Týden čtvrtý – nečekaná lekce jógy a kopce kam se podíváš

16. 05. 2019


„Od konce dubna 2019 se stane na pár měsíců naším domovem západní pobřeží Spojených států. Pacifická hřebenovka. Pokusíme se ji projít z jihu na sever, tedy z Mexika až do Kanady.“ – sledujte příbeh Dany Mackové.

Počasí se umoudřilo. Možná až moc, protože déšť a vítr vystřídalo nesnesitelné vedro. Pokračovali jsme, co nám síly stačily, dohromady s našimi novými přáteli. Potřebovali jsme nejpozději v sobotu ráno dorazit do Warner Springs, kde na nás na poště čekaly balíčky. Jeden s jídlem na dalších pět dní a druhý s kalhotami do deště, nepromokavými ponožkami a čepicemi, tedy věcmi, které jsme narychlo dokupovali, protože ani jednoho z nás nenapadlo, že bychom je v poušti potřebovali a upřímně také jsme se nechtěli táhnout s další zbytečnou váhou. Stačí, že máme každý čtečku a já vláčím tablet s klávesnicí. Blog však na telefonu nenapíši, to bych skončila třetí den, a obdivuji všechny, kteří to zvládají, a bez své pojízdné knihovny nikam nejdu. Sice jsem od startu přečetla asi 20 stránek a Kindle mi pravidelně po půl stránce padá na hlavu, když okamžitě usnu, ale co kdyby.

Původní plán přenocovat ve Warner Springs vzal za své, když Jack objevil nedaleko trailu místo nesoucí název Yoga retreat. Nebylo co řešit, zvlášť když za pár dolarů můžeme postavit stan u nich na zahradě, vyprat si a vykoupat se. Postel jsme v rámci hikerské nálady s Jirkou odmítli a já doufala ve večerní nerušenou praxi. Celá natěšená jsem přišla do jurty, ve které byla nádherná místnost na jógu, dokonce se všemi více či méně nepotřebnými pomůckami. Jaké však bylo mé překvapení, když nastoupení na podložkách byli i všichni ostatní, včetně majitelky, že prý se koná nějaká večerní lekce. Nedalo se nic dělat, má vlastní praxe musela jít stranou. Nikdo z našich třech nových známých jógu nikdy necvičil, a tak jsme si dali jen jakousi obdobu jógové terapie upravenou pro potřebu ulevit kloubům a šlachám. Během prvních pár minut mi došlo, jak moc mi lekce chybějí a jak se těším, až budu moci zase „učit“ nebo spíš sdílet to, co může pomoct. Největší odměnou bylo, když mi Klaudie, která měla prý vloni operované plotýnky za pár dní řekla, že po našem malém protažení jí přestala bolet záda.

I já se dočkala své porce zábavy, když ostatní šli na večeři a pak hned ještě druhý den ráno když spali. Když není čas, je každá chvíle vzácná, a o to víc si ji užívám. Doufám, že toto poznání si s sebou dovezu i domů, když budu třeba nějaký den líná. Warner Springs nakonec jen proběhneme a pokračujeme dál. Máme v plánu to natáhnout o dalších pět dní a potom si dát den volno v Idyllwild. Ale... Řekněte tam nahoru své plány. Takové malé deja vu, přesně tohle už tady bylo minulý týden. V pondělí opět lilo a ochladilo se o dvacet stupňů. Rychle celý postup přehodnotíme a jedeme spolu s ostatními do města o dva dni dřív, že se raději vrátíme zpět a poneseme jídlo na další čtyři až pět dní.

Protože nás bylo pět, podařilo se nám pronajmout v příznivé cenové relaci celý dům v trefně nazvaném „Jahodovém údolí“, který měl dokonce vířivku na terase. Půl dne jsme strávili vyzvedáváním věcí z pošty, kde jsme měli další balík, a dokoupením dalšího jídla. Shodli jsme se, že si v obchodě připadáme jako dítě při první návštěvě hračkářství. Jídlo na trail zase taková legrace není, je třeba, aby bylo co nejlehčí (arašídové máslo jsem nesla přesně dva dni, kdy jsem ho raději někomu darovala, protože je prostě moc těžké), a zároveň v mém případě bylo bezlepkové a vegetariánské. Zatím se nám ale nějak daří a hlady určitě neumíráme. Občas žertuji, že by bylo nejlepší přejít na pránickou výživu, ale tento druh humoru se mnou zatím Jirka moc nesdílí.

Druhý den nás však už oba začaly svrbět nohy a těšili jsme se, až vyrazíme dál nehledě na počasí. Návrat na trail byl těžký, protože začalo bolet i to, co dosud nebolelo. V mém případě hlavně klenby nohou, protože nejsem zvyklá na měkké boty, ke kterým jsem se nechala přesvědčit. Po pár telefonátech s obchodem a reklamačním oddělení to vypadá nadějně a můj po dvou týdnech rozpadající se pár snad z příštího města odešlu zpět a na blind jsem si objednala jiné, o kterých doufám, že mi budou sedět. Pokud ne, možná budu první jedinec, který půjde bos. Přes lehké mráčky pokračujeme dál a čekají nás zatím vůbec nejtěžší dva dni na trailu. První den nastoupaných 2500 metrů, nocování vedle sněhu a další den stejně dlouhý sestup dolů, tentokrát už po sněhu. Dokonce jsme využili i své nesmeky, a ještě že jsme si je do Idyllwild poslali. Ať už nahoru, nebo dolů pořád je se na co dívat a zdejší rozlehlost a mocnost přírody mne nepřestává udivovat. Ta krása spláchne i pár puchýřů a občasnou nepřízeň počasí, a my tak stále nadšeni pomalu jdeme dál.

 

  • Dana Macková
  • Instagram: @seafox_yoga
  • foto: Dana Macková

Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket