Růst a jeho fáze – Stabilita

02. 03. 2019


Evropa prošla dvěma světovými válkami a tato zkušenost se stala hlavním mezníkem k posunutí našeho myšlení o kousek dál. Tyto krize nám umožnily pochopit, že ať příslušíme k jakékoli kulturní, náboženské, politické, názorové nebo rasové skupině, či nepříslušíme, všichni bez rozdílu, jsme lidé....

Rasismus, genocida, války, náboženský fundamentalismus, kult oběti i výtržnosti fanoušků sportovních klubů mají společného jmenovatele. Není jím ztělesněné zlo ani pomatení smyslů, je jím skupina. Respektive příslušnost ke skupině, jakési vědomí „MY“. Tak jako dítě není schopné přežít bez vazby na matku a později na další členy rodiny, kteří mu poskytují hranice a s nimi i pocit bezpečí, aby se mohlo otevřít světu, nejsou někteří lidé schopní přežít bez vazby na skupinu. I skupina však potřebuje svoje napojení na zdroj existence. Na svoje bohy, mýty, ideje či sociální normy atd., ty jim poskytují jistotu, podobně jako matka dítěti. V prostředí západní Evropy bude dnes už velmi složité nadchnout někoho pro válku. Většina z nás ve válce nenachází smysl, a lidi už primárně nechápe jako komouše či kapitalisty, negry nebo bělochy, křižáky či islámisty, ale jako konkrétní lidi s konkrétními osudy a s právem na život. Kolem roku 1900 ale myšlenka o nesmyslnosti války napadla jen málokoho a neměli jsme až tak velký problém zabíjet ty, co byli „cizí“.

Evropa prošla dvěma světovými válkami a tato zkušenost se stala hlavním mezníkem k posunutí našeho myšlení o kousek dál. Tyto krize nám umožnily pochopit, že ať příslušíme k jakékoli kulturní, náboženské, politické, názorové nebo rasové skupině, či nepříslušíme, všichni bez rozdílu, jsme lidé. Druhého jsme začali chápat jako člověka a jeho lidství se pro nás stalo důležitějším než jeho zařazení. Na Zemi jsou ale stále místa, kde život jednotlivce nemá téměř žádnou cenu v porovnání s hodnotou života skupiny. Dokonce ani příslušník této skupiny sám sebe nevnímá jako samostatnou bytost, ale jako člena, který zahyne, pokud se od své skupiny oddělí. A skupina žije jen tehdy, je-li napojená na svého chlebodárce. Všichni hrdinové a mučedníci ochotní obětovat se za vlast, svého boha či jinou ideu, mají původ zde. Podobně jako kult oběti, protože oběť vždy představuje spojení se světem bohů, s Matkou atd., kteří je živí. Proto to, co diktuje skupinové vědomí, je pro tyto lidi správné a nikdy tomu nemůže být jinak. Vše jiné se jim může jevit až život ohrožující. Nejen pro příslušníky kmenového společenství či naše předky, ale i pro nás byla vazba na skupinu životně důležitá. Minimálně, když jsme byli děti.

Oddělení se od matky

Narozením nezačíná život, život začíná početím, na to už dnes existuje dostatečné množství důkazů. Avšak narozením člověk vstupuje do svého vlastního života. Dítě přestane tvořit jednotu s matkou a matka se stane někým dalším. Někým, na kom je zcela závislé, nicméně někým druhým, někým, s kým už může tvořit vztah. Kontakt s matkou je pro dítě zásadní, protože oddělení od matky vnímá jako smrtelné ohrožení. Její přítomnost mu dává jistotu, kterou potřebuje, aby beze strachu objevovalo svět. Narozením dochází k oddělení a po narození jednotu nahrazuje pouto, které toto oddělení učiní snesitelné. Jak dítě roste, začíná vnímat ostatní členy rodiny, a poté i normy v rodině panující a drží se jich. To, co řekne táta, platí a minimálně do puberty málokoho napadne, že by tomu mohlo být jinak. U nás se to tak dělá, tak to tak děláme také. Naše „JÁ“ ještě není dostatečně vyvinuté na to, aby vnímalo samo sebe, proto není schopné vnímat ani „TY“. Rodina je ale na všech stupních vědomí místem, kam patříme, a vědomí této příslušnosti nám po zbytek života poskytuje především stabilitu. Symbolem rovnováhy a stability je na úrovni těla druhá čakra.

Sakrální čakra

Neboli čakra křížová představuje též napojení na zdroj. Je jakýmsi naším duchovním středem a tady už se, podobně jako v primární rodině, tvoří základy pro naše vztahy. Druhá čakra má na starosti žlázy s vnitřní sekrecí – vaječníky a varlata a z vnitřních orgánů dělohu, tenké střevo a prostatu. Ze smyslových funkcí je jím přiřazena chuť. Vztahuje se k ní potřeba víry, pořádku a také sdílení. Představuje tvořivost v oblasti sexuality a v oblasti vztahů s lidmi. Jejím elementem je voda a duchovním aspektem sebeúcta. Je podstatné vědět, že k ostatním lidem jsme schopni se vztahovat jen tak, jak se vztahujeme my sami k sobě. Proto je sebeúcta zásadním aspektem našich vztahů. Schopnosti každé vyšší čakry jsou postaveny na dovednostech čakry, jež sídlí pod ní. V první čakře si musíme zajistit uspokojení základních potřeb, v druhé čakře se učíme žít úctu k člověku a sexualitu takovým způsobem, aby nám to přinášelo radost.

Sekundární úroveň vědomí

Na druhé úrovni vědomí člověk sám sebe prezentuje jako součást něčeho nebo k něčemu patřící. Jde o skupinové vědomí, které bez příslušnosti nemůže existovat. Hluboké napojení na „MY“ se projevuje i v tom, jak vnímáme ostatní – prioritně jako příslušníky nějaké skupiny a potom teprve jako lidi. Pro skupinové vědomí nejsou ostatní lidské bytosti, a už vůbec nejsou rovnocenné. Člen jiné skupiny má už ze své podstaty nižší hodnotu, a to je důvod, proč např. otrokáři měli čisté svědomí nebo proč nacisté trvali na své nevině. Vnímali sami sebe zkrátka jako ctihodné lidi a ti ostatní byli barbaři, zvěř, vrazi Krista atp. Popření lidskosti protivníka je také podmínkou k tomu, abychom mohli vést válku. V devatenáctém století v Americe existovala úmluva o lidských právech, ale byla platná jen pro „řádné občany“. Kdyby tomu tak nebylo, nezačali bychom přemýšlet jinak a ti, co tak ještě stále přemýšlejí, se bez příslušnosti cítí v ohrožení života, stejně jako se cítí dítě bez zázemí rodiny. Podřizují se skupině, ve které žijí, jsou závislí na jejím sociálním vlivu a vše přijímají bez kritiky, protože vazba na skupinu dává existenci jednotlivce smysl. Velké náboženské spisy jako Bible nebo Korán ale i učení Aristotelovo a další tvořily po více než dva tisíce let základnu k tomu, aby skupina byla na prvním místě a jedinec se jí podřídil. Někde je tomu tak dodnes. Stejně jako dítě i tito lidé jednou začnou následovat vnitřní puzení a opustí to, co je po dlouhou dobu živilo, to je zkrátka dynamika života.

Rozdíl mezi primární a sekundární úrovní

Rozdíl mezi prvním a druhým stupněm spočívá především v tom, že se posouváme od pocitu osobního uspokojení k „MY“ a životním modem již není přežít, ale žít. Nejsme hnáni jen pudy, ale také svědomím a zvyky a nesměřujeme jen k reprodukci, ale chceme také jistotu a bezpečí. Ať se nacházíme na jakémkoli stupni, vždy budeme potřebovat jídlo, pití a sex. K tomu, abychom se osamostatnili a mohli dál růst, potřebujeme vědět, kdo jsou naši rodiče, kdo všechno patří k naší rodině, jaká je kultura, ze které pocházíme, kde je naše místo, kam patříme, a toto bez výhrad přijmout. Jinak se může stát, že budeme velmi těžko tvořit domov a náš život bude postrádat stabilitu.

Přechod k dalšímu stupni

Každý národ má svá temná místa v historii, každá rodina má svá tabu a členy, kteří nejsou právě in, paří ale k nám a my patříme k nim. Jak už jsem naznačila, krize značí posun k dalšímu stupni. Na úrovni těla je jím puberta, na úrovni vědomí jde o posunutí se od „MY“ k „JÁ“. Tento posun neznamená posun k lepšímu, ale pouze posun k větší zralosti, „JÁ“ nás ale čeká až v dalším díle.

 

Použitá literatura

Wilfried Nelles: Život nemá zpátečku: Evoluce vědomí, duchovní růst a rodinné konstelace

 

  • autor: Olga Remešová
  • foto: Shutterstock.com

Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket