Tanzanie – čistá a voňavá Afrika

10. 06. 2019


Čtyřicet lvů procházejících přes stanový tábor, tři stovky slonů napočítaných za dvě hodiny, tisíce pakoňů následovaných dalšími tisíci zeber. Jezero plné hrochů, krokodýli válející se na břehu řeky. Leopard odpočívající ve větvích akácie. To jsou jen zlomky zážitků z Tanzanie. Ze země, která voní a je čistá.

Že Afrika voní, řekla už Karen Blixen ve svých Vzpomínkách na Afriku. Uvědomila jsem si, že do chvíle, než jsem vstoupila na africkou půdu, jsem vůbec netušila, co tím myslela. Měla pravdu, voní. Skutečně je cítit jen svěží a čistý vzduch. Je to z velké části dáno nadmořskou výškou, protože Tanzanie se nachází na území Velké příkopové propadliny neboli Východoafrického příkopu (Great Rift Valley). Paradoxně propadlina ani příkop v tomto případě neznamenají nic hlubokého, ale naopak vysokého. Po celou dobu putování severním okruhem jsme pobývali ve výškách od jednoho tisíce až do dvou a půl tisíce metrů nad mořem. Někdy i výš.

Země národních parků

Tanzanie je obrovská země rozkládající se na bezmála jednom milionu kilometrů čtverečních (přesně 945 090 km2), ale čítající jen 54 milionů obyvatel. Tanzanské národní parky patří bezesporu k těm nejznámějším a nejvyhlášenějším na celém světě. V této chvíli tu najdeme 16 národních parků na rozloze čtyřiceti dvou tisíc kilometrů čtverečních. K tomu ještě připočítejme několik přírodních rezervací a chráněných vodních rezervací. Nikde jinde neuvidíte v jednu chvíli migrovat dva miliony pakoňů doprovázených třemi stovkami tisíc zeber, a k tomu můžete ještě přidat nějakých čtyři sta tisíc gazel.

My jsme pro svou cestu zvolili ten nejznámější a nejfrekventovanější severní okruh, který nás zavedl od břehů Viktoriina jezera do Národního parku Serengeti, přírodní rezervace Ngorongoro a Národního parku Lake Manyara. Naše putování jsme zakončili překrásnými výhledy na nejvyšší horu Afriky, Kilimandžáro, která se tyčí nad stejnojmenným národním parkem.

Výhled na nekonečné pláně

Když jsme vjížděli na třídenní safari do Serengeti, zase jsme neměli ponětí, co znamená „nekonečné pláně Serengeti“. A opravdu – ty pláně jsou skutečně nekonečné. Seděli jsme v džípu a pozorovali takřka neměnný výhled na obrovské plochy porostlé v této době již vyschlou trávou, z které sem tam vystupovaly osamocené akácie poskytující zvířatům tolik potřebný stín, ale také úkryt pro téměř nezahlédnutelné leopardy. Na těch skoro jednotvárných pláních se jen tak procházely majestátní žirafy, kolem kterých ladně poskakovaly gazely. O pár set metrů dál ve stínu akácie postávalo menší stádečko pakoní, které zcela nezbytně doprovázely zebry. A mezi tím vším se občas vyskytla menší či větší rodina slonů.

Náš řidič a zároveň průvodce Amos bez přestání ukazoval vpravo vlevo na další a další zvířata. Vůbec nechápu, jak mohl řídit na těch neuvěřitelně příšerných cestách, a ještě vidět všechna zvířata, která my bychom bez jeho upozornění ani nezahlédli. Jednou prostě zastavil a poprosil o dalekohled. Kouká někam za nás a najednou vykřikne: „Leopard!“ Zírali jsme do větví akácie, kam vehementně ukazoval. Nic. Dokonce ani s dalekohledem. Ale přece jen tam byl. Dalo nám sakra práci, než jsme rozeznali dokonale maskované tělo leoparda, jak se líně rozvaluje na větvi.

Piknik s hrochy

Byl čas oběda, tak nás Amos vzal na „picnic place“ u jezera hrochů. Nejprve jsem si myslela, že je to jen název. Když jsme dorazili na místo, nic zvláštního nebylo vidět, jen zabudované stoly s lavicemi a slunečníky, kde v klidu obědvali další turisti. Teprve když jsme vystoupili z auta a došli k nedalekému zábradlí, zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Přede mnou se rozprostíralo nevelké jezírko, ve kterém byla hlava na hlavě snad stovka hrochů. Líně se váleli ve vodě, jen občas se některý nerudný jedinec ohnal po svém sousedovi. Vypadali mírumilovně, ale byli tak obrovští, že už věřím, že jsou tak nebezpeční. Pár hodin poté jsme se brodili řekou, kde kousek od nás plavali další hroši. Chtěli jsme zastavit v řece, že budeme mít skvělé fotky. Amos odmítl zastavit, že jsme příliš blízko, a kdyby se prý naštvali, nemáme šanci ujet. Moc jsme ho nepřemlouvali.

Otevřená střecha džípu poskytovala naprosto ideální možnost pro pozorování a focení zvěře na všech stranách auta. Přelézali jsme ze strany na stranu a pokoušeli se o ty nejlepší záběry pštrosů, šakalů, hyen, nebo dokonce lva pořádajícího čerstvě uloveného pakoně. Pozorovali jsme supy kroužící nad mršinou nebo krokodýly válející se na břehu říčky. Doposud mne nikdy nenapadlo, že rozpoznat krokodýla na břehu není zase tak snadné. Dokonale splývali s barvou hlíny a některé jsem zahlédla až ve chvíli, kdy se pohnuli směrem k vodě.

Řev osamoceného lva

Poslední večer v Serengeti nás v táboře upozornili, že v noci asi uslyšíme lví řev, protože pár set metrů od tábora se právě procházel osamocený lev. To, že po setmění platil přísný zákaz opouštět stan, začalo dávat větší smysl. Ráno jsem byla trochu zklamaná, protože žádný řev slyšet nebyl. Po snídani jsme nasedli do džípu a vyrazili směrem ke kráteru Ngorongoro. Ale sotva jsme vyjeli, zjistili jsme, že právě kolem stanů, které jsme před chvílí opustili, prochází celá smečka lvů. Amos okamžitě zajel na lepší místo a my mohli pozorovat, jak pár metrů od nás prochází neskutečná spousta lvů – samic, mladých lvů i mláďat. Celkem jsme jich napočítali třicet osm. Vůbec si nás nevšímali. Prostě kolem nás prošli, jako bychom tam vůbec nebyli. Pozorovali bychom je nejraději ještě mnoho hodin, ale čekala nás dlouhá cesta po prašných silnicích do kráteru Ngorongoro.

A to byl úplně jiný zážitek. Nejprve jsme s džípem museli vyšplhat do výšky přes dva a půl tisíce metrů, abychom se přehoupli přes okraj kráteru. To byl výhled! Před námi se najednou rozprostřel pohled do téměř dokonalého kruhu o průměru dvacet čtyři kilometry. Stěny kráteru klesaly o osm set metrů do hlubin, aby uzavřely tisíce zvířat v nádherné krajině plné zeleně a jezer. Sjeli jsme na dno kráteru a s desítkami dalších aut jsme zvolna projížděli mezi pasoucími se pakoni, opět doprovázenými zebrami. Zvířata si nás vůbec nevšímala, prostě kolem nás procházela, občas se nám připletla nějaká gazela nebo zebra do cesty, zase jako kdybychom neexistovali. Snad bychom si na ně mohli i sáhnout.

Kolonie plameňáků

Posledním národním parkem, který jsme měli možnost navštívit, byl Lake Manyara. Rozlohou z těch tří nejmenší, pouhých 644 čtverečních kilometrů. Lake Manyara je proslulé svými koloniemi několika druhů plameňáků. Amos nás ale neustále upozorňoval, že asi žádné neuvidíme, protože je příliš vysoká hladina vody. K jezeru jsme přijížděli bez velkých očekávání, protože přece nic neuvidíme. Ach, jak jsme se mýlili! Plameňáků zvolna kráčejících ve vodě byly snad tisíce. Ta růžová záplava vždy jako na povel zanořila hlavu do vody a v naprosto stejný okamžik ji zase zvedla nad hladinu. Mezi nimi se brodily nebo poletovaly další desítky druhů vodního ptactva, které byly z břehu pozorovány stády pakoní a zeber, občas osamoceným hrochem. A nesmím zapomenout na paviány. Ti nás doprovázeli úplně všude. Dokonce nám jeden skočil do auta a pokoušel se ukrást tašku v domnění, že je v ní jídlo.

Loučení s výhledem na Killimandžáro

A tady naše cesta bohužel končila. Ovšem přece nemůžeme odjet z Tanzanie, aniž bychom viděli Kilimandžáro. Na výstup na tuto nejvyšší samostatně stojící horu světa jsme bohužel další týden času neměli, museli jsme se spokojit jen s úchvatným pohledem na její věčně zasněžený vrcholek pouze z jejího úpatí. Měli jsme štěstí, byla vidět v celé své kráse.

Pohledem na tuto neuvěřitelně malebnou horu jsme se v duchu loučili s pevninou, a jako by i nebe litovalo našeho odjezdu, začalo znenadání pršet. Rozloučili jsme se se svým skvělým průvodcem a nás už čekal jen krátký let z letiště Kilimandžáro na ostrov Zanzibar, kde jsme měli v plánu týden lenošit na březích Indického oceánu.

 

 


Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket