Náš první „zero“ den ve městě, tedy den, kdy člověk neujde na trailu ani kilometr, se nesl v duchu zařizování a plánování. Výsledkem je, že po několikahodinovém koukání do telefonu a tabletu, nervování se s padajícím signálem se nemůžu dočkat našeho odchodu zpět do přírody. Jak nedoceněný je náš evropský internet, který funguje bez problémů a nestane se, že i ve městě signál z ničeho nic spadne, což je únavné, zvlášť když člověk potřebuje zařídit nebo objednat pár věcí, a celá akce se tak neúměrně protahuje.

Od začátku trailu nesu v batohu maňáska plyšové sovy. Ani ne tak kvůli tomu, abych se nebála, ale záměr byl takový, že ji dám někomu, u něhož ucítím, že má být. Právě takový domov našla u Rachel v Tehachapi. Vtipné bylo, že Rachel má k sovám zvláštní vztah a také s nimi zážitky, které mi vyprávěla až potom, co jsem jí sovu dala. Další ukázka toho, jak věci do sebe hezky zapadají, když jim dá člověk prostor. Zbytek dne strávíme příjemným oboustranně obohacujícím povídáním a večer je čas i na mou praxi. Pořád jsme chtěli s Jirkou něco dělat, a tak jsme alespoň vypleli dvorek za domem. Spát jsme se opět odebrali na zahradu, kde v kopci pod stromem máme místo s výhledem na město a hvězdy nad námi.

Usnula jsem jako miminko, aby mě za dvě hodiny vzbudil vrtící se Jirka.

„Co se děje?“ ptám se.

„Nevím, asi tady chodí nějaký pes,“ odpoví.

Byli jsme poučeni, že po zahradě se někdy prochází pár jelenů, ale jsou plaší. Chce se mi na malou, a tak se neochotně zvedám. Jak se posadím, otočím se a pár metrů za námi vidím velkou, černou kouli, která se k nám pomalu blíží. Zaostřím a okamžitě si zpátky lehnu.

„To není pes, to je medvěd,“ vypadne ze mě konsternovaně a na chvíli úplně zmrznu. Začneme hlučet a medvěd, nejspíš ze soucitu, odhopká opodál. Ležíme jako opaření vstřebávajíc skutečnost, že medvěd si nás našel i kousek za městem na něčí zahradě. Tentokrát je ale velký a dospělý.

„Asi bychom měli jít do domu,“ navrhuji. Posadíme se, podíváme se nad nás do stráně a vidíme medvěda, jak se opět blíží k nám. Opět se vůbec nebojí. Začneme znovu hlučet, tentokrát intenzivněji a medvěd třemi rychlými skoky zmizí ve tmě. Beru si čelovku a nahoře na kopci vidím jen dvě zelené svítící oči. To už urychleně balíme spacáky a běžíme dovnitř. Teprve tam mi to dochází a další dvě hodiny poté, co jsme si rozložili podložky v obýváku, nemůžu usnout. Ráno historka s noční návštěvou všechny překvapila, a o to víc pobavila. Jsem ráda, když můžu lidi rozesmát, ale chtělo by to už jiné téma než medvěda, který nejdřív sní můj oběd a druhý se mne snaží najít v noci na zahradě. Od této chvíle jídlo vždy v přírodě věšíme, a dostává se nám tak hodně nechápavých pohledů a komentářů typu „tady medvědi nejsou“... My však už víme své.

Návrat na trail je kvůli divoké noci trochu unavený. Rozejdeme to vcelku rychle a další úsek do Walker Passu, který je naší poslední zastávkou před Kennedy Meadows, zvládneme i přes velké horko a převýšení v pohodě. Z Walker Passu potřebujeme dojet doplnit zásoby na poslední tři dni a vybíráme nejbližší a nejmenší vesničku Inyokern. Možností je více, ale ostatní jsou větší a roztahanější města a my chceme jen nakoupit, dát si neinstantní jídlo a jít zpět na trail. Jako obvykle se naše plány trochu zkomplikují. Nejprve tím, že prvních pár mil jdeme po rozpálené silnici a všechna auta jedou opačným směrem. Některá sice zastaví, aby se lidé zeptali, jak se máme, což je sice milé, ale moc nám to nepomůže. Po skoro hodině máme štěstí a staví nám obrovský pick-up, na jehož sedadle spolujezdce sedí zlatý labrador. Poděkuji pánovi, a zatímco dává Jirka batohy do kufru, přivítám se s pejskem. Za necelých patnáct minut vystupujeme celí nadšení před mexickou restaurací a já si dávám své oblíbené burrito bez burrita, tedy rýži a zeleninu. Jdeme koupit bombu na vaření a v místním jediném podniku si dáme kávu a zmrzlinu. Venku je na slunci padesát stupňů, a tak si užíváme i klimatizaci, na kterou jinak nadávám.

Konečně se odhodláme jít zpět do výhně, nandám si batoh a krve by se ve mně nedořezal. „Kde mám trekové hole?“ Třeba je má Jirka u sebe, uklidňuji se. Marně, protože jakmile se Jirka vrátí z toalety sdělí mi, že je nemá. „Měla jsem je přece připnuté na batohu,“ namítám, „a tys ho dával i vyndaval z auta.“ Musely tam vypadnout. Jdeme ještě pro jistotu zpět do restaurace, ale po holích ani památka. Zbytek odpoledne se nese v ponuré náladě, protože představa, že další etapu jdu v kopcích s plným batohem bez hůlek se mi moc nezamlouvá. Není prostor na dohady, musíme ještě nakoupit a hodný pán před restaurací se sám nabízí, že nás doveze zpět na trail.

Ve Walker Passu je rekordní počet lidí a s ním spojený i velký mejdan, na který ani jeden nemáme náladu. Vyrážíme dál, ale setmí se dřív, než stihneme najít alespoň trochu rovné místo, a tak se pokorně vracíme zpět, protože dalšího medvěda bychom dneska asi neustáli. Místo holí dostanu rovný klacek a usínám po půlnoci za zvuků diskotéky a nesouvislého křiku ostatních hikerů.

• Dana Macková
• Instagram: @seafox_yoga
• foto: Dana Macková