Je až neuvěřitelné, jak se věci dějí stejně... i po letech. Jako bychom díky svému vědomí měli pochopit a poučit se. Snažím se sledovat vše ve své mysli a někdy se divím, jak do stejné řeky vstoupím podruhé, někdy i potřetí.

Přistání, pro mě v nové destinaci Udaipur, bylo velice hladké. Po příjemném letu, kdy jsem si v klidu psal a občas vykouknul z okénka letadla na nádhernou, ač zcela plochou a rovnou krajinu, jsem vystoupil na letištní plochu státu Rajastan, ve městě Udaipur. Tedy, přesněji řečeno, do Udaipuru musím ještě dojet autem. Nasedám do auta a vydáváme se, jak mi bylo řečeno, rychlou dálnicí (představte si indickou dálnici!!!) s jedoucími auty v protisměru, vyhýbající se krásným ženám v barevných sárích, kravám, velbloudům, motocyklům, kolům, dírám a kamenům na silnici, rekonstruovaným úsekům dálnice, do Udaipuru, dřívějšího Méváru, které již v roce 1559 založil maharádža Udaj Singh. Během cesty se dozvídáme celou historii města v několika základních frázích, protože můj řidič umí pár vět anglicky, které se pro turisty naučil. Ale i to je příjemné a já se předem s historií a celým regionem dostatečně seznámil, a tak mi mnoho útržkovitých informací dává smysl. Jako bych se ocitnul na svých několika cestách do Rišikéše, kdy jsem zavíral oči a nedýchal při předjíždění všech těch dopravních i nedopravních prostředků. Zrovna jsem sledoval úmysl svého řidiče projet úzkým prostorem mezi dvěma kamiony a říkal jsem si docela v klidu: „No, chlapče, tak to jsem zvědavý.“ Jeho suverenita a jedinečnost, což všichni Indové již od dětství mají, byla jistá a nebyla poničena ani ve chvíli, kdy jedno zrcátko dopadlo na silnici. Jen se začal smát a z jeho úst byl šířen velký zápach. Už při vstupu jsem si říkal, že není něco v pořádku s odérem v autě. Zde se vše trochu více projevilo a teplo také dělá své. V 35 stupních horka se v autě smíchaly pachové stopy s ústní stopou a prachem, a tak jsem se těšil, až vystoupím. Než se však tak stalo, tak jsem několikrát v autě zatrnul, ale v pohodě a se sebehodnocením řidiče, že on je právě ten TOP průvodce na mou cestu po Rajastanu, mě přivezl k hotelu, kde na okraji druhého jezera Fatéh Sagar s výhledem na pohoří Araváli, bydlím.

Je to jako v pohádce, když snídám a dívám se na nádheru plovoucího paláce Méru, který mám před sebou. Je to zcela jiná Indie, než znám. Jsem v zemi, kde nejdéle vládli maharadžové, kteří postavili neskutečně množství paláců. A já v jednom z nich bydlím. Je to velkolepý zážitek, který dává Indii, kterou jsem posud poznal, opět nový rozměr. Pravdou je, že když vyjdu ven, jsem opět v mé známé a krásné Indii. Radžastán je ještě větším pestrobarevným světem. Tak nádherné barvy ženských sárí, mužských turbanů a ulic jsem v Indii ještě neviděl. A co je neskutečné... že v tom davu lidí, kterými se na ulici opět prodírám, je zde relativně čisto. Ano, slyšíte dobře. Hlavní ulice jsou upravené, čisté, jsou zde vidět odpadkové koše, ale i přesto největší odpadkový koš je ulice. Je to však oproti místům, která znám, zcela nesrovnatelné.

Bílá rasa – turista je peněženkou, ze které Indové něco musí dostat. Já to už dobře znám. Na mnohých místech jsem, poučen z historie, byl opatrný. Byl jsem pozorný, slušný a vždy při svém nesouhlasu, s grácií odešel. Než jsem však vstoupil do překrásného chrámů Jagdish Temple. Už od rána jsem postávat mezi Indy, kteří stoupali po příkrých 108 schodech do chrámů, jenž je zasvěcený Višnuovi a Lakšmí. Jelikož jsem neviděl žádného cizince stoupat vzhůru ke chrámu ke dvou strážícím slonům, stojících při vstupu, otálel jsem a vždy se šel projít jinam. Vždy mě nějaká uličička vtáhla a já nestačil fotit a fotit. Tolik fotek ani nevytřídím. Odpoledne, kdy mi už opravdu bylo vedro a měl jsem i obavu, abych z toho slunce nedostal úžeh nebo úpal, jsem koupil dary a nesl je vzhůru na oltář. Obešel jsem chrám zleva doprava, což přináší štěstí. Cestou jsem však potkal muže, který mi vyprávěl o chrámu, jenž byl založen v roce 1700 a na svém povrchu má vytesanou historii, Kámasútru a mnohé další hinduistické symboliky. Prostě je tam celý svět a je to překrásná práce. Zavedl mě do všech menších svatyněk a já už začínal tušit, že jsem opět skočil na lep. Přilepil jsem se tak těsně, že po chvíli jsem znal celou jeho rodinu, která se o chrám stará, dozvěděl jsem se, že za tři týdny se chystá do Prahy a navštívil jsem sbírku jeho obrazů, sošek a magnetů s vyobrazením bohů, které mi samozřejmě byly nabídnuty ke koupi. To jsem však už neustál a obrátil se na podpatku a šel pryč, když na mě jeho „kumpán“ volá, že je slušnost alespoň přijít, podívat se a také koupit dárky své rodině. Neslušně jsem se neotočil a odešel, ve výstupu z této místnosti jsem svému průvodci dal pětikilo, svatou vodu na hlavu a sklon v další svatyňce jsem vynechal a nic na ruku jsem si uvázat nedal. S tím opravdu nemám dobré zkušenosti. Chtěl jsem zůstat volný a klidný, což ve mně stále ještě bylo. Dostal jsem od jeho manželky v samotném chrámu své bindu (červený bod na třetí oko, který opět rok posílí štěstí, radost a víru) a odešel jsem.

Velká družnost každého muže či kluka na ulici často vyjadřuje peněžní vztah. Zavezu tě, ukážu ti, pomůžu ti, namasíruji tě, prodám ti... nebo tady nech peněženku a jdi pryč. Kolik ti je, ty máš pěkný účes, odkud jsi, jsou příjemné navazující fráze, za kterými je tento obsah často schován. To tak prostě na indické ulici je a bude. Pro nás je to dobré vědět a nenechat si utrnout ruce. Rozdat se nemůžete. Nepíšu to ve špatném významu. Vůbec ne. Na tuto hru si zvyknete a naučíte se ji. Jen si musíte dávat větší pozor, abyste nenaletěli a v té peněžence vám třeba zbylo i na rikšu do hotelu.

VK

www.vaclavkrejcik.cz