Není škoda ubírat si ten ohromný přínos, který nám šavásana může přinést, klevetěním, jež provozujeme po celý zbytek dne? Proč se vzdalovat sám sobě a nechat se myslí vytáhnout ven, k hovoru s někým jiným, právě tehdy, když mohu hledat klid vlastního nitra? Na lekcích se mi často stává, že ještě po tom, co řeknu, že zaujmeme polohu šavásany, klienti povídají a nedbají mých slov týkajících se počátečního či závěrečného zklidňování. Často se ptám, proč tomu tak je.

Strach být sám se sebou

Na první pohled se může zdát, že šavásana je polohou velmi jednoduchou. Ležíme na zádech, paže splývají podél těla, dlaněmi vzhůru. Obrátíme pozornost dovnitř, k dechu a dráze, kterou v těle vykonává. A právě tady to začíná. To, co šavásanu činí naopak jednou z nejtěžších ásan. Cvičí nás totiž v umění být sám se sebou a se svým dechem. Což vůbec není jednoduché. Řada z nás se toho dokonce obává. Co se skrývá uvnitř? Je také možné, že po ulehnutí a zavření očí se nám začnou vybavovat nepříjemné zážitky, které jsme prožili nebo které nás čekají. A ono je lehčí nechat se strhnout vírem divoké mysli, než se ji snažit jemně zkrotit a riskovat, že se to nepovede. Bitvu mnohdy raději bereme jako předem prohranou, a tak si šavásanu nějak „protrpíme“, ošíváme se při ní, drbeme se, hýbeme, převalujeme a těšíme se, až se začne „cvičit“, až se začne něco dít. Protože to „něco“ snad alespoň na chvíli přehluší hlas mysli, který nechceme poslouchat.

Neschopnost udržet pozornost na klid

A potom existuje úplně opačný případ. Někdo je schopen v šavásaně usnout. Vnímá jí zkrátka jako to, že „si lehne“ a s oním aktem „lehnutí“ se nám automaticky pojí doba, kdy večer uléháme do postele a usínáme. V takto chápané šavásaně dojde ke zklidnění – těla i mysli – protože jinak by nebylo možné upadnout do spánku. A záměrně říkám „upadnout“ – protože v rámci šavásany se o něco snažíme, ale zakopneme a upadneme do hlubin spánku. A o co že to vlastně zakopáváme? O vlastní neschopnost či neochotu vstřebat a vnímat klid. Každý den jsme zvyklí, že se něco děje. Že se musíme soustředit na to, abychom byli schopni v rámci povolání vykonat určité úkoly, které nám přinesou obživu. Soustředíme se na spoustu věcí, ale vždy jen na akci, pohyb, plynutí. Ale ono plynutí existuje i v klidu. Jen je třeba začít pracovat na zjemňování vnímání a učit se jej vidět, vnímat a chápat. Právě k tomu slouží šavásana.

Vstupní brána do světa harmonie a pohody

Šavásana představuje zklidnění těla i mysli. Je jakousi vstupní branou do světa klidu, pohody a harmonie, kterou se snažíme v rámci jógové praxe hledat a v nitru nastolit. Čím šavásana není? Pouhým „lehnutím“ na podložku, kdy tělo jen odložíme a necháme pozornost, aby se rozběhla, kam se jí zamane. Šavásana je naopak aktem obrácení se dovnitř, k dechu a dráze, kterou v těle vykonává. Pokud v ní mluvíme nebo ji chápeme jako pouhé položení se na podložku, nikdy nám jako ásana nedá to, co může. A že toho není málo.

Místo setkání s nejlepším přítelem

Šavásana, jako pohodlná poloha, poskytuje prostor pro objevování sebe sama a pro toulání se v hlubinách vlastního nitra. Nikdy nevíme, co tam objevíme. Dokud se ale nenaučíme přijímat to, co se zde nachází, nenaučíme se přijímat své okolí. Nenaučíme se brát situace tak, jak je život předkládá, a vnímat překážky jako prostředky k vlastnímu růstu a jako schody překonávané na cestě za nejlepší verzí sebe sama. Vnímejme šavásanu jako čas, kdy jdeme na kávu s nejlepším přítelem – protože tím bychom vždy a za každých okolností měli být především sami sobě. Nejlepší přátelé se velmi dobře znají. Pojďme se tedy poznávat a zapomeňme na strach. Ten jen nepříjemně svírá útroby. Šavásana je uvolňuje. Nechme toto uvolňování plynout a pozorujme, co se děje uvnitř.

• autor: Kateřina Lukášová
• www.cestoujogy.cz
• zdroj fotky: Shutterstock.com