Tapas – vnitřní žár

13. 09. 2018


Slyšel jsem citát, že se na lekci jógy mluví tolik, až se nedostane na samotnou jógu. Možná bych to trochu upravil, že dnes se o józe tolik mluví, až se na její vlastní praxi tolik nedostane. Co to dnes znamená „dělat jógu“?

Párkrát do týdne chodím na vinjásku, občas si dám do těla na aštanze nebo powerjóze, a když se potřebuju vytišit, zajdu na jin jógu. K tomu mám speciální oděv, super-dokonalou podložku, poslouchám Devu Premal a čtu vysoce duchovní literaturu. A hned si připadám jako jogín. Vtipné je, že slovo „jogín“ není z jazykového hlediska správné, podobně jako výčet výše uvedeného neznamená, že je člověk nějak zvlášť pokročilý v józe. Dnes se ve svém povídání o jamách a nijamách dostáváme k tomu, co jógu dělá jógou a co z „jogína“ dělá „jógina“. Ano, na scénu vstupuje tapas.

Tapas znamená disciplínu, dobrovolné přijetí nepohodlí. V základu slova se ozývá ten samý základ jako ve slově teplo. Mluvíme o jistém vnitřním žáru, zapálení pro věc, jisté vášni, která nás udržuje v praxi okolnostem navzdory. Jóga začíná v okamžiku, kdy za sebou zavřu dveře svého pokoje. Skupinové lekce jsou dobré jako jakási společenská událost – kdy člověk vidí, že v tom není tak úplně sám a zároveň načerpá inspiraci pro vlastní snažení.

Je jedno, jestli praxe má podobu heroických a dramatických výkonů zalitých potem, anebo „pouhého“ vnímání svého těla v přítomnosti či tiché modlitby. Je jedno, jestli trvá dvacet minut, nebo dvě hodiny. Stejně zjistíme, že nejtěžší je „rozbalit podložku“ (tedy začít), jak říká stará pravda. Ten ranní okamžik není jen tak. Postupně zjistíme, že ta chvilka na podložce je zásadně ovlivněna tím, jaký byl předchozí večer, vlastně nejen večer, ale celý předchozí den. Zároveň je to konfrontace s lenochem, který se skrývá v každém z nás.

Každodennost umožňuje zázraky

Je to právě každodennost a pravidelnost, která může umožnit zázraky, podobné tomu, jako když voda kapku po kapce vyhloubí důlek ve skále. A je to právě ta každodennost a pravidelnost, která člověka učí udržet svou praxi v jistých mantinelech. Ze začátku mívá člověk tendenci to tam „nasypat“ a připadat si jako „rock star“. Pak přijde druhý den člověk si naopak připadá jako „rock“ a nemůže se příliš hýbat. Ponaučení z podobných excesů je vyjádřeno taoistickým rčením, že vařit se má na mírném ohni (a vidíte i tady je ta symbolika ohně). Osobně toto považuju za velmi důležité. Pro nás bývá totiž lákává možnost udělat si ze života „jógové galeje“: tohle musím, tamto nesmím, zatnout zuby a… známe to: je třeba to dotáhnout co nejdál. Pak se velmi snadno zapomene na to, že nás ta jóga původně i bavila.

Jako malá inspirace může posloužit přístup jednoho baskytaristy. Toho se jednou ptali, jak často cvičí na svůj nástroj. A on odpověděl, že to snad nikdy nedělal. Že o tom hodně slyšel a že ví, že to ostatní hudebníci dělají, ale že to nikdy nepochopil, a necítí vůbec žádnou potřebu to dělat. On se prostě ráno vzbudí, a ještě než vstane z postele, si jen tak brnká třeba dvacet minut, potom zase u snídaně jen tak mimochodem si zase brnká a zkouší nové nezvyklé variace. Mezi řádky vyjde najevo, že na basu hraje, vlastně kdykoliv má volnou chvíli. Jenom tak „mimochodem“ a pro radost. Tohle vnímám jako cestu propojení ahimsy (nenásilí) a tapasu. Věc probíhá, dělá člověka šťastným a člověk se jen tak mimochodem stává virtuózem. My to známe spíš naopak – rozhodneme se (anebo nám to někdo poradí), že budeme virtuózem, a posléze nastupuje řehole. Smyslem by mělo být hledat vyvážený přístup. Na jedné straně to nepřehnat – všichni známe ono „rychle začal, rychle skončil“. Na druhou stranu je třeba jistá vůle k tomu, aby se něco „odehrálo“, protože kdybychom to nechali jen na tom „lenochovi“ v nás, který ví nejlíp, proč zrovna dneska ne (ale tutově zítra, pozítří nebo od příštího týdne), zůstali bychom stále jen v pozici ležmo.

Akční hrdina, lenoch a tělo

Líbí se mi odlehčený popis vnitřní komunikace, ve které vystupují tři entity, říkejme jim akční hrdina, lenoch a tělo. Vždy to začíná akční hrdina – hej hola vy tam, už je ráno! Jdeme cvičit! Odpovídá lenoch: ses zbláznil, zrovna dneska? Např.: Víš, jaká je zrovna fáze měsíce? (svou oblíbenou výmluvu-omluvu ať si každý dosadí sám). A na scénu vystupuje tělo: buďto řekne: Cvičit? Cože? Minule jsem se z toho vzpamatovávalo týden, anebo: jéééé cvičit, hurá, jdeme na to. Akční hrdina je schopen po určitý čas krotit a nutit zbylé dva členy téhle party, ale není to moc příjemný postup. Jako ideální případ může posloužit jeden terapeut, který líčil, jak v relativně pozdním věku začínal s jízdou na kole. Pravidelně, každý den ve stejnou hodinu, sednul na kolo a objel svůj dům. Poté kolo zase uložil. Nenechal se odradit nepochopením svého okolí, které hraničilo s výsměchem, a přidával velmi zvolna, až když cítil, že je opravdu připraven. A výsledek se dostavil – postupně bez heroických výkonů a takový řekněme trvale udržitelný. Cíl je potřeba mít, ale přílišný spěch k němu nás může odvést daleko od žádoucího stavu až ke znechucení a týrání sebe sama.

Druhou nijamou, kterou bych rád nyní zmínil, je svádhjája. Jenom pro udržení kontextu, ve kterém se nacházíme. Nijamy jsou kvality, které naši praxi podporují a je dobré je rozvíjet. Svádhjája označuje studium. Při slově studium zase označuje nás asi trochu xy. Hned se vrátíme do světa různých pouček, dat, a mnohdy abstraktních slov, která jsme se memorovali nazpaměť, aniž bychom kolikrát věděli, k čemu nám kdy budou dobré. To není tento případ. Studiem není myšlena potrava pro intelekt, příp. paměťové fitness – jde o to, abychom informace, které k nám přicházejí, prožili na vlastní srdce. Jógové texty mají podobu jakési mapy našeho vnitřního prostoru. Popis cesty tímto prostorem bez vlastního zkoumání a prožitku je stejně bezcenný. Stejně bezcenný, jako je pro nás popis chuti mangového lassí, bez toho, aniž bychom jej kdy ochutnali.

 


Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket