Příběh tam a zase zpátky a zase tam?

19. 01. 2015


Tereza Holušová, nová autorka redakce JÓGA DNES píše svůj indický příběh. Je to příběh překvapivý a neustále probíhající. Příběh, ve kterém byla hlavní hrdinka vedena kamsi daleko, neznámo kde, neznámo proč.

Ráda bych vám pověděla svůj příběh. Je to příběh překvapivý a neustále probíhající. Příběh, ve kterém byla hlavní hrdinka vedena kamsi daleko, neznámo kde, neznámo proč. Nakonec ale přece objevila za čím tak dlouho cestovala, ale to až po návratu zpět, aby mohla opět, ale už svobodně, zvednout křídla a znovu odletět.

Celá má minulost je provázena s Indií, jen ne v tom smyslu, který bych očekávala. Jako dítě jsem o Indii ve své rodinně slýchávala mnohé a potkávala se s různými indickými učiteli, kteří sem byli právě importováni a všichni se po této kořeněné spirituální chuti vrhali jako vyhladovělé děti. Potom se to změnilo a Indie, tak jak si ji teď představujeme, se pro nás stala známější, dostupnější, stala se jistým životním stylem a ideálem, když se člověk chtěl podvědomě vyhnout své vlastní kulturní tradici a hledal si nějaký barevný, tajemstvím zahalený, orientální idol. Je zřejmé, že to není vůbec snadné. To od čeho utíkáme, to si nás prostě vždy najde. Pravidlo  vzájemné přitažlivosti funguje, i když se ho snažíme provozovat jaksi pozpátku – když intenzivně myslíme na to, co nechceme a často říkáme: „to se nikdy nestane!“

S těmito slovy jsem jakoby omylem začala svá univerzitní léta na pražské fakultě Karlovy univerzity v oboru indologie se zaměřením na hindštinu. Jazyk mi nešel, Indii jsem předtím nikdy neviděla, nechápala jsem, proč bych měla svůj život věnovat něčemu, co se mě vůbec netýká. Cítila jsem své silné středoevropské kořeny, milovala české luhy a háje a vzdorovala indickému trendu. Začala jsem si dělat legraci ze všeho a všech, kteří s Indií souviseli. Nakonec jsem zbídačeně, po třech letech, indologii (náročné lingvistické studium) opustila. Přestoupila jsem na religionistiku. Byl to šok, když mi řekli, že jednou z jejich podmínek je, že budu muset studovat další tři roky sanskrt. Bylo to opět zde, má indická lingvistická karma. Tak jsem studovala sanskrt a dále vzdorovala. Skutečně jsem nebyla dokonalý adept na dálnovýchodní cestování. Vždy jsem milovala svou noru, své pohodlí, teplo a jistotu.


Jóga mě vždy fascinovala. Jako dítě jsem ji poznala hlavně jako filozoficko prožitkový hledačský systém složený z meditativních technik a introspekce. Jako dítě jsem nad křížením „západního a indického“ nemusela moc přemýšlet a vždy jsem měla s jógou spojenou indickou hudbu, hlavně sitár. Když jsem dospívala a vytvářela si nové životní názory, obzory a předsudky, tak jsem indické i jógové téma na mnohá léta uzavřela. Až když se objevily zdravotní pohybové komplikace, začala jsem si jógou  ulevovat, protože mé tělo ji prostě mělo rádo, přestože mysl byla vždy v opozici. Vlastně jsem vždy byla vnitřně v opozici vůči tomu, jak nedůstojně tady s jógovou tradicí zacházíme. Možná ve mě bylo vždy více respektu než odporu, ale bylo to dobře skryto. Nakonec jsem rozpoznala, že mám ráda čestný přístup a  to jak k naší tradici, tak k těm cizím. Mám ráda když lidé předávají to, co sami zakusí, když opatrně volí slova a snaží se v úctě a respektu přiblížit významům toho, co pro nás vždy bude cizí, byť to někdy může vypadat tak samozřejmě. Indická kulturní tradice je neskutečně obrovská, rozmanitá a paradoxní. Nikdy ji zcela nepochopíme, obzvláštně pokud neznáme jejich jazyk. Protože v jazyku se vskutku ukrývá pravá hloubka poselství a významu, ale to jsem pochopila až mnoho let po svém studiu indologie.

Mé povídání směřuje k tomu, že jsem se také já po mnohých letech popírání a odporu, rozhodla odcestovat do Indie. Můj záměr byl především jógový, ale zároveň jsem ve svém cestovatelském rozhodnutí cítila hodně lehkosti a příliš jsem nelpěla na nutné certifikaci, kterou jsem si z cesty měla odvést. Ještě před Indií jsem absolvovala učitelský výcvik na Power Yoga Akademii a ten mi svým racionálním uceleným a čestným přístupem nabídnul přesně to, co jsem potřebovala. Indie byla zamýšlena jako jistá nadstavba a tou se také v prožitkovém smyslu plně stala.

Budu k vám upřímná – skutečně nemám ráda cestování a nikdy jsem se za cestovatelku nepovažovala. Když jsem se rozhodla odcestovat do Indie za jógou, bylo léto, teplo, nadějně a já měla odvahu. Zcela naivně a neprověřeně jsem odeslala většinu svých peněz na účet ne příliš důvěryhodné jógové indické školy a pořídila si neměnnou fixní letenku, abych se nemohla zaleknout a cestu zrušit. Když mě mé cestování dostihlo, samozřejmě jsem už dávno nebyla tou osobou, která si tak sebejistě pořídila letenku. Naopak, topila jsem se v nejistotě a snažila se najít jakýkoliv důvod, jak bych cestu mohla zrušit, obejít, odložit. Odletěla jsem a své cestování jsem prožívala velice krušně a neklidně. Přiletěla jsem do Goa, té nejvíce turistické Indie, přestože to bylo mé původní přání – dostat se do Indie a zároveň se tak trochu oklikou vyhnout reálné Indii. Už při zběsilé cestě zcela vyšinutým taxíkem z letiště (což znají všichni indičtí cestovatelé), jsem měla zcela neutuchající představu, že jsem tam úplně špatně a že to bude horší. Skutečně to bylo horší. Jižní Goa mi dala pořádnou lekci a já v hysterii střádala plány jako z ní utéct, jak se se situací vyrovnat. Jednu věc mi jižní Goa přinesla – silné přátelství a to je v životě vždy něčím velice cenným, křehkým a hodnotným. Ale člověk, u které ho jsem dělala jógu, byl podvodník a po mnohých komplikacích a problémech  jsem uprostřed noci utekla pryč.

Moje indická cesta byla plánovaná jako pohodlná  a poklidná, měla být vázaná k jednomu místu, stereotypním zvykům a bezpečí. Veškeré mé další putování bylo doprovázeno neustálou péči o můj obrovský třicetikilový kufr, který nikdo nemohl uzvednout a já ho přesto vláčela – do autobusů, do roklí, do taxíků. Ten kufr se mi stal takovým symbolickým těžkým životním společníkem, ze kterého jsem neměla žádnou radost.

Díky svému krásnému šílenému, špatnému i dobrému rozhodnutí cestovat, jsem se dostala do Gokarny ve státě Karnátaka a strávila na místních plážích několik nocí. Potkala jsem místní hippie komunitu – spisovatele, filozofy, muzikanty a dostala se do svého upřímného muzikantského živlu. Občas mívám problém oslovit cizí lidi, jednat společensky, ale pokud mají bubny či jiné nástroje a sedí a zpívají kolem ohně v kruhu u sebe, není pro mě nic samozřejmějšího, než se do kruhu přidat a začít zpívat a hrát s nimi. Gokarna byla kouzelným magickým prostorem, který byl vyváženém probdělými nocemi ve špatném ubytování. Vždy jsem byla pohodlný člověk, ale pokud na mě z bambusové střechy stále padají švábi, pokud pavouci neustále klapou svými hlasitými nožkami kolem mé hlavy za moskytiérou, která rozhodně není nedobytnou pevností bez děr, tak je to silné kafe. Hodně věcí by se dalo přežít, ale obrovská míra hlučnosti, vytvářena místní muzikantskou komunitou, která nikdy nespí mě dostala do tak velké spánkové deprivace a frustrace, že jsem z Gokarny brzy cestovala pryč.

Měla jsem štěstí. Dobrý přítel v Čechách mi na dálku pomohl a nasměroval mě za svou kamarádkou na sever Goa, do Mandremu a tam jsem se také bezhlavě pustila na cestu lokálními autobusy. Nedávalo už vůbec žádný smysl kam cestuju nebo co dělám. Od chvíle, kdy jsem opustila zaplacený jógový výcvik a ztratila tak veškeré peníze i možnost zdárného zakončení, tak už nic nebylo v mé režii. Něco ve mě mi říkalo: „Jeď na sever Goa, zkus to, nemáš co ztratit“, rezignovaně jsem nastoupila do autobusu a cestovala dál. V té době jsem byla ještě hodně naštvaná. Nejenom, že jsem se teď cítila jako oběť celé své situace, ještě ke všemu jsem se sobě vysmívala, protože jsem si tuto celou cestu způsobila sama. A takové uvědomění člověka ještě více rozčílí.

Sever Goa mě v prvních dnech zaskočil a ne zrovna pozitivně. Byla jsem stále v šoku, že se mé plány zcela změnily a že stále nemám nejmenší ponětí, co dobrého by z mé cesty mohlo vzejít. Pozitivním aspektem bylo nové hezké čisté ubytování. Dostala jsem se do velmi  turistické ruské kolonie, hledala jsem způsoby jak zase utéct, odletět, zmizet. Když jsem se dívala na oceán, vůbec jsem nerozuměla tomu, proč ho někteří lidé považují za tak úchvatný. Tajně jsem si myslela: „je to prostě hodně vody“ a tak jsem přistupovala ke všemu. Štvalo mě, že mě prodejci na ulicích oslovovali rusky. Bránila jsem se svému okolí. Když jsem seděla v indické internetové kavárně (která se vůbec nepodobá té evropské), a chystala se koupit letenku na Sri Lanku, náhodně jsem se dala do řeči s jednou hezkou ženou – Elenou. To byl pro mě velký zlom, protože tato inspirativní Ruska se stala mou velkou kamarádkou a ukázala mi Madrem tak, jak bych ho sama nikdy neobjevila. Od chvíle, kdy jsem ji poznala, začala má cesta dávat konečně smysl.

V dalších dnech mi Elena představila své přátele, převážně muzikanty – krásné kultivované lidi a já začala chodit na různé hudební lekce. Můj indický rozvrh se začal spontánně přeplňovat a já běhala z jedné tvůrčí aktivity do druhé. Nejprve jsem poznala úžasného flétnistu, který je teď mým dobrým přítelem. Poznala jsem něco, co lze těžko předat slovy a to, že indická bambusová flétna je cosi, co ke mě vždy hovořilo takovým jazykem, kterému jsem vždy podvědomě rozuměla. Potom se do toho přidaly hodiny zpěvu a bubnování. Byla jsem tam, kde jsem vždy měla být – mezi dobrými lidmi, pohroužena v hudbě. Často se do těchto zážitků vracím. Když jsme zpívali mantry, nebylo to vůbec takové jako v tady v Evropě. Kamsi se vytratila ta hra na dogmatickou pokornou ustrnulost, na úctu vycházející z nevědomého napodobování a neznalosti významu slov. Naopak, toto mantrování bylo vším ostatním – velice radostným nedogmatickým oslavováním životem v tak krásných nových melodiích, že jsem konečně pochopila, jak lze zpěvem uctít život. Byla v tom velká lehkost, hodně dětské hravosti, smíchu a přirozeného plynutí. Něco, co zde člověk přirozeně nevidí, obzvláště u mantrových formulí, které zde často učitelé považují za něco pevného a neměnného.

Můj indický pobyt se nenápadně a přesto velmi zlomově změnil ve velké množství radostí a činností oslavující a přijímající život. Konečně jsem se začala koupat také v oceánu. Pochopila jsem proč procházky po pláži uklidňují srdce. Moje indická osamělost se změnila  v jedno velké setkání s lidmi, kteří mi poskytovali mnohem více než jsem jim sama mohla nabídnout, přitom za to po mě nic nechtěli. Tak jsme tančili a zpívali. Dělali jsme maličko i jógu, ale hlavně jsme žili. Když nadcházely mé poslední dny v Indii, vůbec jsem si nedokázala představit, že tento život brzy skončí. Samozřejmě, člověk se má v Indii dobře, když přijede do chráněného prostředí, když má peníze, přátele, když sem jede trávit svou dovolenou a chce z ní maximálně vytěžit... ale to skutečné tajemství Indie je to, že se nějakým záhadným způsobem dokáže dotknout srdce člověka.

Může to znít jako velké klišé a snad to také je klišé... ale když ten moment, ten pocit, ten prostor a hřejivost, zažijete po dlouhé době (možná po mnohých letech), snad si také s velikou silou uvědomíte, že je to vlastně to jediné podstatné v životě, a přesto nám to tak často schází. Můžeme mít všechno, ale pokud necítíme, jako by všechny pomyslné dveře zůstaly uzavřené.

Vůbec si nemyslím, že tyto pocity přináší pouze Indie. Mně je ale Indie přinesla. Je smutné, že je člověk zvyklý raději se uzavírat do svých starých než nových návyků. Je to asi také otázkou praxe – takové té vnitřní, soukromé. Když už člověk zažije to, co mu dává smysl, radost a lehkost, měl by ten pocit nenásilně pěstovat, připomínat si ho, krmit ho jako krásného divokého ptáka, který se rád vrací domů. Není to o tom jak daleko cestujeme, ale v tom, že se právě v té dálce občas dotkneme něčeho upřímného sami v sobě a to je velký poklad a stojí za veškeré útrapy.

Proto se nyní do Indie vracím. Ještě jsem se nedopekla, ještě se toho musím hodně naučit. Chci cestovat za indickou klasickou hudbou, to je můj záměr, ale ve skutečnosti se má cesta může kdykoliv změnit, tak, jak se mi to už v Indii stalo. Musím to udělat dokud mám odvahu, protože jak se v Indii říká:


„Vše nakonec dopadne dobře... a pokud ne, tak to ještě není konec!“

 

  • autor: Mgr. Tereza Holušová
  • zdroj fotky: Tereza Holušová
  • PS: Pokud vás zajímají mé podrobné příběhy z cest indických, můžete je nalézt zde:
  • http://abraxastouch.blogspot.cz/

 

Poznámka redakce:

Redakce se těší na novou spoluprácovnici Terezu, která od jarního čísla JÓGA DNES JARO 1/2015 již začíná pro časopis psát. Na webu se s články Terezy můžete setkávat již nyní. 

Mgr. Tereza Holušová

Vystudovala jsem magisterské studium filozofie a religionistiky. Působím ve svém poeticko - hudebním projektu Azaret. Už mnohá léta se zabývám vztahem duše a těla. Tak jsem se také dostala ke studiu jógy a principů, které učí jak uvolňovat mysl, ducha i hlas, skrze pohyby a relaxaci těla. Jsem vášnivou bubenicí a stejně tak ráda k projevu využívám svůj hlas, nebo jiné nástroje. Ve zvuku cítím život, stejně jako ve slově.            

V září 2014 jsem úspěšně absolvovala MŠMT akreditovaný trenérský výcvik „Instruktor zdravotní tělesné výchovy – se specializací Jóga pro zdravá záda“ v Praze na Power Yoga Akademii. Poté jsem v listopadu 2014 odjela na dobrodružnou 40 denní cestu do Indie. V současné době se pohybuju v oblasti alternativní medicíny – především čínské medicíny a ájurvédy. Zabývám se léčbou zvukem a léčebnými postupy, které se vracejí k přirozenému propojení hmoty a ducha. Mám ráda zemitost.

 

www.azaret.cz

http://abraxastouch.blogspot.cz/

 

 

 

 

DSC_0017.JPG
DSC_2711.JPG
IMG_5616.JPG
IMG_5733.JPG
IMG_5777.JPG
IMG_5872.JPG

Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket