždy se alespoň jeden z nás cítí relativně dobře. Kanga díky nám trochu zrychlí a nadšeně zjišťuje, že je možné si dát i několik přestávek během dne. „Cítím se jako na dovolené,“ říká a my chválu opětujeme. Její rychlé balení nás inspiruje k tomu se tolik „nemrcasit“. Vzato kolem a kolem, společná cesta je výhodná pro všechny strany.
V předposlední zastávce před Sierrou, kterou je Sierra City, uděláme mnoho hikerů šťastnými. Místní obchod moc věcí nenabízí a jeho ceny jsou velmi nadsazené. Máme zde balík s jídlem z Amazonu, jehož značnou část dáváme k dispozici do hiker boxu, protože obsahuje mléko. Je vtipné vidět nadšení ostatních a chvíli si připadám jako rozmařilý Santa Claus. Před námi je poslední úsek do South Lake Tahoe, ze kterého na nás čeká závěr naší procházky: Sierra Nevada.