Teoreticky bylo možné ze sekty kdykoli odejít (nikdo z komunity by mě za to nepronásledoval nebo netrestal), ale trvalo mnohem déle, než jsem se zbavil pochybností, obav a získal jistotu, že zvládnu život bez společenství. I proto byl můj odchod postupný a trval více než sedm let.

Ale otisk této zkušenosti a sektářského myšlení jsem si nesl i později. V mém případě – zcela odevzdaného, často až fanatického žáka – proces návratu do normálního života byl zdlouhavější a bolestivější. Bylo totiž nepříjemné, až bolestné, přijmout jiné nazírání, změnit své postoje a chování, které často protiřečily víře v gurua a životu sekty.

Když jsem se rozhodl odejít, potřeboval jsem se ujistit, že se dokážu vyrovnat s běžným životem, že si v něm dokážu znovu vybudovat své místo – obnovit vztahy s rodinou a starými přáteli, najít si partnerku, sehnat smysluplnou práci a že se dokážu sám uživit.

Často si kladu otázku, zda je vůbec možné sektu "opustit"? Ano i ne. Navenek ji můžete opustit, ale uvnitř si dlouho nedokážete přiznat, že jste udělali chybu, že to bylo selhání. Téměř všichni bývalí sektáři, které znám, tvrdí, že na naší sektě nebylo nic špatného a že to vlastně nebyla sekta, ale skutečné duchovní společenství. Že se tam naučili meditovat, poznali opravdový duchovní život, zajímavé a přátelské lidi atd. Mnozí z nich zkrátka nikdy vnitřně neopustili sektu. Ačkoli na tom může být hodně pravdy, já tvrdím, že tahle „cena“ za ztrátu osobní svobody byla příliš vysoká.

Zeptal jsem se, co si o tom myslí psycholožka Alexandra Hrouzková, se kterou už nějaký čas spolupracuji.

Jakákoli osobnostní či životní změna s sebou nese určité nároky na psychiku a součástí změny jsou také výzvy v tom, aby se člověk začal učit novému. Člověku (i mozku) je přirozené setrvávat v komfortní zóně, a to často i za cenu mnohého strádání. Když člověk zásadně mění životní styl či způsob dosavadního života, mysl někdy potřebuje udržet určitou kontinuitu s minulostí, aby těch změn nebylo najednou mnoho, jednoduše některé věci lze nechat odejít snadněji, jiné je potřeba nejprve nahradit výrazně příjemnější novou realitou, aby je člověk byl schopen takzvaně “pustit”.

autoři:

• Dušan Štraus | www.dusanstraus.com
• Mgr. Alexandra Hrouzková, Ph.D., psycholožka a psychoterapeutka, www.alexhrouzkova.cz, Členka ČAP – České asociace pro psychoterapii

foto: Dušan Štraus