Historie jógy 25. 06. 2020 PDF Tisk

Tradiční jógové texty: Upanišady

Jógová tradice je nesmírně bohatá na různé texty, které obsahují moudrost jogínů minulosti. Jsou studovány stovky, některé i tisíce let a v tradičních liniích se bez jejich studia neobejdete. Mnohé nám poskytují nejen pochopení širšího kontextu jógové praxe, ale i pochopení života jako takového. V této sérii článků se podíváme alespoň na ty nejpodstatnější.

Tradiční jógové texty: Upanišady

V minulém povídání jsme si povídali o nejstarších literárních památkách Indie, o védách. Jak jsme si řekli, védy v užším slova smyslu označují védské sbírky neboli sanhity, ale v širším slova smyslu se mezi ně počítají i áranjaky, bráhmany(něco jako komentáře k sanhitám) a upanišady. Upanišady jsou z pohledu jógy nesmírně podstatné, a proto jim věnujeme samostatný článek. V upanišadách totiž poprvé najdeme konkrétní popisy duchovních nauk explicitně označených jako jóga. Také většina indických učitelů, kteří mluví o tom, že jejich učení „je již ve védách“, myslí právě upanišady.

Vznik
Když je řeč o upanišadách, je potřeba si říct, že jde o velice široký soubor textů, které vznikaly v průběhu mnoha staletí a svým způsobem vznikají vlastně dodnes. Nejstarší upanišady, Brhadáranjaka a Čhándógja, vznikly podle Patricka Olivella už někdy v 7. nebo 6. stol. př. Kr. Od té doby ale vznikala dlouhá řada dalších textů, které jsou jako upanišady označovány. Momentálně jich je skoro dvě stě (většinou vzniká výběr sto osmi hlavních, takzvaných muktika-upanišad), ale nepanuje jednotná shoda v tom, které sem počítat a které už nikoli). 

Nás ale nebudou zajímat všechny tyto upanišady. Omezíme se na ty nejstarší a zároveň na ty, jež mají tradičně největší autoritu. Těch je dvanáct (podle některých tradic dokonce pouze deset). Nejstarší, jak jsme už řekli, jsou Brhadáranjaka a Čhándógja. V 6. a 5. stol. př. Kr. vznikly: Taittiríja, Aitaréja a Kaušítakí. V následujících stoletích př. Kr. vznikly první veršované upanišady, a to nejspíše (podle P. Olivella) v pořadí: Kéna, Katha, Íša, Švétášvatara a Mundaka. Okolo přelomu letopočtu byly napsány poslední dvě ze starých upanišad: Prašna a Mándúkja.

Hlavní upanišady
Podle indické tradice je hlavních upanišad (takzvaných mukhja upanišad) pouze deset. Z výše uvedených tam nepatří Kaušítakí a Švétášvatara. K těmto dvěma totiž nenapsal komentáře slavný Ádi Šankaráčárja (asi 7.–8. stol. po Kr.) ani jiní významní učitelé. Proto se soudilo, že jen deset upanišad je nejstarších.

Z výsledků moderního filologického výzkumu však vyplývá, že i Švétášvatara a Kaušítakí jsou staré, ačkoli tradice s nimi původně nepočítala. Šankaráčárja je nemusel komentovat proto, že se k nim nedostal, anebo z nějakých jiných důvodů.

Datace indických textů jsou vždy dosti problematické. Některé upanišady nejspíš nevznikly jako jeden text, původně mohly být dvěma nebo i více texty, které byly později spojeny do jednoho celku. Hledání různých možných podob původních textů a podobné filologické analýzy jsou náplní většiny akademického studia upanišad. Proto se také můžeme setkat i s jinými datacemi. Problematickou se ukázala obzvláště upanišada Maitrí (Maitréja, Maitrájaníja). Patrick Olivelle ani jiné indické tradice ji většinou nepovažují za jednu z nejstarších. Dochovalo se mnoho variant tohoto textu a někteří badatele (v čele s Van Buitenem) soudí, že jádrem je velice stará upanišada, ke které se později přidala novější část.

Nás zajímají upanišady především z hlediska jógové tradice, a tak se přidržíme oněch deseti hlavních, které komentoval Ádi Šankaráčárja, protože ty měly největší dopad na další vývoj.

Poznámka k názvům upanišad
Můžeme se setkat s tím, že jedna a tatáž upanišada je označována například jako Mundaka nebo Mundakópanišad. Mundakópanišad je složeninou dvou slov: Mundaka a upanišada. Díky pravidlům pro spojování slov v sanskrtu (tzv. sandhi) se a + u promění v ó. Proto se někdy místo Mundaka upanišada píše Mundakópanišad apod.

Upanišady versus védy
Řekli jsme, že upanišady vlastně patří k védám, ale zároveň je potřeba připomenout, že se vůči nim svým způsobem vymezují anebo spíše védské učení rozšiřují o další, hlubší rozměr. Tradičně se mezi védské obory (védánga) počítá těchto šest: šikša (fonetika, výslovnost), vjákarana (gramatika, syntax), čhandas (básnické metrum), nirukta (etymologie), džjótiša (astronomie, astrologie) a kalpa (rituály). Pokud bychom si ale chtěli odpovědět na otázky jako například jaký je smysl života, kdo jsem já nebo proč jsem na světě, žádný z těchto oborů nám úplně nepomůže. Proto upanišady přicházejí s tím, že je potřeba o něco hlubší zkoumání, které nám umožní odhalit podstatu všeho. Mundaka o tom přímo říká (I.1.4–5, př. D. Zbavitel):

„Znalci brahma říkají, že je třeba znát dvojí vědění vyšší a nižší.

Nižší z nich je Rgvéda, Jadžurvéda, Sámavéda, Atharvavéda, fonetika (šikša), rituál (kalpa), gramatika (vjákarana), etymologie (nirukta), metrika (čhandas) a astronomie (džjótiša), kdežto vyšší je to, čímž se dospívá k onomu Nehynoucímu.“

Upanišady občas přímo kritizují pouhé opakování védských rituálů, protože podle nich nevede k poznání „Nehynoucího“. Védské rituály totiž mohou přinést nanejvýš lepší karmu. Ta nám podle tradičního chápání umožní, abychom se v příštím životě narodili v nějakém z nebeských světů. Jenže tento náš pobyt v nebi trvá jen do té doby, než se nám dobrá karma vyčerpá. Jakmile je po ní, tak se narodíme zpět zde anebo možná ještě v některém z nižších zrození. Nejde tedy o trvalý výsledek, a i když si na chvíli pomůžeme, zůstáváme stále lapeni v koloběhu zrození a smrti (sansára). „Ti pošetilci považují oběti a záslužné skutky za nejlepší a neznají jiné blaho. Když si byli užili plodů svých činů na vrcholku nebes, vstupují do tohoto světa nebo i do nižšího.“ (Mundakópanišad I.2.10, př. D. Zbavitel)

Z moderního úhlu pohledu bychom řekli, že se tak upanišady zaměřují na jiné téma než védy a do značné míry přináší nové aspekty. Z tradičního úhlu pohledu upanišady rozvíjejí témata, která byla ve védách implicitně obsažena, ale lidé si jich nevšimli, a tak bylo třeba je rozvést i explicitně. 

Učení upanišad
Mluvit o učení upanišad je velice problematické. Upanišady totiž nejsou úplně jednotné. I ty nejstarší vznikaly v rozmezí mnoha staletí a napsali je různí autoři v různých kontextech a neměli v úmyslu předat ucelenou nauku. I tradiční komentátoři se v chápání upanišad rozcházejí (například Ádi Šankaráčárja a pozdější komentátor Madhváčárja se neshodnou vůbec v ničem). Pro správné pochopení jejich učení je proto lepší studovat každou zvlášť jako samostatný celek. My si zkusíme předat obecné poznatky, ale je třeba brát ohled na to, že to nutně bude určitá redukce. Pokud se dostaneme k problematickým místům, přidržíme se výkladu Ádi Šankaráčárji, protože jeho komentáře jsou jedny z nejstarších a zároveň nejspolehlivějších.

Jak jsme si řekli, mudrcům, kteří upanišady sepsali, nestačí pouze vykonávání rituálů – jejich cílem je poznání podstaty všeho. Pro tuto podstatu mají různé názvy. Mezi nejčastější patří prostě „to“ (tat) anebo brahma. Brahma je neutrum, neskloňuje se a do češtiny se přepisuje s malým „b“, aby se nepletlo s bohem Brahmou, který se objevuje později v indické mytologii (v sanskrtu se píší jinak, v českém přepisu se tento rozdíl bohužel ztrácí). Poznání brahma přinese nejen poznání podstaty všeho, ale také konečné naplnění všech tužeb, dosažení klidu a dokonalou spokojenost – mókšu neboli vysvobození. Co je tedy brahma? Problém je, že brahma nejde popsat. Překračuje totiž naši mysl, a tudíž i slova. Můžeme nanejvýš říci, co není. Třeba že je nepomíjivé, bez začátku, bez konce, nepopsatelné atd. Z pohledu naší běžné mysli o něm proto také upanišady často mluví paradoxně:

„Komu není známo, tomu je známo, komu je známo, ten je nezná.

Nepoznal je ten, kdo je poznal, poznal je, kdo je nepoznal.“ (Kénópanišad II.3, př. D. Zbavitel)

Proto je také upanišadami popisováno jako „ani to, ani to“ (Brhadáranjaka II.3.6).

„Jenom ti moudří, kteří vidí mezi pomíjivými věčného nalézajícího se v duši, vědoucího mezi vědoucími, jediného mezi mnoha, jenž splňuje odvěké touhy, mají věčný mír, nikoli ostatní.“ (Kathópanišad V.13, př. D. Zbavitel)

Dalším důležitým pojmem upanišad je átman, který se překládá jako Já s velkým „j“ (někde též Nadjá apod.). Nejde o naše individuální já, ale o naše nejvnitřnější Já, které je ještě hlouběji než naše osobnost – je to podstata naší duše. Je to nejvnitřnější subjekt – ten, jenž vše vnímá, uvědomuje si to. Nejen vnější věci, ale i naše pocity a myšlenky. Átman sám však nemůže být vnímán ničím jiným. A právě tato naše nejvnitřnější podstata je totožná s brahma. To znamená, že poznání nemá cenu hledat někde venku, ale naopak uvnitř sebe. To je jedna ze základních myšlenek všech upanišad.

„Když moudrý, soustřediv se na átmana, uvažuje o tom těžko spatřitelném, skrytém, vstoupivším do sluje srdce, nejutajenějším, starodávném a zářícím, opouští radost i žal.“ (Kathópanišad II.12, př. D. Zbavitel)

Jóga a upanišady
Ve védách se pojem jóga používá často prostě k označení vozu („spřežení“). V upanišadách se ale pojem jóga už používá ve smyslu, který je nám blízký – jako označení cíle či duchovní disciplíny, která k tomuto cíli vede. Je to pak konkrétně v Kathópanišad, která mimo jiné obsahuje i vůbec první definici jógy: „Když se pět orgánů poznávání (smyslů) uklidní spolu myslí (manas) a rozmysl (buddhi) je bez pohybu – to je nazýváno nejvyšší cestou. To považuji za jógu: pevné ovládnutí smyslů.“ (Kathópanišad II.3.10–11, př. DD) Můžeme zde už vidět určitou podobnost s Pataňdžaliho Jógasútrami (o nich bude řeč příště), kde je jóga definována jako „ustání (ovládnutí) změny v mysli“.

„Ovládnutí smyslů“ je téma, které je základem jógy po celou dobu její historie. K čemu je ale dobré? Na tuto otázku odpovídá Kathópanišad pomocí přirovnání (podobné se objevuje později i v Bhagavadgítě):

Věz, átman (Já) na voze jede, vozem tím tělo pak je, rozum (buddhi) je vozataj vozu a mysl (manas) otěže jsou. Smysly jsou koně a vjemy jsou dráhy jejich cest…

Kdo ještě nedošel poznání, svou mysl netřímá pevně, ten dosud nezvládl smysly jako kočí své koně zlé.

Kdo však už poznání došel, kdo mysl pevně má v rukou, ten smysly naplno ovládá jako kočí výborné koně.“ (Kathópanišad III.3–6, př. D. Zbavitel)

Vláda nad smysly je obecně užitečná. Pokud bychom smysly vůbec neovládali, budeme kupovat vše, co uvidíme ve výloze, sníme všechno, co nás napadne, apod. Skončili bychom přinejlepším nemocní, chudí, tlustí a nakonec mrtví. Naše mysl by byla ve vleku smyslů. V dnešní době je to snad ještě důležitější než dříve, protože je na nás vyvíjen větší tlak kvůli reklamám a marketingu. Ty přesně počítají s tím, že mohou navést naše smysly, kam potřebují.

Abychom však mohli nasměrovat mysl do nitra, je nutné, aby ji smysly neodváděly pryč. Pak můžeme dosáhnout cíle upanišad 

Ten, který však všechny bytosti vidí v sobě a ve všech bytostech sebe, ten si nepřeje se [od ničeho] odvracet.

Kde je poblouznění, kde je utrpení pro toho, kdo jasně vidí jednotu? Pro mudrce, ve kterém se všechny bytosti staly jím samotným?“ (Íšópanišad 6–7, př. DD).