V sobotu se po třech hodinách spánku probudíme a oba vypadáme, jako kdyby ve Vegas místo decentní svatby proběhla pařba. Odkládáme plánovanou návštěvu obchodu v Seattlu s tím, že let nebude opožděn a my to stihneme. Místo toho jdeme s Mikou a jejím dalším hostem, který si do Vegas přijel zahrát poker, na oběd. Stál za to. Po dvou měsících zelenina na způsob Loving Hut a já si uvědomím, že se skutečným jídlem by se šlapalo daleko lépe. To však zůstává v kategorii snů a znovu si opakuji, že jsem sem přijela chodit a ne jíst a pár měsíců na tyčinkách přece zvládnu.

Let byl rychlý, vyměnit věci v obchodě i nakoupit zásoby jsme stačili a v půl osmé unavení padáme na hotelu do postele. Ráno nás mají vyzvednout slečny s maminkou, se kterými se přiblížíme dvě stě mil k trailu a zbývajících padesát dostopujeme. Po několika hodinách jízdy a srovnávání amerického právního systému s naším, jelikož maminka je právnička, jsme na místě. Bereme batohy, stoupneme si k silnici a po pár minutách staví obytná dodávka. Matt šel PCT před dvěma lety a my se díky časovému zdržení necháme vysadit v Mazamě v chatě „Ravens Nest“, kterou vybudovala bývalá hikerka a nechává ji za dobrovolný příspěvek k užívání hikerům.

V pondělí ráno, poeticky na mé třiatřicáté narozeniny, vyrážíme na druhou část naší cesty. Čeká nás poslední stop na prašné cestě do Hart's Passu, odkud se vydáme třicet mil k severnímu monumentu ležícímu na hranicích s Kanadou. Jedinou nepříjemnou věcí je, že si trochu zajdeme, protože oněch třicet mil se také musíme stejnou cestou po trailu vrátit. Co je však necelých padesát kilometrů ve srovnání s…

Díky náročnému, na zážitky bohatému přejezdu a teplotní změně o víc než třicet stupňů dolů ujdeme první den jen patnáct mil. V místě na stany potkáme i pár známých z pouště, kteří také svůj výlet otočili, a další dva Čechy. Příjemně si u ohně popovídáme a necháme se našimi starými známými inspirovat k zítřejšímu „slack-packu“ k hranici a zpět, což znamená, že všechny věci necháme zde ve stanu, budeme doufat, že tu na nás počkají, a jen s malým batohem doběhneme třicet mil k hranici a zpět. Je mi divné, když do batohu Jirka balí kalhoty do deště a další výbavu. Přece neprší. Později mu děkuji za jeho předvídavost, bez které bychom při zpáteční cestě jistě umrzli. Chytne nás bouřka, sníh i kroupy a já horami kromě lyžování nepolíbená mohu v přímém přenosu vidět, jak vypadá horské počasí. Když se totálně promočená škrábu do několikamílového kopce, mám poprvé pocit, že to nedám.

V půl deváté uleháme úplně vyšťavení do stanu a jsme rádi, že to máme za sebou. Další den máme v plánu znovu přes dvacet mil, což nám překazí trail magic v Hart'sPassu. Původem polský kluk sem přijel se svou obytnou dodávkou, šel PCT dokonce dvakrát a bude tu tři týdny obveselovat hikery jídlem a svou milou společností. Posezení u ohně nemůžeme odolat, a tak dál dnes už nedojdeme.

Dalších několik dní do Stehekinu je ve znamení deště a zimy. Probíhají zhruba takto. Začne pršet, leje, člověk totálně promočený staví stan a ulehá do něj. Po studené noci se počasí trochu umoudří tak, abychom mohli alespoň usušit spacáky a stan, rozejdeme se a další den se celý postup opakuje nanovo. Je to ubíjející fyzicky a hlavně psychicky. Po dalším třicetimílovém dni dorazíme do Stehekinu. Ráj na zemi u jezera Chelan, obklopený skálami, kde navíc neprší a nejsou komáři. Stanuje se v lese zdarma a člověk si připadá, že je stále na trailu, jen je tu obchod, sprcha, pračka, záchody a navíc vyhlášená Stehekinská pekárna, kde myslí i na lidi bez lepku. Když zjistíme, že do pekárny shánějí zaměstnance, chvíli přemýšlíme, že se sem přestěhujeme. Míle se samy neujdou, a tak si tu dáme alespoň neplánovaný volný den, nejlepší na celém trailu, který má jedinou chybu. Uteče zbytečně rychle.

Čeká nás dalších sto mil s příští zastávkou ve Stevens Passu, lyžařském středisku ležícím přímo na trailu.

• Dana Macková
• Instagram: @seafox_yoga
• foto: Dana Macková