Další lekce jógy za mnou. Nevím, který den to bylo, ale přesně v ten jeden konkrétní den a jeden konkrétní moment jsem se rozhodla, že překonám strach a začnu sama vést lekce. Potřebovala jsem klid na to, abych si mohla myšlenky srovnat v hlavě a zeptat se, jestli to překonám. Jestli překonám svůj vnitřní strach. A najednou přišlo uvědomění, že jestliže ten strach neporazím, nikdy se nehnu z místa. Moc se mi líbí jeden citát „Prvním krokem, aby ses dostal tam, kam chceš, je rozhodnutí, že nezůstaneš tam, kde jsi.“ Ano, já se chci pohnout z místa. Vystoupit ze své komfortní zóny. Něco poplést, něco nevědět, v něčem tápat. Jak jinak se to taky učili všichni začátečníci? Nikdo není dokonalý, neomylný. Všichni nějak začínáme a ta cesta trvá každému jinak dlouho či krátce. Došlo mi, že se musím přestat srovnávat, co kde kdo už má za sebou, a že musím konečně začít něco dělat sama. Od začátku, od píky.

„Dobrý den, prosím Vás, mohla bych se na něco zeptat?“

„Samozřejmě,“ odpovídá muž za recepčním pultem.

„Ráda bych u Vás začala vést lekce jógy, myslíte, že by to bylo reálné?“

„Určitě, kdy byste chtěla začít?“

Bylo to jednoduché, bylo to rychlé a bylo to překvapivě „bezbolestné“. Jeden večer ve mně dozrálo rozhodnutí pohnout se z místa a naučit se překonávat své strachy a bariéry, které si tvořím v hlavě, a druhý den mám domluvenou svou první lekci jógy. Radovala jsem se a začala se těšit.

První lekce bývá zřejmě výjimečná. Alespoň já ji tak vnímala. Byla jsem toho názoru, že první lekce buď chytne za srdce, nebo odradí.

„Co z toho nastane, budou lidé chodit, či nebudou?“ ptala jsem se celý týden, než přišel den D. Hurá, tolik jsem se těšila!!! Připravovala jsem si poctivě sestavu, ještě těsně před lekcí jsem si pro jistotu naordinovala sarvangásanu a sirsásanu. Abych trošku posílila svou sebedůvěru a povzbudila sebevědomí.

„Dobrý den, dnes tady mám vést lekci jógy, můžu do sálu?“

„Dobrý den. Ale tady dnes žádná lekce jógy není.“

„Počkejte, jak žádná lekce jógy není?“ ptám se překvapeně.

„No, teď to jedna paní odhlásila, druhá se omlouvala, že je nemocná, a když volala ještě jedna paní, tak jsem řekla, že tady žádná lekce jógy není. Mně nikdo neřekl, že budou lekce ve středy, vím jen, že jsou tady ve čtvrtky pravidelně.“

„Ano, ale já se byla domlouvat minulý týden, že tady zkusíme zavést středeční lekce.“

„Tak to se tedy moc omlouvám, mně o tom opravdu nikdo neřekl.“

Poděkovala jsem a šla pryč. Nějak jsem to nemohla rozdýchat. Co se stalo, proč mi nikdo nevolal? Proč mi nikdo neřekl, že se ženy odhlásily, nemusela jsem se tolik strachovat, tolik připravovat! Byla jsem naštvaná. Ano, měla jsem vztek. Těšila jsem se, že mám příležitost vyzkoušet sebe samu, jestli obstojím. Musela jsem ven. Musím si jít zaběhat. Zbavit se toho tlaku. V hlavě, na plicích, v srdci.

„Co tohle má být za zkoušku zase?“ ptám se sebe samé při joggingu.

„Možná se mi tam nahoře snaží ztížit začátky. Možná se mi snaží zabránit a ukázat, že tohle není moje cesta. Možná mě tam nahoře jen zkouší, jestli obstojím.“

„Veru, tak máš dvě možnosti… Buď to vzdáš, anebo půjdeš dál. Buď zavoláš do toho prokletého fitka, že to rušíme a že jejich chování je nekorektní, anebo to zkusíš znova další středu.“

Přiznávám, že rozhodování bylo dlouhé. Jednou jsem měla chuť to vzdát, nesnažit se, zase zalézt do své ulity jakéhosi relativního bezpečí, jenomže pak přišel také cosi jako vztek a já se naštvala na sebe. Za to, že to chci vzdát, že to ani nezkusím. Vždyť jsem se přece rozhodla své strachy překonávat, tak se nenechám odradit nějakými špatnými myšlenkami a představami, které si v hlavě tvořím a nastavuji jen já sama, ne?!

No a tak si to štráduju ze své čtvrté oficiální lekce jógy. Resp. třetí lekce, ta první byla neplatná. Ta byla zkoušková a myslím také rozhodující. Cítím se krásně, cítím smysl v tom, co jsem se rozhodla dělat. Vidím směr na cestě, kterou jsem se vydala. Ačkoliv občas propadám panice, že jsem měla na lekci pouhé dvě klientky, pokračuji. Protože i kdyby přišla jen jedna jediná, mělo by to smysl. Protože i tu jednu můžu posunout dál. Za lepším životem, k lepšímu zdraví. Vždy předám to, co mám předat, a takhle to má být.

• autor: Veronika Fojtíková
• zdroj fotky: Shutterstock.com