Tantra - cesta srdce

09. 12. 2016


Tantra je o přítomnosti. Tantra je o tom, že bereme život tak, jak je. I svůj příběh. A přesto víme, že je to jen příběh a my nejsme ten náš příběh, jakkoli dramatický, zajímavý či intenzivní může být.

Další návrat domů. Z Indie přes Bali zpět do Čech. Dlouhá cesta přede mnou…

Když jsem se poprvé vydala do Indie hledat, co je to tantra a jaké je vlastně to propojení jógy a tantry, netušila jsem, co mě tam potká a jak spletitá ta cesta může být. Přes všechno to tantricko-jógové praktikování, cvičení, meditace, dýchání, rozjímání, babrání se ve svém stínu, a já nevím co ještě, jsem často měla pocit, že se ztrácím. Nádechy mezi hlubokými ponory, ať už do svého mikrosvěta, nebo makrosvěta. Prý si domov nosíme stále s sebou, ale po několika letech v Asii a životě v obrovském kulturním a kastovním rozptylu často přišly i pochybnosti. Celý tento multikulturní, multietnický a také osobně-smažící proces ale začínal nabírat určitý směr. Konečně po mnoha letech jsem znovu začala cítit své srdce. A jeho sílu.

Hledala jsem, co je to tantra. Nechtělo se mi věřit, že je to to, na co ji okleštil Západ. Tantra přeci nemohou být jen intimní masáže či extempore guruů parazitujících na zranění žen a jakási sexuální nauka. Ne, to opravdu není podstata tantry. Přesto, i kdybych chtěla, nyní po těch letech křižování zeměkoule sem a tam a hledání venku i uvnitř nedokážu stále její obsah vyjádřit pár slovy.

Tantra je o přítomnosti. Tantra je o tom, že bereme život tak, jak je. I svůj příběh. A přesto víme, že je to jen příběh a my nejsme ten náš příběh, jakkoli dramatický, zajímavý či intenzivní může být. Tantra je spiritualita orientovaná na svět. Využívá to, co svět nabízí. Stavíte se čelem k tomu, co je. Ke svému světlu i stínu. Ať už skrz meditace, rituály, práci s energií, nebo třeba v jógových pozicích. Vnímání. Cítění. Transformace vědomí.

Můžete se ponořit i do rituálů tantry pravé ruky, práce s elementy, božstvy, bohyněmi zastupující 10 základních energií a směrů vesmíru… Mantra + yantra = tantra. Šiva lingam zasazený v jóni, čisté vědomí Šivy a energie Šakti. A skrz to vše cesta ke své vlastní podstatě. K Bytí.

Co je tantra?

Tantra je o práci s energií. Ano, i s tou sexuální, je-li někomu libo, a pokud se u toho cítí šťastný. Stejně jako jídlo či spánek, sex je součástí našeho života, i když se často limituje na vybíjení libida, nebo naopak historicky potlačuje z nejrůznějších kulturních důvodů. Zde stejně tak jako při praxi jógy nebo plnění pracovních úkolů platí oblíbené: Neznásilňujme se. Na Západě ani na Východě. Vydáte-li se do zákoutí „sexuální tantry“, zdravý rozum a pochybnosti jsou na místě. Stejně jako v náboženském světě antisexuality i ta supersexuální neo-tantra je plná dogmat.

Ale co je na celé tantře nejdůležitější, je srdce. Ta věc v hrudníku, která posílá více elektrických signálů nahoru do mozku než mozek zpátky jí. Naše srdce má obrovský informační potenciál, který si ale často neuvědomujeme, protože jedeme na autopilota. Ale naše srdce na nás mluví a mnohdy má na věci jiný názor. A pokud opravdu nenasloucháme, onemocní. Anebo se postupně prostě odpojíme od toho krásného a plynulého v našem životě – spontánnosti. A místo přírodního zákona, který hovoří o minimu snažení a maximu lehkosti bytí, se dřeme, jsme vyčerpaní a výsledky v nedohlednu.

Nemoci fyzického těla jsou zvláštní věc. Projevení ne-moci (tj. nedostatku moci) v tom fyzickém těle je až koncová záležitost. V komplexním sendviči našich těl, od kauzálního přes mentální, astrální a energetické po fyzické, je to fyzické tělo to hmotné, hmatatelné. Matérie. Cosi, čeho si snadněji všimneme. A tak informace z naší duše či kauzálního těla proudí skrz myšlenky, emoce, energetické projevy do fyzického těla. Pokud bychom dokázali zachytit informaci dříve, než se projeví v našem mase a orgánech, a provedli patřičnou změnu své životní navigace, měli bychom to snazší. Ale zatím jsme, zdá se, na vývojovém stupni, kdy potřebujeme trpět skrz naše fyzično. A tak si to dáváme přes fyzické a materiální utrpení a jsme ne-mocní s ledasčím.

Když promluví srdce

I moje srdce na mě začalo takto promlouvat mnohem dříve, než jsem mu věnovala jakoukoli pozornost. Jeho řeči jsem si všimla až poté, co mi přestaly fungovat ruce. Nejdřív jedna a pak druhá. Odstavilo mě to na několik měsíců z pracovního procesu i běžného života, a tak jsem měla čas se konečně trochu zamyslet a procítit. Upřímně, asi poprvé jsem se začala zabývat tím, co se děje v mé hlavě a mém srdci. Později, při studiu energie čaker, jsem si uvědomila propojení rukou a srdce – srdeční čakry. Ano, ruce jsou prodloužením srdce. A je dobré dodat, že kůže je orgánem srdce. A co se s ní děje, může mít také ledacos společného s tím, jak se cítí naše srdce.

Sedím na letišti, pozoruji západ slunce za mořem, moje letadlo na přelet mezi indonéskými ostrovy už dorazilo a vykládají se z něj kufry. A moje srdce mluví. Cítím teplo v hrudníku a to milé šimrání v celých pažích, jak na mě mluví svou řečí. Jakási tajná spojnice mezi mimickými svaly a srdcem vyloudí na mé tváři úsměv a já si vzpomenu na tu nejdůležitější a nejsilnější praxi, která srdce probouzí, a to je vděčnost. „Always remember the power of Gratitude,“ připomínal nám letos na satsanzích Mistr Sri Prem Baba. Chodila nás na jeho přednášky pravidelně více než stovka z různých koutů světa. Odpovědi na nevyřčené otázky v mé hlavě, prostor pro němé sdílení, ticho a cesta k srdci.

Ano, ne vždy se mi chtělo generovat vděk za cokoli. Zvlášť, když je zrovna člověku fakt mizerně a má pocit, že zažívá temnou noc duše. Ale je to, zdá se, o rozhodnutí a cviku. Takové mentální dřepy a bojovníci. Na co zaměříme svou mysl, tam proudí energie. Naše mysl má neuvěřitelný potenciál, který se však, když nevíme, co se děje v naší hlavě, vyplýtvá na denní snění a nevědomé mentální rozhovory a kdo ví, kam ještě.

Co se týče „praxe vděčnosti“, připomínat si to dobré, za co opravdu vděční být můžeme, jde. A zjišťuji, že takových věcí je vlastně stále více. Je to jako lavina vřelosti, když je člověk ochoten dát jí to počáteční momentum, pozornost a prostě to zkusit. Pak to jde často už samo. Hormony blaha, které se následně vylučují, jsou dokonce i vědecky prokázaným lékem na deprese. Tady to máme. Asi v tom bude mít prsty kombinace dopaminu a serotoninu. Už od školy mě fascinuje biochemie mozku v praxi.

Vděčnost za to ostatní, co na první pohled za dobré nepovažujeme, to už je pro nás vyšší level a přichází postupně, když se rozmotávají uzlíky na našem vědomí a my začínáme vidět „The Big Picture“ – ten Obraz. Jako když člověk skládá puzzle, stojí přímo u toho svého velkolepého životního obrazu a lepí jeden malý puzzle dílek za druhým, než konečně poodstoupí a uvidí ten celek.

Vzpomínky těla i mysli

Postupně skládám a lepím kousíčky Pravdy dohromady a vlastně jsem ohromně zvědavá, jaký obraz z toho celého vyleze. Zatím je to jen krok za krokem a někdy náhledy z odstupu, které mi dávají sílu jít dál. A odvahu objevovat svoje srdce. Prociťovat záškuby a děje v celém těle, jak se uvolňuje stará uvězněná energie – rozpouštění náročných vzpomínek těla i mysli, která způsobila, že se srdce zavřelo. Však to známe. Je to jako otvírat dvířka od sejfu. Náš sejf má mnoho pojistných dvířek a ten poklad je pečlivě ukrytý za tou mnohačetnou, téměř neprůstřelnou stěnou. Proč ho tak schováváme, by asi byla otázka na místě. Myslím, že to hodně souvisí se strachem. V určitý moment svého života, už jako děti, jsme se setkali se situacemi, které byly těžké, často nesnesitelné. Aby nás to úplně nepoložilo, a hlavně, aby se to už pokud možno neopakovalo, začali jsme utahovat závity, zavírat dvířka a stavět okolo sebe zeď. Přestože nebezpečí pominulo, zdi zůstaly. A proto se situace – takové testery na naši reaktivitu – opakují. V pubertě, v dospělosti. Reagujeme a posilujeme to zdivo. A nakonec nás něco třeba donutí změnit strategii. Místo zavírání a stavění, otevírat.

A když mám pochybnosti, jestli to vůbec mám šanci dát (nebo kolik inkarnací mi to ještě bude trvat), vzpomenu si na slova moudrého Mistra. A zapínám „tlačítko“ vděčnost. Za to, co se mi doposud dostalo. A nebylo toho málo. A lehký úsměv se mi vrací zpět na tvář a srdce bije. Jsem tu, jsem naživu a nastupuju opět do letadla, které mě posune zase o kousek blíže k české kotlince a další cestě. Netuším, co mě tam čeká, ale asi jako vždy, nakonec jediné, co funguje, je, když to pustím a prostě se nechám překvapit. Cítím obrovský záchvěv nejistoty a strach. Nádech, výdech. To je moje jóga – učit se navigovat (či se nechat navigovat) přes moře nejistoty.

Měj, ale nelpi

Kdesi v hloubi víme, že naše životní jistoty jsou beztak jen zdánlivé, nic netrvá věčně. V buddhistických chrámech se tibetští mnichové při cvičení vzájemně dotazují: Co je trvalé a co je pomíjivé? Plesk, plácnou rukama – pomíjivé mine takhle rychle. Asi. Možná i pomaleji. Ale mine.

Přesto se rádi chytáme těch zdánlivě stabilních stébel. Stébel typu letový řád, nebo jakýkoli řád. Očekávání, samozřejmost. Pořád a po-řád dostáváme další lekce. Jediná jistota v našem životě je změna a notná dávka nejistoty. Často nás z té nejistoty až svírá.

Do Prahy se nakonec dostávám s 24hodinovým zpožděním, jehož část jsem strávila na letištích a pak v Emirátech u hotelového bazénu v překypujícím luxusu. Jak symbolické. Měj, ale nelpi. Tantra v praxi. A tak i díky poruchám na letadle jsem měla čas podívat se dovnitř a otevírat další dvířka a zjistit, co je za nimi. Je to jako když potkáte nejlepšího přítele. Akorát tenhle je stále s vámi. Nic neočekává, neulpívá a má vás bezpodmínečně rád. To za to seznámení stojí.

 


Jóga Dnes Konference
Mala Collective
Energy Studio jd
JógaMarket