Hodnocení nám ztrpčuje život v mnoha ohledech. A to jak negativní, tak kupodivu i pozitivní. Protože každá mince má dvě strany a mysl ovládaná tendencemi po prudkém návalu radosti vždycky najde něco, co nás uvrhne do stejně prudkého pádu dolů. I proto se jóga nazývá zlatou střední cestou bez extrémních vychýlení tím či oním směrem. Jógová praxe nás učí nenechat se vtáhnout a unést tendencemi, které na neklidnou mysl útočí ze všech stran a smýkají s ní dle libosti všemi možnými i nemožnými směry.

Negativní síla pozitivního hodnocení

Proč ztrpčuje život i hodnocení pozitivní? Je to snadné. Představme si modelovou situaci, kterou jistě řada z nás zažívá dnes a denně. Něco úžasného se vám povede a vy máte ohromnou radost. Ta ale trvá jen krátkou chvilku. Protože snad ještě dříve, než skutečně začala a stihla se cele rozvinout, nastupuje ten nepříjemný hlásek uvnitř hlavy, který říká: Ano, to se mi opravdu povedlo. Nebyla to ale jen náhoda? Povede se mi to stejně i příště? Určitě ne. A pocit lehkosti, volnosti a svobody, který se nám ze středu hrudníku rozlinul po celém těle, střídá rázem padající kámen, který tíží více, než je nutné a snesitelné. Z radosti není nic, zato špatná nálada a úzkost je na místě s rychlostí téměř okamžitou. Proč to? Proč si nedokážeme vychutnat radost z čistého bytí? Protože hodnotíme sami sebe.

Jsme na sebe přísní a hromadíme

Jsme na sebe přísní, protože chceme v životě něčeho dosáhnout. Vydělat dost peněz, koupit si dům, auto a jet na dovolenou na druhý konec světa. Dosáhnout toho, po čem jsme vždycky toužili. Jak je ale možné, že i tehdy, když máme všechno, o čem jsme kdy snili, a možná ještě více, připadáme si tak nějak ztracení a zavření v kleci, od níž jsme ztratili klíč, a nemáme tedy ani tušení, jak se odtud dostat? Protože hromadíme. Hromadíme hmotné statky, hodnotíme sebe sama na základě toho, zda a jak se nám jich podaří dosáhnout, a zamotáváme se tak stále více a těsněji do pavučiny, již splétáme sami sobě.

Kdo je přísný na sebe, je přísný i na ostatní

Život není peříčko, a rozhodně tedy není lehký. Spíše na opak. My to nemáme lehké. Tvrdě dřeme, abychom dosáhli toho, po čem toužíme. Když to máme takové my, proč by to jiní měli mít snazší? Lepší? A pokud se má někdo lépe než my, tak se k tomu určitě dostal nějakou oklikou, a vlastně si to vůbec nezaslouží. Pokud jsme přísní na sebe, jsme přísní i na ostatní. Pokud nemáme rádi sebe, nemáme rádi ani ostatní. Pokud neustále hodnotíme sebe, budeme neustále hodnotit i ostatní. A nikdy nenajdeme klid a spokojenost, které hledáme. Ty totiž nenajdeme venku. Ale jen uvnitř. Sebe sama. Tudy také vede cesta z pavučiny movitých statků, kterou sami sobě tkáme.

Svědek, který sleduje

Jenže jak se od věčného hodnocení oprostit? Jednoduše. Praxí. Jak probíhá vaše praxe? Polknout. Zavřít oči. Obrátit pozornost dovnitř. K dechu a dráze, kterou v těle vykonává. Klid, harmonie, rovnováha, pohoda a hluboká vnitřní radost neměnná a nezávislá na ničem dalším. Nic než dech. Jednoduchá potřeba nadechnout se znovu. Proud dechu dovnitř a ven. Dolů a nahoru. Rozpínavý a smršťující se. Hodnotíme něco v praxi? Ne. Jen sledujeme. Vnímáme. Praktikujeme. Zůstávejme v praxi. Buďme v praxi. Buďme praxí. Staňme se nestranným svědkem, který vidí, ale nehodnotí. Je to tak přirozené a osvobozující, uvolňující. Mějme rádi sebe a mějme rádi ostatní. A splyňme s nimi i se světem v jedné jediné nekonečné a všespojující, všepřesahující lásce s velkým L.

• autor: Kateřina Lukášová
• foto: Shutterstock.com