Spěcháme... proč ?

31. 08. 2018


Často spěcháme. Dnešní doba tomu nahrává. Máme pocit, že se nemůžeme zastavit. Že to všechno musíme, zkrátka MUSÍME, stihnout. Ale když se sami sebe zeptáme, co vlastně, nevíme. A ptáme se sami sebe?

Spěch je jednou z výrazných charakteristik současnosti. V návaznosti na to by se mohlo říkat: Člověk uspěchaný. Spěcháme, jen co se ráno probudíme. Když je to o kousek později, než jsme si původně plánovali, všechno je najednou špatně. Tíseň na hrudníku, lehká panika tlačící naše pohyby do zběsilého tempa, které z nás činí nemotoru pomalejšího než jeho klidnější já. Jenže to je teď ztraceno kdesi v nedohlednu, schované pod tlustou dekou ušitou ze strachu z pomalosti a zpoždění. Proč vlastně tolik spěcháme? A kam? Co všechno chceme stihnout? Jedno nepříliš vlídné a pozitivní rčení se táže a odpovídá: Kam spěcháš? Do hrobu? Ale smrti se bojíme. Takže do hrobu asi nespěcháme. Kam tedy? Víme to?

Máme toho tolik

Možná to víme. Nebo si myslíme, že to víme. Máme toho totiž tolik, co musíme stihnout! Tolik, že to nikdo nemůže pochopit. Jen my. Přehršle povinností, širokou škálu činností, které musíme denně vykonat. Toho, o co se musíme postarat. Kolotoč, do kterého se zamotáváme a který ne a ne zastavit. Vystoupit z něj by znamenalo… Co vlastně? Nezvládnutí stanoveného režimu. Toho, jejž jsme si naplánovali. Ale… Co z toho? Co kdyby se to vážně stalo? Zhroutí se svět? Přestane slunce ráno vycházet a večer zacházet?

Spěch si neseme v sobě

Připusťme si jedno krásné zjištění: Ten stres, spěch a shon si neseme v sobě. Ten není nikde vně nás. Je uvnitř. A jedině tady s ním můžeme pracovat. Začněme u slunce. Pozdravme jej každé ráno. A udělejme si chvilku pro sebe. Abychom si srovnali, jak a proč se cítíme, a zapracovali na tom, abychom se cítili dobře. Abychom objevovali vnitřní nezlomný pilíř, k němuž nás dovede dech a díky němuž se budeme všude cítit tak, jak bychom chtěli. Klidně a pohodově. Ovšem časem. Ne hned. Beze spěchu a shonu. Jógová praxe vyžaduje píli a vytrvalost. A taky jistou dávku houževnatosti. Na cestě jógy totiž potkáváme všechno to, co nám v našem vnitřním světě hází klacky pod nohy. Nedostatek sebedůvěry. Podceňování se. Nebo naopak přehnaně vysoké sebevědomí. Sebelítost. Strach z neúspěchu. Ze selhání. Z potupy.

Štěstí je věcí vnitřního vědomého rozhodnutí

Na začátku jsme si řekli jedno ne příliš povzbudivé rčení. Sdělme si proto nyní jedno o poznání pozitivnější: Jaké si to uděláš, takové to máš, nebo Každý svého štěstí strůjcem. A o tom je jóga. Učí nás hledat to, co je nám vlastní. Uchopit to, pracovat na tom a nepustit. Otevírá nám oči a říká, že štěstí není důsledkem nastalých okolností ve vnějším světě. Štěstí je otázkou vnitřního rozhodnutí. Postoje. Přesvědčení. Kdo chce být šťastný a vnitřně, vědomě se k tomu rozhodne, bude. A neovlivní to ani spěch. Protože ten je také věcí vnitřního vědomého rozhodnutí.

Každodenní praxe – chvilka pro sebe

Takže se rozhodněme. Rozhodněme se, že nebudeme spěchat. Rozhodněme se, že budeme šťastní. Pomozme si jógou. Věnujme každé ráno, každý večer, nebo kdykoliv budeme chtít, jen každý den, chvilku sami sobě. Pozdravme slunce – jeho východ nebo západ – zavřeme oči, sledujme dech, zaposlouchejme se do melodie svého vnitřního světa a sledujme, co se zde odehrává. Dýchejme zhluboka, klidně, pomalu a vnímejme ten klid, který se hřejivě rozlévá po celém vnitřním těle. Možná, že dokonce uvidíme světlo. Vzpomeňme si na to světlo a teplo pokaždé, když budeme chtít spěchat. Nebo jej vůbec neopouštějme. Nechme se jím prostoupit, aby se stalo naší součástí. A pevný pilíř se vyjeví.

 

  • autor: Kateřina Lukášová
  • foto: Shutterstock.com

Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket