Rozhovor s Davidem Kollerem pro GiB

16. 01. 2014


O desce, józe, protahovací židli a Meetfactory

 

Rozhovor se zpěvákem a bubeníkem DAVIDEM KOLLEREM

Nedávno jste oslavil padesáté narozeniny… Nabízí se otázka, zda nějak bilancujete? Nebo se cítíte stejně jako před dvaceti lety?

Na bilancování moc není čas. Dodělal jsem se svou kapelou a hudebníkem Petrem Kofroňem novou desku „ Teď a tady“. Pracovali jsme na ní od března, poslední tři měsíce až 16 hodin denně. Málem jsem shořel při natáčení videoklipu k písni „Ty a já“. V Meetfactory – neziskovce, kterou jsme založili s Davidem Černým – jsme dokončili skoro vše, co jsme si před zhruba pěti nebo šesti lety předsevzali. Letos to byl multifunkční sál pro tisíc lidí s novou akustikou a profi aparaturou. V zapadlé části Smíchova vyrostl z opuštěné továrny, o kterou nikdo neměl zájem, kulturák s dvaceti ateliéry pro mezinárodní ateliérový program, dvěma galeriemi, autorským divadlem nebo kinem (podle programu) a od letoška máme i hudební dramaturgii.

Existuje něco, co jste doposud nestihl, a přece byste rád?

Třeba zrovna chodit pravidelně cvičit. Povolání muzikanta má na pravidelnost docházky fakt špatný vliv. Jednou je něco odpoledne, jindy hluboko do noci, přejezdy 700 km nejsou zvláštnost, víkendy jsme většinou na akcích. No, trochu se vymlouvám, cvičit může každý sám, že… Teprve když mě začíná bolet v zádech, vyrážím třeba zrovna za Vaškem Krejčíkem rozhýbat se. Také chodím na akupunkturu. To mě baví. Ta prevence.

Téměř dvacet let jste byl frontmanem snad nejslavnější české skupiny Lucie. Vynahrazujete dnes nějak svému tělu, popř. i duši, jistě divoká léta, která jste strávil na koncertních turné, před vyprodanými sály?

Manželky se po natáčení desky raději neptejte, ale když je třeba, jsem k disposici a čas strávený s dětmi je skvělý. Oni tak chtějí být u všeho a všude. Trochu běhám s Hankou Dvorskou a lezl jsem také trochu s Honzou Karešem. Ale právě ta pravidelnost tam není. Když jdu spát v půl páté, tak je potom nad mé síly být v Sokole ve tři čtvrtě na sedm… Alkohol se snažím pít jen výjimečně a zbytek lákadel si rád odpouštím.

Jak dnes vzpomínáte na doby své největší slávy? Co Vám přinesla, a co jste naopak musel obětovat?

Krásná doba, ale na nějakou nostalgii se mě neptejte. Spousty skvělé muziky a celkem těžké práce. Život je třeba žít dneškem, dozadu ani moc dopředu se nedívám. Stejně se věci pořád mění a pak by mohl být člověk zklamaný. Naše práce mi přinesla poznání, že platí, jak říkala moje máma: „ Kam se síla napře, tam svět se obrátí.“ Zní to možná zvláštně, ale když na sobě hodně pracujete, tak jste připravenější na nějakou náhodnou akci, která by vás, pokud byste nebyli připraveni, minula. Jestli jsem něco ztratil, nevím, poněvadž už to nemám…

Jde dohromady rocková ikona a cvičení jógy?

Záda má každá ikona jedny. Zadek ovšem rozdělen na dvě půlky!

Vychází Vám nová deska, jak dlouho jste na ní pracoval? Čím je inspirována?

S deskou mi pomohl nejvíce Petr Kofroň, a ač jsme se předtím moc neznali, myslím, že jsme se dokázali vzájemně podporovat. Je o tom, co je kolem nás a co je v nás. O přenosu energie z muzikanta na posluchače. Tedy doufám…

Jak relaxujete po náročném dni, v dobách plného nasazení?

Když pracuju přes 12 hodin, snažím se i ve studiu, kde mám sedací míč, box pytel a činky, se sebou něco dělat. A pak už jen spím. Do studia, které je asi 15 km daleko, jezdím někdy na kole a párkrát jsem tam i běžel. Protahuji se však, myslím, dost často. Ve studiu mám speciální židle na cvičení – a pochopitelně i na klikání myší – z kterých se skoro nedá spadnout, takže na nich můžete vymýšlet protahovací cviky. Často se také vsázíme s kapelou např. o sto kliků. Když zlobí moji dva malí kluci, dostávají trest v podobě dřepů s výskokem a kliků. To pak cvičíme všichni tři, aby byla větší legrace.

Existuje nějaká otázka, kterou Vám za ta léta na výsluní nikdo nepoložil a Vy byste na ni přesto rád odpověděl?

Ano, třeba: „Myslíte si, že by se měla populární hudba podporovat ze státních zdrojů?“ A já bych odpověděl: „Jistě, v rozvinutějších zemích je to samozřejmost, populární hudba je součástí kultury a může v jistý okamžik pomáhat s propagací nejen té které země, ale i přinášet zisky. (Nemluvě o kapelách typu ABBA, které přinášely ve své době do státní kasy více peněz než velké automobilky a vydělávají je státu i po svém zániku.)“ Příkladem může být Francie, kde ministerstvo kultury má odnož populární hudby a podporuje umělce nejen při nahrávání a propagaci alb, ale i při pořádání koncertů. Absolvoval jsem – přes Francouzský institut v Praze – týden v pařížské škole pro hudební profesionály, kde vám konzilium pedagogů a zároveň muzikantů navrhne program, najdou vaše „slabá místa“, a pomůžou tak v uměleckém růstu. Sám jsem byl překvapen. Jeden den jsme zpívali s kytarou, druhý den s klavírem, třetí za bicími, čtvrtý na pódiu, pořád byla zapnutá kamera, v pátek jsme natáčeli ve studiu a paní profesorka, americká zpěvačka, mě uvolnila ve zpěvu jako nikdo jiný.

 

Kateřina Ondroušková

foto: Ondřej Pýcha

z archívu novin Get In Balance


Jóga Dnes Konference
Energy Studio jd
JógaMarket