Když jsem studovala jógovou školu Sádhak, začala jsem se každé ráno sprchovat ledovou vodou – kvůli praxi tapasu, překonání nelibosti a pěstování disciplíny. Za tapas si v podstatě můžeme dosadit nepříjemnou situaci, kterou nás učí zvládnout, vypořádat se s ní a nepustit si ji k tělu. Pro mě bylo takovou situací překonání odporu ke studené vodě, a tak jsem se poctivě sprchovala a nevynechala jediný den. Zamilovala jsem si chvíli, která nastala po sprše, kdy jsem cítila příjemné zahřátí a spolu s ním vědomí, že jsem překonala samu sebe, že jsem silnější, stabilnější, že duch zvítězil nad hmotou. Překonávání nechuti vstávat, protože vím, že první, co budu muset udělat, je jít pod ledovou vodu, jsem brala jako nutné zlo pro dosažení dobra. Jenže potom jsem dostala chřipku, asi týden ležela a ledovou vodu vynechala. Překvapilo mne, že první, co mě napadlo, když se nemoc ohlásila, bylo, že alespoň nemusím do studené sprchy. Tehdy jsem si řekla, že tak bych to asi cítit neměla. A tento pocit ve mně sílil, až mi během stonání něco došlo.

Tapas je přítel, ne diktátor
Tapas je laskavá disciplína, ne „nutitel“, který nás žene k něčemu, co je pro nás nepřirozené. Na této tenké hranici se potom z laskavého otce mění v uzurpujícího diktátora. A tím jóga rozhodně není. Člověk by o sebe měl pečovat a pracovat sám se sebou ve smyslu tapas. Vždy by ale měl myslet především na to, aby svůj vnitřní příbytek kultivoval. Jóga je zlatou střední cestou bez extrémních vychýlení tím či oním směrem. Během doby, co jsem stonala a nesprchovala se, jsem si uvědomila, že ledová sprcha pro mě představuje nepohodlí extrémní a ne takové, které mě někam posouvá a motivuje, ale takové, z něhož si vlastně sama vytvářím blok, který je třeba překonat, abych se cítila dobře. Poznala jsem, že úzkost, kterou mi překonávání nechuti k ledové sprše přináší, je větší než hřejivý pocit užitku po jejím ukončení. A tak jsem se sprchovat přestala. Vědomě jsem se rozhodla a věděla jsem, proč.

Žádný extrém nekultivuje, ale stresuje
Tapas nás učí rozeznávat záměry našeho jednání, kdy bychom vždy měli vědět, proč co děláme, a to vše by mělo vést ke kultivaci našeho nitra. Když se o Vánocích (a nejen o nich) přejídáme, plníme se jídlem, které nám chutná, a přeplňujeme se jím, až nám z toho není dobře. Proč to děláme? Snažíme se zaplnit něco v nitru, co jinak zaplnit nedokážeme? A proč to dotahujeme do extrému a nepřestaneme, když cítíme, že už máme dost? S tím tapas pomáhá, pomáhá nám rozlišit, kdy je nám naše jednání ku prospěchu a kdy škodí a uvrhuje nás do tamasu, i když se to na první pohled tak jevit nemusí. A takové přeplnění z přejedení je typický tamasovský stav, kdy jsme leniví, těžcí a připadáme si tupě, dost možná si vyčítáme, proč jsme tak konali a proč jsme nepřestali včas. V této rovině funguje tedy praxe tapasu jako laskavý dohled, který nás upozorní, kdy už přeháníme a jdeme do extrému.

Zhubnout nejen kila, ale především temné myšlenky
Tapas ale nabízí pomocnou ruku i v další rovině, a to v dodržování režimu, který jsme si nastavili pro hubnutí. Protože hubnutí není jen o ztrátě kil, která jsme nabrali v rámci svátečního obžerství. Chceme-li se nadbytečných kil, která nás trápí a svazují, zbavit nadobro, musíme opět začít zevnitř a nejprve zhubnout temné myšlenky, které nás vedou k zajídání problémů nebo k podléhání opojné chuti jídla. Řešením jistě nebude nastavení přísných restrikcí, které zvládneme dodržovat maximálně měsíc a poté se skrze jedno či dvě sešlápnutí z určené cesty vrátíme do starých vyjetých kolejí a upadneme demotivovaní do tuposti a letargie tamasu. Protože není tapas uzurpující diktátor, dává nám pochopit nejen nutnost určité přísnosti ve smyslu sebekázně, ale také laskavosti ve smyslu chápání vlastních potřeb a nepřekračování mezí, za něž již nedosáhneme.

Člověk by nikdy neměl jít proti sobě
Dodržování přílišně přísných opatření, jímž sice překonáváme nelibost a domníváme se, že sami sebe kultivujeme, lze přirovnat k nucení se do sprchování ledovou vodou, o němž jsem hovořila o pár řádků výše. Dost možná, že nám ono přemlouvání se přináší více škody než samotná opatření užitku: máme hlad, jsme vyčerpaní, unavení, všechno nás bolí, nemáme chuť ani sílu dál pokračovat. V takových chvílích tapas ukazuje, jak důležité je dodržovat i disciplínu tolerance a pochopení vůči sobě samému a nastavit pravidla tak, aby vycházela z naší vlastní podstaty, a aby tedy jejich dodržování bylo pro nás přirozené. A když se zastavíme, zavřeme oči a obrátíme pozornost dovnitř, jistě dokážeme rozpoznat, kdy pro nás překonávání nelibosti smysl má a kdy ne, protože tím jdeme proti sobě, proti své přirozenosti. A proti sobě by člověk nikdy chodit neměl. Právě toto poznání tapas přináší. Jakmile ho dosáhneme, nemusíme se obávat, že by se nám nepodařilo zhubnout nebo že bychom následně ideální váhu neudrželi.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com