Všude kolem sebe vidíme staré lidi. Jsou pomalí a vrásčití. Odpuzují nás, bojíme se jich, přehlížíme je. Prezentují pro nás něco, čeho se bojíme. Na co se netěšíme. Stářím všechno končí. Mnoho lidí se jej ani nechce dožít. Nechtějí skončit odkázaní na někoho, nechtějí se počurávat, ztratit soběstačnost. Nedochází nám, že zestárnout s někým je výsada, a ne obtíž.

Smrt k životu patří

Zima života. Stáří nevyhnutelně předpovídá smrt. Ta ale byla dříve přirozenou součástí života. Stejně jako stáří. Předkové byli oslavováni jako úctyhodní kmeti a ceněni za to, čeho dosáhli. Dnes je to mnohdy naopak. Zbavujeme se stáří a jeho připomínek. Staří lidé nám připadají nepotřební, a tak je zavíráme do ústavů, abychom se na ně nemuseli dívat. Globalizuji. Není to tak vždy a všude. Jen se snažím naznačit, že pohled na stárnutí a stáří se v dnešní době oproti minulosti výrazně změnil. Jak v tom může pomoci jóga? Vnitřní praxe dovádí k tomu, že bychom se neměli upínat na to, co je venku (vrásky, moč, pomalost), ale na to, co je uvnitř (životní zkušenosti, klid, pokora, moudrost). S takovým přístupem se náhle zjeví zcela nový a jiný pohled na stáří a my jej uvidíme v plné kráse a kouzlu, které skýtá.

Důvěra a harmonie

Babička pohupující se v houpáku a pletoucí svým ratolestem několikátý svetr. Děda popíjející lahvové pivo a plnící si dýmku chutným tabákem. Nemluví spolu, ale přesto si rozumí. Panuje mezi nimi harmonie budovaná desítky let, kdy se na sebe podívají a bez mrknutí oka vidí, co ten druhý očekává, chce, myslí si. Mohou se na sebe spolehnout, mohou si věřit. Bojí se o sebe, a když přijdou nemoci, jimiž chátrá fyzické tělo nebo mysl, trpí, protože sledují, jak se jejich drahá polovička, člověk, s nímž strávili třeba polovinu života, ztrácí před očima. Mají ale tu čest, že ji mohou doprovodit na konec cesty a být jí po boku stejně tak, jak to činili v době, jíž si pamatují. Není to něco krásného, co bychom měli obdivovat?

Spokojení sami se sebou

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč mívají vnoučata tak skvělé vztahy se svými prarodiči? Babička a dědeček jsou totiž klidní. Něco si prožili, něčím si prošli. Už vědí, že nemusí nikam spěchat. Nikam se honit. S nikým se hašteřit a hádat o vlastní pravdu. Na své životní cestě možná udělali řadu přešlapů, chyb. Ale museli je přijmout a jít dál, srovnat se s nimi a naučit se mít rádi tak, jak se mají. A i když to bylo často třeba těžké nebo nesnesitelné, zvládli to. Milovali sami sebe a milovali se navzájem. A potom milovali svoje děti. A potom jejich vnoučata. Stáří prezentuje jedinečnou a všeprostupující čistou lásku, která nebere, jen dává a nechce nic na oplátku. Vytrvalou lásku, která urazila dlouhou cestu, aby se dostala až tam, kde se nachází nyní. To je hodno obdivu, a ne odsouzení.

Učme se od starých lidí

Stáří v konečném důsledku prezentuje to, o co se snažíme v jógové praxi. Nechat vše plynout. Neulpívat. Být se sebou. Se svým dechem. A skrze to dávat lásku ostatním. Obracet pozornost dovnitř, ne ven. Ne nadarmo se říká, že staří lidé se vracejí do dětství, blíží se malým dětem. Nesouvisí to jen s tím, že jim ubývá rozumu. Ale také s tím, že se ke slovu opět dostává nevinnost a nenucenost. Jen je, na rozdíl od dětí, vyvolána prozřením díky životním zkušenostem, a ne nevědomostí čekající na poznávání. Poslouchejme své babičky a dědečky. Naslouchejme jim, věnujme jim čas a učme se od nich, dokud můžeme. A stejně se chovejme ke svým rodičům. Vždyť rodina je koneckonců to nejcennější, co v životě máme.

• autor: Kateřina Lukášová
• foto: Shutterstock.com