BLESKOVĚ
Cestování 22. 03. 2021 PDF Tisk

Tenerife –⁠ ostrov věčného jara

Cestopis Kateřiny Hilerové o jednom ze sedmi Kanárských ostrovů, o němž se říká, že je celoročně zelený, a na který se autorka vydala ještě v době, kdy ještě bylo možné cestovat dále než za hranice okresu... :)

Tenerife –⁠ ostrov věčného jara

Asi se všichni shodneme, že loňský rok byl hodně speciální. Pro mě osobně se v něm událo hodně změn, menších i větších. Kromě toho, co se dělo s mým jógovým studiem a lekcemi, se hodně změnily i moje cestovatelské plány. Na rok 2020 jsem měla naplánováno potkat se s mnoha úžasnými jógovými učiteli a jedna z těchto cest měla už tradičně směřovat do Indie.

Všechno bylo ale nakonec jinak, najednou byl listopad a po letech jsem poprvé nebořila bosé nohy do písku na pláži v Goa. Přede mnou byl výhled na sychravý podzim a chladnou zimu bez ohřátí na pláži a získání energie na všechno, co zimní sezóna ještě chystala.

Když jsem přemýšlela, jak vyřešit svou potřebu načerpání slunečních paprsků a tepla, vzpomněla jsem si, že v době mé rané puberty jsme s mými rodiči strávili několik Vánoc a Silvestrů na Kanárských ostrovech. Začala jsem googlit a zjistila, že na několik z nich se dá rovnou odletět z Prahy a není potřeba se ani testovat. Můj drahý manžel už neměl dovolenou, ale tušila jsem, že mamince (se kterou jsem původně měla letět do své milované Indie) by se takový výlet líbil. Po několika telefonátech, zjištění, že na konec týdne už nejsou letenky, ale na konci toho dalšího se dá s cestovní kanceláří odletět na Tenerife, jsem všechno dohodla a zařídila a už se jen modlila, aby všechno alespoň tentokrát dopadlo tak, jak jsme si to naplánovaly.

Koncem listopadu jsme pak opravdu stály na letišti – v dlouhatánské frontě na odbavení, protože na Tenerife téměř ve stejný čas letěla 3 letadla – opravdu bez nutnosti se testovat (to bylo potřeba až o den později), natěšené, ale současně trochu nervózní, jestli do naší cílové destinace skutečně dorazíme.

Po 5 hodinách letu jsme tam opravdu byly. Na ostrově, kde leží nejvyšší hora Španělska Pico de Teide se svými 3 718 m n. m., s černými sopečnými plážemi (a jednou se žlutým pískem přivezeným ze Sahary), s nádhernými přírodními parky v horách a pitoreskními městečky.

Ubytovaly jsme se v hotelu v turistické části ostrova a jaly se prozkoumávat okolí. Většina okolních ubytovacích zařízení byla zavřená, restaurace byla otevřená tak každá třetí. Na nejbližších plážích bylo jen pár lidí a my jsme se fascinovaně procházely po ostrově, který v tuhle část roku bývá přeplněn turisty.

Hned druhý den jsme si půjčily auto a vyrazily probádat ostrov. Cestou do jednoho z větších měst, Puerto de la Cruz, jsme zastavovaly a obdivovaly výhled na nádherný monumentálně se tyčící Pico de Teide (který maminka láskyplně překřtila na „Teidík“). V ten moment mi bylo trochu líto, že je hora v mracích a není tak dobře vidět. V městečku jsme měly chvíli problém najít parkování – tahle část ostrova není tak turistická a místní si tu dál žijí čilým životem. Po krátké procházce jsme zakotvili v Lago Martiánez čili komplex bazénů se slanou vodou, které zde byly vybudovány, protože pobřeží tady na západní straně ostrova nepřeje klidným plážím, vlny jsou tu vysoké a všude jsou skály. Nebylo sice nejtepleji, ale obrovská soustava největších bazénů, co jsem kdy v životě viděla, s výhledem na ohromné burácející vlny tříštící se o obvodové zdi nám poskytla důvod tady několik hodin pobýt. V našich cestovních plánech na tenhle den byl ještě přírodní park Masca, maják v Punta de Teno a nejstarší vesnička na Tenerife – nakonec jsme ale stihly jen tu. Po pobytu v bazénech a nejlepší zmrzlině, co jsem za dlouhou dobu měla, už jsme neměly moc času ani energie. Ještě jsme si ale prohlédly přístav a vyhlášené graffiti v Puerto de la Cruz a vyrazily do městečka Garachico založeného už v roce 1496. Je sice maličké, ale posezení pod nádherným obrovským stromem v kiosku na náměstí s výhledem na kostel a radnici nás příjemně osvěžilo a potěšilo. Odsud jsme vyrazily zpátky k nám do Costa Adeje. V prudkých serpentinách se mi ale udělalo nevolno a nakonec jsem byla nucena zastavit. Situace byla tak intenzivní, že jsem auto postavila na odpočívadlo v protisměru, kde bych si normálně zaparkovat netroufla. Když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že přímo proti mně se tyčí náš „Teidík“ osvícený zapadajícím sluncem – úplná pohádka. Život někdy hraje pěkně veselé hry a mně se tak splnilo to, po čem jsem dopoledne toužila – ovšem tou snad nejnepravděpodobnější cestou. Dál už nás čekala jen dálnice a já doufala, že bychom mohly dojet k nám na pláž a stihnout západ slunce – ten den se totiž obloha barvila do obzvláště křiklavých barev. Po pár kilometrech se ale slunce nebezpečně přiblížilo k mořské hladině – no co naplat, tohle jsme nemohly propást. Zastavila jsem u dálnice a nádherné minuty jsme se kochaly tím, jak sluneční paprsky zvolna mizí za ostrovem La Gomera a obloha se halí do odstínů žluté, oranžové, červené a fialové.

Auto jsme měly na dva dny, a tak jsme hned další den vyrazily zase na druhou stranu ostrova. Prošly jsme se nádherným přírodním parkem Anaga a jeho vavřínovými háji, prozkoumaly historické městečko La Laguna (a nakoupily tu dárky na Vánoce) a nakonec skončily na Playa de las Teresitas – pláži s nádherným žlutým pískem.

Protože se moje drahá maminka potřebovala už po týdnu vrátit, byl náš pobyt na Tenerife pěkně nabitý. Daly jsem si jeden den odpočinku na pláži a hned další den jsme se svezly se skupinou turistů trajektem a autobusem na nádherný menší ostrov La Gomera. Skály, zeleno všude okolo, nádherné výhledy a úzké serpentiny, kterými řidič autobusu mistrně kroužil. Po společném obědě, kde nám zaměstnanci restaurace předvedli hvízdavý jazyk silbo, kterým si místní dokážou popovídat až na vzdálenost 4 kilometrů, jsme vyrazily na malý trek. Nikde nebyla ani noha a my šly divokou přírodou, která tu a tam nabídla i ještě zralé ostružiny. Výlet jsme zakončily v malé botanické zahradě s nádherným výhledem, kde byly k ochutnání a ke koupi výborné sušenky ze speciální místní směsi mouk zvané „gofio“.

Naším posledním dobrodružstvím před odpočinkovým dnem na pláži byl výlet katamaránem za pozorováním velryb. Poučené z mnoha výletů různě po světě jsme se ptaly moudře vypadajícího pána, co nám prodával všechny naše výlety, na to, jestli jsou opravdu velryby vidět pokaždé. „Je jich tu tolik, že je uvidíte naprosto jistě.“ Díky současným opatřením bylo možné katamarán naplnit jen z jedné třetiny, a tak jsme měly spoustu místa se uložit a nechat se kolébat rytmem vln. Poležely jsme si ale jen chvíli, protože už na začátku našeho lodního výletu nás posádka pobízela, ať vytáhneme objektivy a zaměříme je na skupinku kulohlavců sieboldových. Nebyly to sice ryby obrovské, ale velké rozhodně ano. Vesele si hrály mezi sebou, podplouvaly naši loď a my měly dost času obdivovat jejich typické velrybí vyfukování vody a plácání obrovskými ocasy. Tenhle zážitek byl rozhodně jedním z nejintenzivnějších na celém našem tenerifském dobrodružství.

Když jsem si pak naše zážitky druhý den sumarizovala na poloprázdné pláži, musela jsem uznat, ze události loňského roku měly (alespoň v mém životě) i mnoho pozitivních dopadů. Pro všechno cestování do Asie a Ameriky jsem skoro zapomněla, že perly hodné pozornosti a prozkoumávání se nacházejí i pár hodin letu od naší kotlinky – a ještě k tomu téměř bez posunu času.

Když jsme z Tenerife v listopadu odlétaly, mamka prorokovala, že v lednu bude zase naše jógové studio nuceno zavřít. Dohodly jsme se proto, že pokud to nastane, tak se sem vrátíme na delší čas jen tak odpočívat a já tu budu točit lekce on-line. K zavření nakonec došlo už v druhé půlce prosince. Tak tu teď sedím na terase (v mikině, protože v prosinci je tu kapku chladněji než v listopadu), kde každé ráno praktikuji jógu, vysílám lekce pro své studenty na sociálních sítích a tentokrát mnohem víc odpočívám. Našly jsem si apartmánek kousek od pláže Las Teresitas, která mě při minulé návštěvě tak nadchla, a vyrážíme na krátké výlety autobusem po okolí nebo na pláž. Nejdál jsme zatím byly ve vedlejší vesnici na silvestrovském treku. Jelikož se vesnice Igueste de San Andrés nachází už v přírodním parku Anaga, je tu neuvěřitelné množství divoce rostoucí vegetace. Až na úplný vrchol jsme sice nedorazily, počasí si zrovna hrálo na apríl a mezi slunečnými momenty silně pršelo, přesto jsme si užily nádherných výhledů a poprvé v životě ochutnaly opuncii přímo z kaktusu rostoucího u cesty. Jak tak ale vzpomínám na listopadová dobrodružství, začínám si říkat, že by to možná už chtělo auto a vyrazit tam, kde jsme to minule nestihly prozkoumat… a taky na zmrzlinu do Puerto de la Cruz. :)

Je taky možné, že zůstaneme u klidného rytmu, tedy alespoň do doby, než se příští týden přesuneme na menší ostrov La Palma, který slibuje ještě méně osídlení a více přírodních krás. O tom ale zase třeba někdy příště. Každopádně kdybyste se chystali vyrazit na Tenerife, tak tenhle ostrov mohu jen doporučit. Autobusová doprava funguje perfektně, vše se dá najít přímo na Google Maps, lístky stojí doslova pár korun a nádherně se tu snoubí vybavenost měst a městeček s nedotčenou divokou přírodou. A lidé jsou tu moudří. Pán, co nám prodával výlety, nám také řekl, že teď je doba transformační, že kdo se naučí fungovat novým způsobem, přizpůsobí se novému rytmu a bude pružně reagovat, tak na tom bude brzy dobře, ovšem ti, co tuhle lekci nepochopí a budou dál lpět na starém uspořádání, pro ty to bude náročné ještě dlouho. Tak uvidíme…

Objednat předplatné