Tak už si konečně užívej!

05. 10. 2018


Před několika lety jsem podnikla v rámci přibližování se k neznámému společný cyklo-výlet se svou mámou. Naložily jsme kola do auta, odjely za Prahu a celý den se vozily krásnou přírodou....

„Nemůžeš dosáhnout osvícení, pokud nenávidíš vlastní matku!“ Pravila mi kdysi při mém prvním retreatu v Indii jedna moudrá žena, učitelka buddhistických meditací v podhůří Himálají. Dost mě zaskočila svým vhledem do černých zákoutí mé duše. Až tak to mám? A tak mne čistě prakticky motivovala k hlubšímu zkoumání mého mikrokosmu.

Takže dlouhá cesta přede mnou, říkala jsem si. …a na cestu se vydala. Svým vlastním tempem, s mnoha odbočkami, a občas se mi ta motivace musela připomínat. Neb krásné rčení praví: „Pokud si myslíš, že jsi osvícený, běž bydlet s vlastní matkou.“ Já bych dodala, že není hned nutné bydlet se svou původní rodinou pohromadě, ale pěkně se to trénuje čistě mezilidským kontaktem. Učíme se mnohé na báječné projekční ploše svých předků. A přináší nám to i hlubší pochopení sebe sama.

Před několika lety jsem podnikla v rámci přibližování se k neznámému společný cyklo-výlet se svou mámou. Naložily jsme kola do auta, odjely za Prahu a celý den se vozily krásnou přírodou. Afinitu k přírodě a cyklistce máme v rodině. Počasí nám přálo, všechno se tak nějak docela dařilo, jen mi pocit „perfektního teambuildingu“ dcery přibližující se ke své matce čeřily ozývající se komentáře, co a jak nefunguje. Štvalo mě, že si kazíme vlastně hezký (a velmi nestandardní) den, tak jsem se otočila a asi i docela odsekla: „Prosím tě, tak už si konečně užívej!“

Situace se nějakým způsobem změnila, jely jsme mlčky a po několika hodinách dojely k autu, které parkovalo u řeky. Když jsme nakládaly kola, moje máma najednou řekla něco zásadního: „No jo, já si vlastně vůbec neužívám.“ Aha, moment pro nás obě. To bylo vůbec poprvé, co jsme kdy otevřely téma užívání si života. Naprosto neznámá sféra. Objevil se nám hluboký a důležitý aspekt, který se u nás v rodině předával z generace na generaci – ženská linie trpitelek a mučednic. Zarytý pocit nedostatku a chudoby a kritický pohled na „užívání si“ okořeněný přísnými pravidly církve a askeze. Naše předkyně zažily války a hladomor a hodně utrpení, a velmi je to poznamenalo. A generačně se přenesla dále chybějící péče o sebe a své potřeby, své vlastní blaho. Snaha sloužit druhým za každou cenu, která ale v druhých ne vždy vzbuzuje respekt.

Pokud člověk zanedbává sebe a nedokáže přijímat, kolik toho může opravdu dát druhým? Ó jak je důležité naučit se pečovat dobře sama o sebe a vědět, co vlastně potřebuji. I duchovně založený člověk si zaslouží potěšení ze života.

K tomu, abychom si ale dovolili pustit si do života hojnost a radost, potřebujeme se podívat na svá vnitřní „NE“, která nám v tom brání. Něco v nás, co si zakládá na tom, že chce trpět. Říká se, že největší závislost máme na utrpení. Protože to je to, co známe. Tak si ho neustále replikujeme v nejrůznějších životních situacích. Protože žít opravdu svobodně a „tvořit si své vlastní štěstí“, to chce vlastně spoustu odvahy zkusit něco nového.

Hojnost, užívání si a plynutí v oblasti matérie vnímám hodně jako ženskou energii. Máter neboli matka. Vztah k tomu materiálnímu, zdá se, souvisí i se vztahem k matce. K bio matce i matce zemi a zemi, ve které žijeme.

Pěkně mě v „tématu hojnosti“ proškolil kamarád, který má celkem zdravá finanční přesvědčení, a v mnohém mi pomohl oprostit se od některých mých negativních – vnitřních závislostí na tom za každou cenu šetřit a omezovat se a stresovat se nedostatkem (ano, tyhle věci jsem okoukala a podědila). Jednou jsem byla u něj na návštěvě, nebylo mi dobře a potřebovala jsem se přesunout z bodu A do bodu B. „Vezmi si taxíka,“ nabádal mne. „Ne, to si nemůžu dovolit,“ prohlásila má vnitřní trpící asketka. „Radši dolezu na autobus a pak to dojdu.“ „Vypadáš hrozně, já ti toho taxíka stejně zavolám.“

Před domem se objevilo velké černé auto. Ne jen tak ledajaké auto. Z něj vyskočil řidič v obleku i s čapkou, otevřel mi dveře: „Kam to bude madam?“ A tak jsem své v tu chvíli bolavé a menstruující tělo poprvé v životě přepravila limuzínou. A ta jízda byla pro mne mnohem významnější než jakékoli semináře na finanční přesvědčení a užívání si života. Byla to doslova vnitřní pračka na to, jestli můžu, nebo nemůžu, a jak můžu. A asi nemusím dodávat, že to auto mne tenkrát vezlo … k mojí matce.

Podobné pocity jsem pak zažila při první cestě na Bali, kam jsem vyrazila jako lektorka jógy: nádherné luxusní domečky a retreat centra, kde jsme bydleli během cesty, která nás zavedla za krásami tohohle magického ostrova, byly pro mne takovým šokem, že jsem se prostě rozplakala. „Užívej si!“ nabádala mne kamarádka, která žije na Bali a ty mé cesty organizuje. A já musela sama době přiznat, že vlastně až tak moc nevím, jak se to dělá. Souvisí to s pocitem toho, „co si zasloužím“.

Na Bali jezdím už několik let, obvykle po tom, co strávím pár měsíců v Indii, a pokaždé je to pro mne trochu kulturní šok oproti mému prostému životu v Indii. Ale učím se tím mnohé. Člověk se totiž učí praxí. Tímto nechci tvrdit, že užívání si života souvisí s pobytem v luxusu. Užívat života a radosti si lze i v jednoduchosti, samozřejmě. To je pro mne osobně vlastně i mnohem snazší. Radostné chvilky z toho, že si můžu uvařit, na co mám chuť, mám kde si užít svou ranní praxi, mít volný přístup k pitné vodě, cítit vůni kvetoucích stromů, setkat se s přáteli, s rodinou … a vyprat oblečení v pračce, to jsou pro mne věci, které získaly punc „luxusu“ tím, že trávím tolik času mimo rodnou kotlinku povětšinou v celkem prostých podmínkách severní Indie. Těch pár doslova luxusních lekcí, které bych normálně považovala za něco, „co si nemůžu dovolit“, pro mne byla ale taková léčba šokem na má finanční přesvědčení, že se pomalu přetransformovává to staré zaseknuté „to nejde“. Prvočakrová témata. Pusť (chlup) a může ti přijít něco nového. Pak se ale potřebuješ otevřít, abys to dokázala přijmout.

Tohle vše pochopitelně souvisí i se sebeláskou a sebepřijetím. Velké to téma nechtěných dětí. Nepřijetí svými rodiči přináší zpochybnění své vlastní existence, protože nebyla tak nějak samozřejmostí. Uvnitř naší bytůstky se vytvoří takové to: nezasloužím si. Třeba už od blastuly. Já jsem na své cestě objevila hluboké bolavé „nezasloužím si“ v podobě „nezasloužím si ŽÍT“. Ono „žít“ a „užít“ už si je velmi blízké i v písmenkách. V běžném životě se projevuje třeba tak, že způsobuje nečekané komplikace i v situacích, které bych si „normálně“ užít mohla. Kousance a záseky v podobě vnitřního záškodníka. Právě to „NE“. A pokaždé, když ho potkám, vyžaduje to velmi jemnou práci. Protože to NE není nepřítel, ale nepřijatý kousek mne samotné, který způsobuje, že v krásných chvílích, kdy bych si mohla užívat života, vymýšlí vylomeniny, nehody a zranění, aby to nebylo tak snadné. Ale naposledy, když jsem si na jednom takovém pěkném cyklovýletu čerstvě po návratu z Asie ukopla palec a řinula se mi z něj spousta krve, musela jsem se usmát na svého vnitřního záškodníka. Já vím, že seš to ty. Ano, zrovna v tuhle chvíli mám krásný den. Vím, že zase vykukuješ, protože jsem ti chvilku nevěnovala pozornost. Ale víš co, užijeme si ten hezký den spolu. Podívej, jde to i jinak. Ano, jsi kousek mne. A vždycky asi budeš, protože jsi prostě kousek mého příběhu. Ale podívej, jak jsme to dali a kolik jsme toho už zažili, prožili a jak daleko došli. Má to smysl. Asi víc, než kdybych ne-žila. Zalepila jsem palec, nasedla na přívoz a pokračovala v cestě po druhém břehu Vltavy.

Náš záškodník totiž souvisí s přijetím sebe sama. Se všemi svými chybami. A je to celkem cesta. Sem tam bolavá, to nepopírám. Ale, věřím, že někam vede J. Třeba k tomu, že si konečně dovolíme žít a užívat si.

Cesta k přijetí své existence a těch, kteří nám ji nadělili. Tak přeji krásné vyladěné léto a nechť v nás všech vzkvétá (sebe)pečující aspekt, energie plynutí, kreativity a také jemnost a laskavost …i sama k sobě.

 


Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket