Před několika lety se na mé veřejné taneční lekci objevila mladá, štíhlá a okatá černovláska. Po 45 minutách drilování prvků a jejich propojení do krátkých kombinací najednou ustrnula na místě a přestala se hýbat, ačkoliv ostatní účastníci pluli prostorem. Všimla jsem si, že začala slzet. Nicméně když jsem ji oslovila, osmělila se a přiblížila se dopředu. Nepoložila žádnou otázku. Zjevně postačilo, že se octla blíž u zdroje, odkud plynuly pokyny k pohybu. Zůstala do konce lekce a vracela se i na další.

Pokud jste lektoři jógy nebo jakékoliv jiné pohybové aktivity, je možné, že jste něco podobného zažili na svojí lekci. Jedinec, který se uprostřed plynutí zastaví, ztuhne, nechápavě kouká. Nebo naopak u něj zaznamenáte nedostatek soustředění, roztěkanost, nervozitu či přemíru emočního projevu plynoucí ze stimulace hudbou, vůní, pro ně nepřiměřeně rychlého vedení lekce apod.

Schopnost mozku zpracovávat podněty, nové informace, vzruchy a fyzický kontakt máme každý odlišnou. V případě lidí, kteří se hlásí k neurodiverznímu spektru, například se potýkají s ADHD, autismem, poruchami smyslového zpracování apod., to platí mnohem víc.

Neurodiverzita je relativně nový koncept. V širší povědomí ho uvedla australská vědkyně Judie Singer necelé tři dekády zpátky. Nejedná se o lékařský pojem ani diagnózu. Je to teoretický rámec, který uznává, že lidská kognice může být rozmanitá a že některé stavy, klasifikované jako duševní poruchy, nemusí být nutně patologické. Jde i o snahu stírat společenské stigma spojené s touto odlišností, kterou si v sobě nese každý pátý člověk na této planetě.

Všeobecný tlak na výkon, na nutnost být průbojný, rychlý a překračovat svoje hranice zhoršuje stav neurodivergentních jedinců. Často působí křehce, jako kdyby „nic nevydrželi“. Je ale dobré si uvědomit, a nejen z pohledu lektora, že jejich nervový systém na podněty reaguje mnohem citlivěji, rychleji se přetíží a může vést k ustrnutí v činnosti, kterou právě vykonává, jako se to stalo již zmíněné tančící klientce. Na druhou stranu mohou tito jedinci vnímat detaily, které ostatním unikají.

Právě ona křehkost je klíčem ke zdroji vnitřní síly. Jóga nás učí hlubšímu vhledu. Opravdová síla nevychází z přetlačování sebe sama, ale z důvěrného poznání svých hranic.

Jóga vnáší do života nástroje, které propojují tělo, dech a mysl, a umožňuje tak neurodivergentním lidem – i všem ostatním – najít bezpečné místo v sobě. V přijetí vlastní křehkosti se totiž rodí opravdová odolnost a vnitřní svoboda.

Tipy, jak nastavit inkluzivní praxi jógy:

• Dopřát si čas k uvědomění momentálních potřeb a poskytnout (si) podporu.
• Uplatnění jógového principu „ahimsa“ – nenásilí nejen vůči okolí, ale především vůči sobě. Ubezpečení, že je v pořádku setrvat ve své komfortní zóně.
• Dovolit si (ostatním) postupovat ve vlastním tempu.
• Plynulé a pomalejší pohyby mohou být příjemnější než delší setrvání v jedné pozici, včetně šavásany nebo meditace.
• Nabídnout několik variant jedné pózy, včetně možnosti pozici vůbec neprovádět. Pokud lekci vedete, nezapomínat na předvídatelnost ve smyslu, že předem (nejen na začátku hodiny) klientům řeknete, co je bude čekat v následujícím momentu.
• Vytvořit nesoutěživý, bezpečný prostor, kde bude dostatek času na provedení toho, co je potřeba.
• Zvážit, jestli vůbec použít silné stimulanty v podobě vůní, hudby, silného světla apod.

Takto nastavená praxe jógy vede k posílení interocepce, tedy k vnímání vnitřních signálů těla (dechu, tepu, napětí) – schopnosti, která v neurodiverzitě bývá oslabená. 

• autorka: Karolína IŠtraus Idris
• www.pragueyogatherapy.cz
• foto: Pexels