Než se nám s manželem letos koncem července narodil synek, měla jsem každý den pečlivě rozvržený. S železnou disciplínou jsem se věnovala zejména (ale nejen) jógové praxi, která měla v každičkém dni své pevné místo a dokonce i pevný čas a délku. Jen velmi výjimečně jsem vynechala pravidelnou ranní praxi, která musela trvat minimálně jednu hodinu.

Meditace, asány, relaxace, aktivizace, setkání sama se sebou – tak jsem praxi vnímala a tak ji vnímám dodnes, po narození miminka se ale změnila jedna zásadní věc – už na sebe nemám tolik času jako dříve, čili jsem se musela naučit hospodařit s ním s rozvahou.

Ačkoliv začátky byly poměrně náročné, vypětí a překvapení nad intenzitou nových prožitků vyvažovalo štěstí, které jsme s manželem stvořili a které nám vstoupilo do života. Ten se ale obrátil doslova vzhůru nohama a já byla vhozena do situace, v níž jsem se musela naučit respektovat plynutí a nesnažit se ho za každou cenu ovlivnit a nasměřovat. Nasloucháním miminku a sobě se postupně začal, a stále začíná, objevovat režim, v jehož rámci se celá naše rodina ladí tak, aby to pokud možno vyhovovalo všem členům domácnosti.

V rámci toho ladění jsem se vedle skutečnosti a nutnosti naučit se přijmout fakt, že nyní si nemohu den naplánovat cele tak, jak by se mi to hodilo a jak bych potřebovala, naučila ještě jednu, pro mě velmi objevnou, uvolňující a podstatnou věc. Můj synek mě přivedl k uvědomění si něčeho, co jsem do té doby věděla jen podvědomě a tak, že jsem si to nechtěla přiznat a připustit – že jsem ulpívala na své praxi, že jsem ulpívala na její délce a dokonce i na ideálním čase, v němž ji mohu provádět.

Naše miminko mi ukázalo, že čas pro praxi je svátek a že nemusím čekat na to, až budu mít celou jednu hodinu a dokonalý klid pro její provádění, ale že jednoduše stačí, když budu mít chvilku toho času. Někdy je to 10 minut, jindy půl hodiny a někdy dokonce i celá hodina. Důležité pro mě je, že si na praxi najdu čas každý den – ráno, po obědě nebo večer.

Nezáleží na tom, jak dlouho trvá, záleží na tom, že je a že může nastat. Záleží na tom, že mohu být v tento čas sama se sebou, sama v sobě, protáhnout tělo a zklidnit mysl tak, abych se mohla přiblížit k nejlepší verzi sebe sama a směřovat ke splnění specifického poslání, údělu a smyslu, který je pro každého člověka specifický a jedinečný – taková filosofie je podstatou logoterapie, psychoterapeutické metody, jíž v pekle koncentračních táborů vytvořil významný židovský neurolog a psychiatr Viktor Emanuel (někde uváděno Emil) Frankl.

Takovou možnost má každý z nás. Nehledejme výmluvy, proč nepraktikovat, hledejme příležitosti, kdy praktikovat. Nenechme se odradit nedostatkem času, využijme produktivně čas, který je nám dopřán. Protože nezáleží na době, jíž praxi věnujeme, ale na úsilí a koncentraci, které na její provádění vynaložíme. Jinými slovy nesejde na tom, jak dlouho budeme praktikovat, ale jak kvalitní naše praxe bude. Naslouchejme své mysli, svému tělu a následujme plynutí, které z nich vychází: nechme jej utvářet vlastní praxi, která bude jako taková v každém okamžiku autentická a pro nás ve všech jejích směrech a aspektech přínosná.

Schází-li vám inspirace, nahlédněte do některého z čísel časopisu Jóga Dnes (elektronikcá verze nově ZDE), kde najdete mnoho kratších či delších sekvencí s názornými fotografiemi a pochopitelným popisem. Můžete také zavítat na stránky Jóga Virtual a zacvičit si s některým z našich lektorů.

• autorka: Kateřina Hájková
• foto: Shutterstock.com